David Clayton
„Nenechte se od nikoho žádným způsobem oklamat. Než ten den přijde, musí nastat odvrácení od Boha. Musí se objevit ten bezbožník a zatracenec, který se postaví na odpor a povýší se nade všechno, čemu se říká Bůh a co se uctívá. Usadí se dokonce v Božím chrámu a bude se vydávat za Boha! Nevzpomínáte si, jak jsem vám to říkal, když jsem byl ještě u vás? Víte, co mu dosud brání – smí se totiž objevit až v daný čas. Tajemství této bezbožnosti už ale působí; čeká jen na to, až zmizí ta překážka.” (2. Tesalonickým 2: 3-7).
Apoštol Pavel zde popisuje, jak se Satan pokusí zaútočit a převzít kontrolu nad křesťanskou církví a tento útok bude překvapivě úspěšný. Vrcholem tohoto Satanova útoku bude zjevení se „muže nepravosti“.
Náznaky „tajemství bezzákonnosti“
V Písmu jsou dvě pasáže, které nám naznačují, co toto „tajemství nepravosti“ představuje. První napsal Pavel a druhou Jan:
„Neboť tajemství této bezzákonnosti již působí; jen čeká, dokud ten, kdo je nyní zdržuje, nebude z prostředku vzat.” (2. Tesalonickým 2: 7).
„Dítky, je poslední hodina; a jak jste slyšeli, že přichází Antikrist, tak se nyní již objevilo mnoho antikristů; podle toho poznáváme, že je poslední hodina. Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, zůstali by s námi. Ale to se stalo, aby vyšlo najevo, že nejsou všichni z nás.” (1. Jan 2: 18-19).
Vidíme, že toto tajemství bezzákonnosti působí v křesťanské církvi od doby, kdy Pavel napsal tuto epištolu Tesalonickým, v roce 52. Toto ďábelské dílo se v té době příliš nepovedlo, protože se našel někdo, kdo se proti němu postavil a zabránil, aby se dostalo do církve. Ten někdo byl zjevně Duch Ježíše Krista a to je ten, kterého Satan nemůže přemoci. Ale jak Pavel předvídal, Ježíš měl být odstraněn ze svého místa v církvi a to mělo připravit cestu pro toto „tajemství nepravosti“, aby se úspěšně mohlo zmocnit církve.
Na chvíli se nad tím zamysleme. Satan by měl jen velmi malý úspěch, kdyby se pokusil otevřeně převzít moc nad křesťanskou církví nebo kdyby se pokusil otevřeně vytvořit spojenectví mezi církví a silami zla. Proto list poukazuje na metodu, kterou Satan zvolil jako na „tajnou“, protože to muselo být něco, co by křesťany mátlo, něco, co by se zdálo být v jejich nejlepším zájmu, něco atraktivního a těžko rozpoznatelného, aby i ti nejlepší z křesťanů mohli být oklamáni. Tato „tajná bezzákonnost“ musí být učením, které bude vycházet z Písma, učením, které lidem slíbí cestu k Bohu, ale ve skutečnosti je bude držet jako otroky této bezzákonnosti. Proto se tomu říká „tajemství bezzákonnosti“.
Dopis jde v odhalování tohoto tajemství ještě dále a identifikuje ty, kteří jej propagovali. Jan říká: „Vyšli z nás“ (1. Jan 2: 19). Jan napsal tuto epištolu 50 let po Pavlově varování. Jan byl již svědkem práce a rozvoje tohoto tajemství v křesťanské církvi a uvádí nám neuvěřitelný a důležitý detail: Toto tajemství bezzákonnosti by křesťané nejenom měli přijmout, ale také by je měli propagovat!!!
Stejně jako trojský kůň tato bezzákonnost úspěšně infikovala křesťanství a nyní ho i ovládla: Satan, který se neúspěšně pokusil zničit křesťanskou církev prostřednictvím Židů, Herodovím mečem a železnou pěstí Říma, nyní změnil svou taktiku (zavedením myšlenky, která měla z některých Kristových nejvěrnějších následovníků udělat samotné nositele smrtícího viru) a uspěl.
Stručně řečeno, zde jsou charakteristiky tajemství bezzákonnosti, které jsme dosud viděli:
- V křesťanské církvi již z velké části existovalo od Pavlových dob
- Bylo diametrálně odlišné od Kristova evangelia
- Bylo tak důmyslně maskováno, že oklamalo mnoho křesťanů
- Věřili a propagovali ho ti, kdo se hlásili ke křesťanství
Objeví se tajemství
Při pokusu o identifikaci tohoto tajemství si musíme položit otázku: Jaké náboženské nauky prosazovali křesťané v křesťanské církvi a dokonce už i v Pavlově době? Proti kterým naukám Pavel bojoval ze všech sil? Je tu něco, co Pavel odsoudil a řekl, že to nemá nic společného s Kristem a navíc co naznačovalo, že křesťané odmítli Krista. Když prozkoumáme všechna Pavlova učení, nebude těžké zjistit jaké to bylo učení co Pavel jednoznačně otevřeně odsoudil. Přečtěte si pozorně následující verše:
„Zbavili jste se Krista, vy, kteří hledáte ospravedlnění v Zákoně; vypadli jste z milosti.” (Galatským 5: 4).
