Zdravko Vučinič
Evangelium je dobrou zprávou o spáse člověka prostřednictvím Božího Syna, Ježíše Krista.
Každý člověk, který se seznámí s evangeliem, činí pokání a přijme Krista jako svého osobního Spasitele, by měl být pokřtěn. Křest je veřejný akt vyznání víry a odevzdání se Kristu jako našemu Pánu.
„Potom jim řekl: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen, ale kdo neuvěří, bude odsouzen.“ (Marek 16: 15–16).
Slovo křest je přeloženo z řeckého slova „baptizo“, což znamená ponořit se. Křest není nezávislý akt, ale účastníkem tohoto obřadu je kromě křtěného člověka ještě další člověk, který by měl křest provést – ponořit křtěnce do vody.
„Jak pokračovali v cestě, přišli k jakési vodě. Eunuch řekl: „Hle, voda. Co brání, abych byl pokřtěn?“ Filip řekl: „Jestliže věříš z celého srdce, je to dovoleno.“ Odpověděl: „Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.“ Rozkázal zastavit vůz a oba, Filip i eunuch, sestoupili do vody, a Filip ho pokřtil.“ (Skutky 8: 36–38).
Takže když uslyšíme evangelium a přijmeme Krista jako svého osobního Spasitele – obraťme se k Bohu v modlitbě, čiňme pokání, vyznejme mu, že jsme hříšní, že jsme bezmocní řídit svůj vlastní život. Když Bohu přiznáme, že jsme hříšní, neznamená to, že hříšné jsou jen naše skutky, ale to, že jsme hříšní od přirozenosti, že problém je uvnitř nás a ne naše skutky. Jsme zlí, protože jsme se jako lidstvo od Boha oddělili… Součástí pokání je zaujmout stanovisko, že už nechceme mít nezávislý život a že nechceme život v hříchu, ale chceme se odevzdat Kristu, aby byl naším Pánem. Je to ve skutečnosti opravdové pokání, obrácení se od sebe ke Kristu umíráním sobě, aby byl Kristus naším Pánem. Pak děkujme Bohu za vše, co pro nás prostřednictvím Krista udělal a tím jsme připraveni na křest.
„Petr jim řekl: „Učiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na odpuštění svých hříchů a přijmete dar Ducha Svatého.“ (Skutky 2:38).
Dar Ducha svatého je Kristův život a tím je nové narození. Přijímáním Ducha jsou věřící pokřtěni Duchem, to znamená, že Duch v nich provádí to, co symbolizuje křest vodou. Křest symbolicky představuje to, co pro nás Kristus udělal a co opravdu prožíváme, když jsme znovuzrozeni, tj. když přijímáme Ducha svatého (nebo Ducha Kristova, tj. Kristův život) a tím je smrt hříchu, tj. starý život (ponoření do vody).
„Naprosto ne! Jak bychom my, kteří jsme hříchu zemřeli, v něm ještě mohli žít? Což nevíte, že my všichni, kteří jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, jsme byli pokřtěni v jeho smrt? Skrze křest jsme byli spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom i my, tak jako byl Kristus skrze slávu Otce vzkříšen z mrtvých, vstoupili na cestu nového života. Neboť jestliže jsme se stali s ním srostlými tím, že jsme mu byli podobni ve smrti, jistě mu budeme podobni i v zmrtvýchvstání. A víme, že náš starý člověk byl spolu s ním ukřižován, aby tělo hříchu bylo zbaveno sil a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je zproštěn hříchu. Jestliže jsme s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít.“ (Římanům 6: 2-8).
Díky přijetí Ducha se tedy stane to, co vodní křest symbolizuje, účinné. Ježíš, Duch v nás, nám dává svůj život, ve kterém došlo ke smrti hříchu a vzkříšení k novému životu. Skrze Ducha jsme se stali součástí Ježíšova života, stali jsme se Jeho tělem. Stejně jako se křest vodou provádí ponořením do vody, křest Duchem se provádí vkládáním rukou, přestože vše je otázkou víry a ne formy.