„Neodmítám milost Boží, neboť jestliže spravedlnost je ze Zákona, potom Kristus zemřel nadarmo.” (Galatským 2: 21).
Když jsme obeznámeni s tím, co Pavel napsal, pak si okamžitě uvědomíme, že neustále psal o nebezpečí nesprávného přístupu k zákonu. Navíc byl neustále v konfliktu s hnutím, které bylo mezi křesťany, kteří se snažili lidi uvést v omyl. Ti, kdo se postavili Pavlovu evangeliu, představovali další alternativu k cestě víry. Prosazovali myšlenku, že existuje ještě něco jiného než jen prostá víra v Krista, která je nezbytná pro získání Boží spravedlnosti.
Debata v Antiochii
V Antiochii se vyskytla tak důležitá otázka, že Bible velmi jasně popisuje, co se tam stalo. Strašné na tom je, že mnoha dnešním křesťanům unikla pointa toho, co Bible učí. Na konci 14. kapitoly Skutků apoštolů je nám řečeno, že Pavel a Barnabáš odpluli do Antiochie a tam zůstali delší čas se svými učedníky (Skutky 14: 26-28). Dopis nám dále říká:
„Tu sestoupili někteří z Judska a začali bratry učit: „Nebudete–li obřezáni podle Mojžíšova obyčeje, nemůžete být zachráněni.“ Když se s nimi Pavel a Barnabáš dostali do sporu a velké hádky, stanovili, že Pavel, Barnabáš a někteří další z nich vystoupí k apoštolům a starším do Jeruzaléma a budou o této sporné otázce jednat.” (Skutky 15: 1-2).
Tito lidé měli velký vliv na církev v Antiochii a vážně narušili harmonii mezi bratry. Je těžké tomu uvěřit, ale Písmo nám to jasně říká. Očividně se hodně diskutovalo a dá se předpokládat, že došlo i k nějaké té hádce, jak je psáno. Ale jak je možné, že se tento problém stal tak intenzivním? Proč bylo slovo Pavla jako dominantního apoštola, proroka a pastora v Antiochii tak málo respektováno a ceněno, že hrozilo nebezpečí rozdělení v církvi?
Nejprve poznamenejme, že lidé, kteří přišli do Antiochie a propagovali jiné učení, byli křesťané pocházející z Judeje, samotného centra (sídla křesťanů). Judea byla místem, kde začala víra, místem, kde Ježíš kázal, kde byl vylit Duch svatý o Letnicích, místem, kde žila a shromažďovala se většina apoštolů a kde mělo být nejčistší porozumění evangelia. Tito lidé, kteří pocházeli z tohoto centra církve, nesli s sebou jistou dávku autority a pro některé bylo přirozené věřit tomu, že určitě nesou pravou a jedinou víru Jeruzalémské církve. Jak by se oni mohli mýlit? Jejich autorita byla tak silná, že ani Pavlova autorita a porozumění nestačily k vyřešení tohoto problému v Antiochii. Proto se rozhodli vytvořit delegaci, která pojede do Jeruzaléma a tento problém objasní. Delegaci měli tvořit Pavel, Barnabáš a někteří další.
V Jeruzalémě
„Když přišli do Jeruzaléma, byli přijati církví, apoštoly a staršími a oznámili, co všechno s nimi Bůh učinil. Tu povstali někteří, kteří uvěřili ze strany farizeů, a říkali, že se pohané musí obřezávat a musí se jim nařizovat, aby zachovávali Mojžíšův zákon.” (Skutky 15: 4–5).
Zde odhalujeme důležitou skutečnost o těch, kteří trvali na dodržování Mojžíšova zákona: Hlavními podněcovateli byli „někteří z farizejské sekty, kteří uvěřili“ a ti neustále Pavla kritizovali a obviňovali ho z porušování zákona. Zdálo se, že někteří z těchto farizeů – ve skutečnosti jich bylo mnoho – konvertovali ke Kristovu náboženství stejně jako apoštol Pavel byl kdysi Kristovým nepřítelem a farizeem, ale nakonec přijal Krista a Jeho učení. Přestože i tito farizeové přijali Kristovo učení a spojili se s křesťany, stále se nechtěli vzdát dědictví judaismu.
Pavel popisuje svou zkušenost takto:
„Obřezán osmého dne, z rodu Izraelova, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů, co do Zákona farizeus,co do horlivosti pronásledovatel církve, co do spravedlnosti Zákona jsem byl bez chyby. Cokoli však pro mě bylo ziskem, to teď pro Krista pokládám za ztrátu. A vůbec všechno pokládám za ztrátu vzhledem k té nevýslovné hodnotě poznání Krista Ježíše, mého Pána. Pro něj jsem to všechno ztratil a pokládám to za hnůj, abych získal Krista! V něm se ocitám bez vlastní spravedlnosti založené na Zákoně, ale zato s tou, která vyplývá z víry v Krista, s tou spravedlností, jež přichází od Boha a zakládá se na víře.” (Filipským 3: 5-9).
Mezi věrnými farizeji byl však Pavlův postoj výjimkou. Nebylo mnoho farizeů, kteří by následovali Krista a odmítli judaismus, jako jej odmítl Pavel. Ukázalo se, že křesťanskou církev v Jeruzalémě zaplavili bývalí farizeové (satanův trojský kůň), jejichž postoj ke křesťanské víře byl: „Přijmeme Ježíše Nazaretského jako Mesiáše, za předpokladu, že křesťané přijmou zákon jako nezbytnou součást křesťanství (způsobu života).“ To samozřejmě nevytvářelo problém pro věřící Židy; protože zákon byl něco, co bylo od narození součástí jejich způsobu života. Ve skutečnosti bylo pro Židy velmi těžké představit si svůj život oddělený od zákona. Mnoho Židů bylo zjevně přesvědčeno, že Ježíš přišel jen proto, aby k jejich náboženství něco přidal a ne aby jim dal nový život. Pro ně stál Ježíš a zákon bok po boku. Teprve když se Židé pokusili vnutit nově obráceným pohanům své zákony, stal se tento požadavek na dodržování zákona problémem.
Všimněte si jazyka, který používali farizeové: bylo nutné jim (věřícím pohanům) „přikázat.“ Vidíme, že u farizeů dominuje legalistický způsob myšlení. Středem zájmu nebyl život Krista ve věřících (skrze přebývání Ducha svatého), ale zavedení vnějších pravidel a obřadů. Chtěli vnutit věřícím zásady legalismu.
Petrův projev
Ihned po prvním slyšení se „Apoštolové a starší sešli, aby tu věc zvážili.” (Skutky 15: 6). To je zajímavé! Co se zde mělo „zvažovat“? Dnes se nám tato otázka zdá tak jednoduchá a připadá nám, že apoštolové mohli dát okamžitou odpovědět. Když se však podíváme na to, co se tam dělo, vidíme, že situace v apoštolské církvi nebyla tak dokonalá, jak si ji často představujeme. Apoštolové, i když byli pokřtěni Duchem svatým o Letnicích a ačkoli jim byl svěřen úkol předávat světu evangelium, stále neměli dokonalé znalosti a v této záležitosti, jak se nám dnes zdá, si prostě nebyli jisti Boží vůlí! Pamatujte, že spornou otázkou bylo, aby pohané, kteří uvěřili, se také měli nechat obřezat a dodržovat Mojžíšův zákon. Jsem opět fascinován, když zjišťuji, co se na této konferenci stalo. Lukáš to popisuje takto:
„Po dlouhé debatě“ (Sk 15,7).
Vidíme bratry v této církvi v ostrém doktrinálním konfliktu. Nikdo neměl jasnou odpověď, nikdo nebyl schopen říci: „Bůh mi ukázal!“ Možná by nám to mělo pomoci trochu lépe pochopit, jak funguje inspirace a neměli bychom očekávat, že člověk bude vědět všechno jen proto, že byl pokřtěn Duchem svatým a dostal duchovní dar. Je zřejmé, že na tomto jeruzalémském koncilu nebyli Pavel a Barnabáš ochotni v této debatě ustoupit ani o centimetr a na druhou stranu zastánci zákona zase odhodlaně bojovali za tyto židovské zásady, které chtěli zachovat v křesťanské církvi.
Nakonec Petr vstal a předložil vítězný argument:
„Po velikém dohadování vstal Petr a promluvil k nim: „Bratři! Sami víte, že Bůh z nás už dávno vybral mě, aby pohané slyšeli slovo evangelia z mých úst a uvěřili. Bůh, který zná lidská srdce, jim tehdy vydal svědectví, když jim dal Ducha svatého tak jako nám. Vírou očistil jejich srdce a neučinil žádný rozdíl mezi námi a jimi. Proč tedy teď pokoušíte Boha? Proč nakládáte učedníkům jho, které nemohli unést ani naši otcové ani my? Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Pána Ježíše.” (Skutky 15: 7–11).
Petrův argument byl velmi silný a nedal se jen tak snadno shodit ze stolu. Všichni přítomní dobře věděli, že také pohanští věřící obdrželi dar Ducha, aniž by dodržovali jakoukoli část zákona! Tím bylo jasné, že Bůh od nikoho nevyžaduje, aby dodržoval zákon a tím přijal křest Duchem svatým a tak mohl přijmout Kristův nejcennější dar, Kristovu spravedlnost. Je zajímavé, jak Petr popsal snahy těchto křesťanských farizeů vnutit pohanům obřízku a zákon. Označil to jako za: „jho, které nemohli unést ani naši předkové, ani my.“ Později Pavel použil stejný výraz pro označení skutků zákona, když psal Galatským:
„V této svobodě, do níž nás Kristus vysvobodil, pevně stůjte; nenechte se znovu zapřáhnout do otrockého jha. Já Pavel vám teď něco řeknu: dáte-li se obřezat, Kristus vám nebude k ničemu!“
(Galatským 5: 1-2).