Křest ve jménu Ježíše Krista
Křest vodou by měl být prováděn ve „jménu Ježíše Krista“, protože je přímo spojen s Kristem – přijetím Jeho života umíráme hříchu, tj. starému životu a jsme vzkříšeni k novému duchovnímu životu a to vše díky Kristovi smrti a vzkříšení. Bible proto zná pouze křest ve jménu Ježíše Krista.
„Byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše.“ (Skutky 8:16).
„A nařídil jim, aby byli pokřtěni ve jménu Ježíše Krista“ (Skutky 10:48).
„Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše.“ (Skutky 19: 5).
„A proč nyní váháš? Vstaň, dej se pokřtít a smyj své hříchy vzývaje jméno Páně.“ (Skutky 22:16).
Stáváme se členy těla – společenství věřících, jejichž hlavou je Kristus
Tím, že jsme pokřtěni ve jménu Krista, veřejně potvrzujeme svou víru, že jsme přijali Krista jako Spasitele – nyní jsme Božími dětmi, uzavřeli jsme smlouvu s Bohem, máme v sobě nový život – život Ježíše Krista, který je Božím Synem.
„Neboť všichni jste synové Boží skrze víru v Kristu Ježíši. Vždyť vy všichni, kteří jste byli v Krista pokřtěni, Krista jste oblékli. Již není Žid ani Řek, již není otrok ani svobodný, již není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. A jestliže jste Kristovi, jste símě Abrahamovo, dědicové podle zaslíbení.“ (Galatským 3: 26-29).
Tím, že se stáváme Božím dítětem, stáváme se členy Boží rodiny – členy těla nebo společenství věřících, jejichž hlavou je Kristus.
„Proto již nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž spoluobčané svatých a patříte do Boží rodiny; byli jste vybudováni na základě apoštolů a proroků, kde je úhelným kamenem sám Kristus Ježíš, v němž se celá stavba spojuje dohromady a roste ve svatou svatyni v Pánu; v něm jste i vy všichni spolu budováni v Boží příbytek v Duchu.“ (Efezským 2: 19-22).
Kristus, ve jménu Boha, byl jmenován hlavou těla nebo společenství věřících, do nichž nyní patříme.
„ A podřídil si všechno pod nohy a učinil ho hlavou nad vším pro dobro sboru, kterým je jeho tělo, plnost toho, který všechno naplňuje“ (Efezským 1:22).
Kristus, jako hlava společenství věřících, je náš Pán, kterému se musíme podřídit, abychom žili podle Boží vůle.
„A všechno podřídil pod jeho nohy a dal ho za hlavu nade vším církvi.“ (Kolossenským 2: 6).
„Neboť muž je hlavou ženy, jako je Kristus hlavou církve; on je zachráncem těla.“ (Efezským 5:23).
Existuje jedno velké tělo nebo jedna velká komunita složená z křesťanů z celého světa, dnes i v průběhu věků. Všichni, jak dnes tak i po staletí, se organizovali různými způsoby, prostřednictvím oficiálních náboženských organizací (církví), hnutí, nezávislých služeb nebo domácích komunit. V jedné z těchto forem se pokřtěný nachází (nemusí to nutně znamenat, že ti, kdo si říkají křesťané, jimi opravdu jsou, ani že každá organizace nebo forma organizace věřících je pod Božím vedením, protože Bible také hovoří o klamu).
V každém případě musíme jako Boží děti praktikovat křesťanské společenství s jinými Božími dětmi, které jsou v Kristu. Boží vůlí je být ve společenství s druhými kvůli uctívání (oslavování Boha, studium Božího slova), kvůli našemu duchovnímu budování i duchovnímu budování druhých, pro službu druhým lidem prostřednictvím šíření evangelia, pro přitáhnutí dalších hříšníků k Bohu, aby mohli být zachráněni a aby se připravili na druhý Kristův příchod.