Oba poukazovali na skutky Mojžíšova zákona jako na tíživé jho, jako na něco, co jim visí na krku, co je drží v otroctví. Petr zakončil svůj projev prohlášením, že křesťané by nikdy neměli zapomínat na to, čím jsou spaseni a to by mělo definovat náš vztah k zákonu. Řekl:
„Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Pána Ježíše.” (Skutky 15: 11).
Umístěním Krista tam, kde by měl být, ho Petr prohlašuje za zcela dostačujícího pro spásu člověka. Člověk nic jiného nepotřebuje a tečka. To je křesťanství! Všimněte si, že to bylo v příkrém rozporu s požadavkem farizeů, kteří věřící nutili, aby dodržovali Mojžíšův zákon.
Jakubovo rozhodnutí
„Když domluvili, vzal si slovo Jakub: „Poslouchejte mě, bratři. Šimon tu vyprávěl, jak Bůh poprvé navštívil pohany, aby z nich přijal svůj vlastní lid. S tím se plně shodují slova proroků……”
„Proto soudím, abychom pohanům, kteří se obracejí k Bohu, nečinili potíže. Napišme jim však, ať se vyhýbají modloslužbě, smilstvu, masu zardoušených zvířat a krvi. Mojžíš má přece odedávna kazatele po všech městech, kde ho čtou v synagogách každou sobotu.” (Skutky 15: 13-15, 19-21).
Jakub si uvědomoval, že tento problém může rozdělit křesťanskou církev a tak navrhl kompromisní řešení: židovští křesťané by neměli být povzbuzováni, aby opustili zákon. V tom ale nehrozilo žádné nebezpečí, protože Mojžíš (zákon) se bude i nadále číst v synagogách každou sobotu. Je zřejmé, že v tom byl největší strach těchto židovských bratrů. Nebyli schopni odmítnout a opustit své židovské dědictví a spokojili se s hybridním náboženstvím, ve kterém se mísilo čisté evangelium Ježíše Krista s legalismem. Když si uvědomíme, že Mojžíšův zákon byl nejen jejich náboženstvím, ale také jejich kulturou a národním dědictvím, najdeme k nim trochu soucitu a náklonnosti, ale toto mísení evangelia se zákonem nebylo pro církev dobré.
Zdálo se, že ani apoštolové nebyli zcela osvobozeni od legalistického způsobu myšlení. Pokud se vám to zdá jako extrémní tvrzení, zvažte, jak dlouho jejich debata trvala, než Petr přednesl svůj argument. Je jasné, že většina z nich nechápala, co znamená spasení pouze vírou v Krista. Všimněte si, že Jakub navrhl, aby pohanům byl dán upravený zákon, který se skládal ze čtyř přikázání: Bylo dohodnuto, „aby se zdrželi toho, co je poskvrněno modlami, smilstva, masu zardoušených zvířat a krvi.“ (20). Nenutili je dodržovat celý zákon, ale přesto trvali na tom, že by měli dodržovat alespoň malou část zákona. A proto stále zůstali založeni na legalistickém přístupu ke spravedlnosti.
Zklamání v Jeruzalémě
„Po nich poslali tento dopis: Apoštolové, starší a všichni bratři zdraví bratry z pohanů v Antiochii, Sýrii a Kilikii. Slyšeli jsme, že vás někteří od nás znepokojili a zmátli, když vám říkali, že se musíte dát obřezat a zachovávat Zákon. K ničemu takovému jsme je nepověřili. My shromáždění jsme se svorně shodli, že k vám pošleme své zástupce spolu s našimi milovanými Barnabášem a Pavlem, kteří pro jméno našeho Pána Ježíše Krista nasadili své životy. Posíláme k vám Judu a Silase, kteří vám to vše ústně potvrdí: Shodli jsme se s Duchem svatým, že na vás nebudeme vkládat žádné další břemeno kromě těchto nezbytných věcí: vyhýbejte se modloslužbě, krvi, masu zardoušených zvířat a smilstvu. Uchráníte-li se těchto věcí, uděláte dobře. Buďte zdrávi.” (Skutky 15: 23–29).
Všimněte si, že tento dopis postrádá instrukci, aby se věřící neodchylovali od Krista a pevně se ho vírou drželi. Dopis obsahuje pouze čtyři přikázání navržená Jakubem. Není těžké si představit, co se asi odehrávalo v myslích pohanských křesťanů, kteří tento dopis četli: jejich pozornost byla odvrácena od Ježíše k dodržování čtyř pravidel se slibem:
„Budete-li se mít na pozoru před všemi těmito věcmi, bude dobře.“ (Skutky 15: 29).
Nová cesta byla otevřena křesťanům z pohanů: ne cesta zákona ze Sinaje, ale cesta zákona z Jeruzaléma. Princip byl vlastně stejný: dávejte pozor, co děláte a budete spaseni. Pokud neporušíte pravidla, budete opravdovými křesťany!
Konflikt v Galacii
Nějakou dobu po koncilu v Jeruzalémě znovu vznikl spor, tentokrát v Galacii. Ve druhé kapitole listu Galatským apoštol Pavel ukazuje na koncil v Jeruzalémě a podává nám svou vizi toho, co se tam stalo.
„Po čtrnácti letech jsem se pak vrátil do Jeruzaléma s Barnabášem a vzal jsem s sebou i Tita. Přišel jsem tehdy na základě zjevení. Sešel jsem se soukromě s váženými vůdci a seznámil je s evangeliem, které kážu mezi pohany, aby snad můj dosavadní ani další běh nebyl zbytečný. Žádnou obřízku tehdy nikdo nevnucoval ani mému řeckému společníku Titovi. To jen ti vetřelci, ti falešní bratři se mezi nás vloudili, aby vyslídili svobodu, kterou máme v Kristu Ježíši, a aby nás zotročili. Ani na chvíli jsme jim neustoupili a nepoddali se, aby pro vás byla zachována pravda evangelia.” (Galatským 2: 1-5).
Pavel se na shromáždění zmiňuje o skupině, která zjevně chtěla, aby byl Titus obřezán. Pavel o nich mluví jako o „vetřelcích, falešných bratrech kteří se mezi ně vloudili, aby vyslídili svobodu, kterou měli v Kristu Ježíši, a aby je zotročili.” (Galatským 2: 4).
Je zřejmé, že měl na mysli věřící farizeje, kteří většinou trvali na tom, že pohané by měli být obřezáni a nuceni dodržovat zákon. Bratři v Jeruzalémě přijali toto přesvědčení farizeů s otevřenou náručí. Mnozí z nich pravděpodobně považovali za vítězství, že vysoce vážení lidé mezi Židy přijali Ježíše jako Mesiáše.
Předpokládám, že by se to dalo přirovnat k situaci, kdy někteří vysoce uznávaní teologové by přijali pravdu o Bohu (že Bůh není Trojice). Mnoho z nás, kteří tomu tak věříme, by to považovalo za vítězné hnutí, které prosazuje pravdu o Otci a Synu. Ale to, jak se na věci dívá Bůh, je rozdílné s tím, jak se na věci dívá člověk. Apoštol Pavel o těchto lidech mluví jako o „falešných bratrech“, kteří přišli „ohrozit naši svobodu“ a „uvést nás do otroctví!“ Uvedl, že záměrem těchto falešných bratrů bylo prezentovat se jako křesťané, aby ostatní křesťany připravili o jejich svobodu tím, že na ně uvalí „otrocké jho“, což byla cesta zákona. Pavel a Barnabáš si byli plně vědomi toho, že pokud těmto tlakům podlehnou, evangelium ztratí svou moc.
Je zřejmé, že ti, kteří byli „považováni za sloupy církve“ byl Jakub, Petr a Jan. Oni přijali tyto „falešné bratry“ a je zřejmé, že tato zvrácená verze evangelia, kterou propagovali farizeové, zcela ovládla církev. Pavel však s tímto omylem nesouhlasil a zdá se, že byl jedním z mála, kdo byl proti přijetí tohoto tajemného, falešného živlu, který se vkrádal do křesťanské církve. Pavel to řekl ve svém posledním kázání bratřím v Efezu:
„Já vím, že po mém odchodu k vám vejdou draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo.” (Skutky 20: 29).
Zlý dvojí metr
Po setkání v Jeruzalémě se Pavel a Barnabáš vrátili do Antiochie, kde strávili nějaký čas:
„Byli tedy propuštěni a sestoupili do Antiochie; tam shromáždili množství věřících a odevzdali jim dopis. Když jej přečetli, zaradovali se z toho povzbuzení. Juda a Silas, kteří sami také byli proroky, mnohým slovem povzbudili a posílili bratry. Zůstali tam nějaký čas; potom je bratři s pokojem propustili k těm, kteří je poslali. Silas se však rozhodl zůstat. Pavel a Barnabáš zůstali v Antiochii, učili a s mnohými jinými zvěstovali Pánovo slovo.” (Skutky 15: 30-35).