„Jako máme v jednom těle mnoho údů a všechny ty údy nemají stejný úkol, tak i my, i když je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu, ale jednotlivě jsme údy jeden druhého. Máme rozdílné dary podle milosti, která nám byla dána: Má–li někdo proroctví, ať ho užívá v souhlase s vírou. Má–li službu, ať slouží. Je–li vyučující, ať učí. Má–li dar povzbuzování, ať povzbuzuje. Kdo rozdává, ať rozdává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí radostně. Láska ať je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. Vroucně se navzájem milujte bratrskou láskou, v prokazování úcty předcházejte jeden druhého.“ (Římanům 12: 4–10).
Je správné být pokřtěn ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého?
Proč je téměř ve všech překladech Bible Kristův příkaz, aby byl křest prováděn „ve jméno Otce, Syna a Ducha svatého“ a právě z Bible vidíme, že Kristovi učedníci křtili výhradně ve „jménu“ Ježíše Krista “a že křest je spojen výhradně s Kristovou smrtí a vzkříšením?
Kristův příkaz byl velmi pravděpodobně přepsán v prvních stoletích, kdy se v oficiálním křesťanství začala zavádět věda nebo nauka o Trojici. Takto to říkají historické prameny.
- „Vzorec pro křest byl ve druhém století katolickou církví změněn ze jména Ježíše Krista na slova Otec, Syn a Duch svatý“ (Encyclopedia Britannica 11. vydání., Sv. 3, str. 365–366).
- „Raná církev vždy křtila ve jménu Ježíše Krista až do založení nauky o Trojici ve druhém století“ (encyklopedie náboženství, str. 53).
- „Všude v nejstarších pramenech se uvádí, že křest byl prováděn ve jménu Ježíše Krista“ (Britannica Encyclopedia, sv. 3, s. 82)
- „Křesťanský křest byl prováděn slovy„ ve jménu Ježíše“ (Hastingsova encyklopedie náboženství, sv. 2, s. 377).
- „Použití trinitářského vzorce jakéhokoli druhu se v rané historii církve nevyskytuje“ (Hastingsova encyklopedie náboženství, sv. 2, s. 378).
- „Křest byl vždy ve jménu Pána Ježíše až do doby Justina mučedníka, kdy byl použit vzorec trojjediného Boha“ (Hastingsova encyklopedie náboženství, sv. 2, s. 389).
- „Termín„ trojice “pochází od Tertulliana, římskokatolického církevního otce“ (New International Encyclopedia, sv. 22, s. 477).
Bible ve skutečnosti neposkytuje základ pro křest, který má být vykonán „ve jméno Otce, Syna a Ducha svatého“ poté, co vidíme, že Kristovi učedníci křtili v Ježíšovo jméno a že křest byl spojen s jeho smrtí a vzkříšením. V Bibli je dostatek důkazů o tom, že nauka o Trojici není pravdivá a historické důkazy potvrzují, že jde o nauku, která pochází z pohanství, které bylo vtaženo do křesťanství.
Opětovný křest?
Měli by být křesťané, kteří odmítli nauku o Trojici a byli pokřtěni ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého, pokřtěni znovu, tentokrát ve jménu Ježíše Krista? Věřím, že takový křesťan by se měl v modlitbě zeptat Boha, zda by měl být znovu pokřtěn, aby mu Bůh ukázal. Mnozí z těch, kdo zavrhli Trojici, byli znovu pokřtěni, protože je Bůh takto vedl a usvědčil. Bible zná možnost opětovného křtu, pokud to dříve nebylo z nějakého důvodu adekvátní (Skutky 19: 1–5). Totéž platí o vkládání rukou k přijetí Ducha – je to Bůh, kdo vydává svědectví.