Během té doby se odehrála další událost, která ukázala, jak hluboce legalistický způsob myšlení nakazil křesťanskou církev a vnucoval nechutné praktiky, které byly pro Kristovo náboženství destruktivní. Je stále jasnější, že „tajemství bezzákonnosti“ již v té době bylo stanoveno a skutečně dělalo svou práci. Pavel znovu popisuje tuto událost ve své epištole ke Galatským:
„Když ale Petr přišel do Antiochie, otevřeně jsem se mu postavil. Jeho chování bylo odsouzeníhodné: nejdříve běžně jedl s pohany, ale když dorazili Jakubovi lidé, začal se držet zpátky a odděloval se, protože se bál obřezanců. Stejné divadlo začali hrát i ostatní Židé, až se tím jejich pokrytectvím nechal strhnout i Barnabáš. Když jsem uviděl, jak pokulhávají za pravdou evangelia, řekl jsem Petrovi přede všemi: „Ty že jsi Žid? Sám nežiješ jako Žid, ale jako pohan! Proč tedy nutíš pohany k židovství?” (Galatským 2: 11–14).
Krátce po shromáždění v Jeruzalémě se Petr rozhodl navštívit věřící v Antiochii, kde ještě byli Pavel a Barnabáš. V souladu s Kristovým evangeliem a pravým duchem křesťanství všichni bratři společně seděli a užívali si jídla. Byli tam všichni společně v bratrské jednotě, jak židovští, tak i pohanští věřící. Najednou se Petr podíval z okna a uviděl přicházet nějaké bratry z Judeje. Je psáno, že tito bratři byli Jakubovými společníky. Nyní se stalo něco naprosto podivného: Petr najednou opustil místo u stolu vedle svých pohanských bratrů a předstíral, že s nimi neseděl a nejedl. Samozřejmě, protože to byl Petr, významný host z Jeruzaléma, jeho vliv na ostatní věřící ze Židů byl mocný. A jak vidíme Barnabáše, Pavlova blízkého spolupracovníka a další Židy, začali následovat Petrův příklad a oddělili se od pohanských věřících u stolu. Jediný Žid, který zůstal sedět s bratřími z pohanů, byl Pavel!
Znovu jsme vedeni k tomu, abychom se sami sebe zeptali na situaci, která existovala v jeruzalémské církvi. Vidíme, že i Petr se bál těch, kteří přišli zastupovat Jakuba! Proč se Jakuba bál? Proč měl Jakub zjevně tolik moci a autority? Ať už je důvod jakýkoli, je zřejmé, že v církvi něco nebylo v pořádku a že duch legalismu získal nad církví v Jeruzalémě naprostou převahu. Po této situaci Pavel vstal a pokáral je všechny, zvláště Petra, protože Petr byl jeden z vůdců církve a bylo potřeba, aby ho Pavel veřejně napomenul. Jako takový si zasloužil nejtvrdší pokárání.
„Když jsem uviděl, jak pokulhávají za pravdou evangelia, řekl jsem Petrovi přede všemi: „Ty že jsi Žid? Sám nežiješ jako Žid, ale jako pohan! Proč tedy nutíš pohany k židovství?“ I když jsme rodilí Židé, žádní hříšní pohané, víme, že člověka nemohou ospravedlnit skutky Zákona, ale jen víra v Ježíše Krista. Proto jsme sami uvěřili v Ježíše Krista, abychom byli ospravedlněni Kristovou vírou, a ne skutky Zákona. Skutky Zákona přece nikoho neospravedlní!” (Galatským 2: 14-16).
Pavel se znovu pevně postavil proti tomuto falešnému evangeliu. Je také jasné, že to bylo něco, co v církvi zapustilo hluboké kořeny. Dnes můžeme vidět, že se v té době vyvíjely dva různé koncepty evangelia. Jeden pro Židy a druhý pro pohany.
Ve skutečnosti církev byla rozdělena podle rasy (křesťané ze Židů a z pohanů), což byla věc, která vedla k odstranění zásad pravdy a lásky a to i u bratrů, kteří učili a žili podle Krista. Tajemství bezzákonnosti fungovalo a Pavel byl zjevně jedním z mála, kdo viděl a varoval před nebezpečím přijetí tohoto tajemství.
Poslední návštěva Jeruzaléma
Po několika letech se Pavel rozhodl vrátit se do Jeruzaléma, aby tam navštívil bratry. Během cesty ho Duch Boží varoval, že v židovském hlavním městě na něj čeká velké nebezpečí a že pokud tam půjde, bude zatčen a uvězněn. Ale Pavla hnala jakási podivná touha být v Jeruzalémě a ignoroval varování před tímto odjezdem.
„Když jsme došli do Jeruzaléma, bratři nás tam vřele přijali. Druhého dne šel Pavel s námi k Jakubovi, kde se shromáždili všichni starší. Pavel je pozdravil a vyprávěl jim postupně všechno, co Bůh skrze jeho službu vykonal mezi pohany. Když to uslyšeli, vzdali slávu Bohu. Potom mu řekli: „Vidíš, bratře, kolik tisíc Židů už uvěřilo, a ti všichni jsou horliví milovníci Zákona. O tobě ale mají zprávy, že učíš všechny Židy mezi pohany, aby odpadli od Mojžíše. Prý je navádíš, aby nedávali obřezat své syny a nezachovávali naše zvyky.” (Skutky 21: 17-21).
Pavlův příchod znovu vyvolal konflikt právě kvůli evangeliu, které kázal. Jakub vysvětlil Pavlovi, že křesťanská církev se rozrostla o tisíce Židů, kteří byli „horliví.“ Ale pro co byli horliví? Pro Krista? V žádném případě; byli „horliví pro Zákon.“ Stále jsem ohromen, když vidím strašlivé důsledky otrávení a zničení pravého evangelia. Jen pro to, abychom uspokojili lidi a získali si jejich přízeň dostáváme se na cestu kompromisu, což je velkou chybou. Církev přijala „věřící“ farizeje, ale za jakou cenu? Místo toho, aby církev reprezentovala Kristovo náboženství, nechala se strhnout církví v Jeruzalémě a nyní představovala prodlouženou ruku judaismu, legalistickou entitu zvanou „křesťanství“, která vyznávala víru v Krista, ale svým způsobem uctívání ji popírala. Ve skutečnosti to, co se začalo v Jeruzalémě šířit, nebylo Kristovo evangelium, ale „jiné evangelium“.
Všimněte si, že tuto radu dal Pavlovi Jakub a starší. Je zřejmé, že to pronesl sám Jakub. Jeho velkou starostí byl zákon. Obával se, že by si někteří Židé mohli myslet, že Pavel jako Kristův apoštol mohl nabádat židovské věřící, aby odmítli starozákonní zákony. Zdá se, že Jakubovi šlo více o zachování židovské identity a vztahu k zákonu než o zachování pravé čistoty k cestě spásy. Církev v Judeji zřejmě mohla dál fungovat bez přílišného pronásledování ze strany Židů, protože nadále akceptovala judaismus. Ve skutečnosti se jen nepatrně lišila od různých frakcí, které existovaly v judaismu – farizeové, saduceové, esejci, zélóti, herodiánové…
Křesťanství v Judeji se v podstatě stalo jen další židovskou frakcí a zdá se, že se stalo pro Židy docela přijatelné – proto velké množství Židů takové křesťanství přijalo. V Judeji bylo možné, aby se někdo stal křesťanem, aniž by způsobil jakýkoli problém, aniž by podněcoval jakékoli pronásledování. Jakub se obával, že Pavlův extremismus naruší příjemnou situaci, ve které se církev nacházela, a proto Pavlovi poradil, aby udělal něco pro zmírnění předsudků, které vůči němu Židé měli.
„Co s tím? Určitě se doslechnou, že jsi přišel. Udělej tedy, co ti říkáme: Máme tu čtyři muže, kteří na sebe vzali slib. Podrob se spolu s nimi očistnému obřadu a zaplať za ně, co je potřeba, aby si oholili hlavy. Tak všichni poznají, že na těch zprávách o tobě nic není a že naopak žiješ řádně a zachováváš Zákon. Pokud jde o věřící z pohanů, těm jsme napsali rozhodnutí, ať se vyhýbají masu obětovanému modlám, dále krvi, masu zardoušených zvířat a smilstvu.” (Skutky 21: 22–25).
Jakubův návrh nám odhalil teologii, která byla v tehdejší křesťanské církvi přítomná: Existovala dvě evangelia, jedno evangelium bylo pro Židy, což znamenalo cestu zákona a druhé bylo pro obrácené pohany, na které se alespoň na okamžik nevztahoval zákon ze Sinaje, než byl uspořádán koncil v Jeruzalémě. Je těžké vysvětlit, co se tam přesně stalo, ale Apoštol Pavel přijal tento návrh, který mimo jiné zahrnoval i obětování zvířat, což bylo něco, co popíralo Ježíše Krista víc, než jakýkoli jiný aspekt zákona. Z toho se můžeme naučit, že je nebezpečné být příliš v souladu s těmi, kdo se považují za naše bratry. I když touhou křesťanů je jednota, neměli bychom o ni usilovat za každou cenu. Věrnost Bohu a věrnost Jeho zásadám nesmí být nikdy za žádnou cenu ohrožena!
„Druhého dne se tedy Pavel spolu s oněmi muži podrobil očistnému obřadu. Potom šel do chrámu ohlásit, kdy uplyne doba jejich očišťování a za každého z nich bude přinesena oběť.” (Skutky 21: 26).
Pavel neochvějně hájil pravdu evangelia. Jasně vyjádřil svůj postoj na koncilu v Jeruzalémě a také pokáral Petra v Antiochii. Ale nakonec jeho touha být jedno se svými bratry překonala jeho přesvědčení. Mohl mít pocit, že všichni jsou si plně vědomi jeho postavení a nechtěl zasahovat do jejich svědomí a proto tuto žádost přijal, protože koneckonců byl Žid a zoufale toužil pomoci svým krajanům přijmout Krista jakýmkoli možným způsobem. Měl dobré úmysly, ale udělal chybu. Kéž Bůh pomůže každému, kdo toto čte, aby tuto chybu pochopil a nikdy ji neopakoval. Někomu to, co udělal, připadalo dobré, ale ve skutečnosti připravil církev o největšího apoštola a církvi tím neprospěl ani o jediný milimetr.
Tajemství bezzákonnosti
Pokud zapátráme v historii křesťanské církve, uvidíme, že o této zásadní tragédii se mluví jen velmi zřídka. Když se však podíváme na vývoj této rostoucí vlny legalismu v křesťanské církvi, je zřejmé, že Pavlovy odkazy na toto „tajemství nepravosti“ poukazovaly na to, že prostřednictvím vnucování judaismu se útočilo na Ježíšovu víru. V Pavlově době to bylo něco, co se do církve začalo vkrádat, ale stále to nebylo na vrcholu svého vlivu. Podle Pavla někdo tomuto vývoji zla bránil, aby se mohl projevit v plném rozsahu, ale pak píše, že by měla být „odstraněna překážka“ a potom se zcela otevře cesta k plnému projevu tohoto tajemství. Konečným výsledkem toho všeho by mělo být zjevení „člověka hříchu“.
Dnes existují dvě instituce, které se více než jakýkoli jiný náboženský orgán zaměřují na obřady a ceremonie. Je to judaismus a papežství. V judaismu jsou obřady a ceremonie dány Mojžíšovým zákonem. Římskokatolická církev však mnohé z těchto obřadů přijala, ale přizpůsobila je pohanství. Oba systémy jsou zaměřeny na skutky a zatímco jedna z nich popírá Krista, druha je antikrist. Římskokatolická církev je konečným výsledkem posedlosti raných židovských křesťanů zákonem. Byl vyvinut systém, kde křesťanská církev přijala hierarchickou strukturu Mojžíšova systému, byl přijat kněžský systém s jeho konceptem kleriků a laiků, liturgické obřady, nesmyslné rituály, respektování „dnů, období, měsíců a let“ a to vše bylo přijato jako součást Kristova náboženství.
Jaký byl tragický následek toho všeho?
Legalistické skutky nahradili Krista v myslích a srdcích raných křesťanů. Tomuto následku nebylo možné se vyhnout. Kristus nemůže být prospěšný v tomto opačném systému náboženství.
„Já Pavel vám teď něco řeknu: dáte-li se obřezat, Kristus vám nebude k ničemu! Každému, kdo se chce dát obřezat, znovu potvrzuji, že je povinen dodržovat celý Zákon. Zbavili jste se Krista, vy všichni, kdo se ospravedlňujete Zákonem; odpadli jste od milosti!” (Galatským 5: 2-4).
Kristus byl „odstraněn z cesty“ a to bylo jasně vidět na zkušenosti rané církve. První část knihy Skutků apoštolů je plná zpráv o mocných činech rané církve poté, co byli věřící v den Letnic naplněni Duchem Kristovým. Lukáš popsal tuto křesťanskou zkušenost takto:
„Všechny naplnila posvátná úcta a skrze apoštoly se dělo mnoho zázraků a znamení.” (Skutky 2: 43).
„Rukama apoštolů se mezi lidmi dělo mnoho znamení a zázraků a všichni spolu svorně trávili čas v Šalomounově sloupoví.” (Skutky 5: 12).
Zázraky představovaly přirozený a spontánní způsob života církve. Ježíšův nadpřirozený zásah se projevoval každý den. Po 12. kapitole v knize Skutků se tyto nadpřirozené události začali postupně vytrácet. Popis všech nadpřirozených událostí Kristova zjevení, které se odehrály v prvních 15 letech křesťanské církve, by bylo velmi těžké vložit do jedné knihy. Ale po té době se autor zaměřuje především na službu a zázraky apoštola Pavla. Je možné, že Kristus, který byl Ten, kdo zadržoval tajemství nepravosti, byl postupně odstraněn ze svého místa v církvi – „ odstraněn z cesty?“ (2. Tesalonickým 2: 7). To je jistě v souladu s tím, co Pavel učil:
„Zbavili jste se Krista, vy, kteří hledáte ospravedlnění v Zákoně; vypadli jste z milosti.” (Galatským 5: 4).
Tento příběh je skutečně ohromující, ale asi nejužitečnější otázka pro nás by byla: Když se „tajemství bezzákonnosti“ podařilo dostat se do křesťanské církve v době, kdy ještě žili lidé, kteří osobně kráčeli s Kristem a kdy ještě žil apoštol Pavel, jaký to pak asi mělo dopad na následující generaci? A jaký to má dopad na dnešní generaci? Jak hluboce může být po 2000 letech vývoje a zdokonalování „tajemství bezzákonnosti“ zaveden tento blud v našich církvích? Je možné, že i dnešní křesťané včetně nás jsou pod tímto vlivem?
