David Clayton
Jednou z otázek, která stále ve věřících vyvolává otázky je; co je to duch? Otázka se stává ještě důležitější, když si uvědomíme, že odpověď na ni ovlivňuje to, jak vidíme Ducha Božího.
Apoštol Pavel ukazuje, že mezi Duchem Božím a duchem člověka existuje jasná paralela. Takže způsob, jakým ducha definujeme, ovlivní naše chápání Boha i člověka.
„Kdo z lidí rozumí člověku než jeho vlastní duch? Stejně tak Boha nezná nikdo než Boží Duch.“ (1. Korintským 2: 11).
Existují určité základní pojmy, které je třeba objasnit, než tomuto problému porozumíme. Jedním z nich je, že existují dvě biblická chápání toho, co je „duch“. První porozumění je, že slovo „duch“ označuje něco, co není z masa a kostí. Jsou to bytosti, které jsou v naší realitě, ale pro člověka jsou neviditelné a nepřístupné. V tomto chápání je Bůh označen jako duch, andělé jsou duchové a stejně tak i satan a jeho andělé (Jan 4: 24; Židům 1: 14).
Další chápání spočívá v tom, že každá inteligentní bytost ve vesmíru má „ducha“. Mějte na paměti, že bytosti, o nichž se říká, že jsou duchové, mají také ducha. Jsou to duchové (duchovní bytosti), ale zároveň mají ducha. Můžeme tedy říci, že i duchovní bytosti mají ducha.
Lidské bytosti mají také ducha. V tomto smyslu „duch“ označuje část osoby, která je neviditelná a nehmotná a která je skutečná. V širším smyslu se týká mysli, osobnosti, charakteru a identity osoby. (Daniel 2: 1; Lukáš 23: 46; Job 32: 8; 1. Korintským 2: 11). Vezměte v úvahu skutečnost, že když říkáme, že člověk má ducha, nemyslíme tím Ducha Božího nebo Ducha svatého.
Ujasněme si to, protože existují lidé, kteří věří, že v člověku může přebývat pouze Duch Boží nebo duch satana. Věří také, že Ježíš nevlastnil svého vlastního Ducha. Pokud by Bůh a Ježíš měli stejného Ducha, pak by to pro vás znamenalo, že jsou ve skutečnosti stejnou osobou, protože jak jsme již dříve zdůraznili, duch člověka představuje identitu této osoby. Je pravda, že Duch Boží Otec přebývá v Jeho dětech a že Jeho Duch je také spojen s Duchem Jeho Syna Ježíše Krista. To však nepopírá skutečnost, že Otec a Syn jsou dvě různé osoby a že každý má svého vlastního Ducha.
Duch není mozek
Je důležité pochopit, že existuje rozdíl mezi mozkem a duchem. Mozek je fyzická věc tvořená molekulami a atomy, krví a masem. Duch je nefyzická věc. Nikdo kromě Boha nám nemůže říci, z čeho je duch vytvořen, ale Bůh nám říká, že existuje a že je to něco tak skutečného, jako je náš mozek z masa a kostí. Je pravda, že lidský duch nemůže fungovat nezávisle na svém těle, ale je to jediná část člověka, kterou lze přeložit z tohoto světa do jiného. Každá naše fyzická část, vyrobená z masa a kostí, podléhá zkaženosti a Bible nám říká, že buď budeme vzkříšeni a dostaneme nová těla, nebo se naše těla změní mrknutím oka, když Ježíš přijde (1.Tessalonicenským 4: 17). Ale náš duch se v té době nezmění. Naše identita zůstane stejná, budeme stále stejnou osobností, přestože se každá naše fyzická složka změní. To jasně ukazuje, že duch není něco fyzického. Je to část naší bytosti, která není vyrobena z krve a masa. Tělo se vrátí do prachu, včetně mozku, ale Bůh udrží ducha v bezvědomí, aby byl umístěn do nového těla při vzkříšení. Klíčovou složkou, která je v obou existencích, je duch.
Několik pohledů
Bible představuje několik pohledů na to, z čeho se skládá lidská bytost. Někdy není terminologie autorů tak přesná, jak bychom si přáli, protože se často nezabývají stejnými problémy, které řešíme my. Bible na jednom místě poskytuje jednoduchý pohled na člověka jako na bytost tvořenou tělem a duší. Na jiném místě zase jako tělo a duch. Na třetím místě jako tělo, duše a duch, na jiném místě jako srdce, duše, mysl a pak existují další pohledy.
Obraz těla a ducha je nejjednodušší reprezentací člověka v Bibli. Takto také vysvětlujeme Ježíšovu inkarnaci. Když se Ježíš stal člověkem měl stejného ducha jako když byl v nebi Michael. Nebyla to nějaká jeho kopie přestože veškerá Jeho moc, znalosti, vzpomínky, sláva, tělesná forma zmizely, byl to stále On, protože měl pořád toho stejného Ducha, kterého měl v nebi, když byl Michael. Tento stejný duch byl také umístěn do těla Ježíše v lůně Marie a jak jsme již ukázali, tvoří identitu této osoby.
Přirozenost a charakter nejsou totéž
Někteří věří, že duch je prostě charakter člověka. Když se však člověk narodí, stále nemá utvořen charakter, ale ducha už má. Bible nám na mnoha místech říká, že tento duch byl vložen do člověka Bohem (Zachariáš 12: 1).
Jakmile člověk začne žít svůj život, začíná rozvíjet svůj charakter a je pravda, že se tento charakter stává aspektem jeho ducha nebo jeho mysli. Charakter je souhrnem všech životních zkušeností, toho, co se učíme, co děláme, vlivu našeho životního prostředí atd.
Člověk se nerodí s utvořenou povahou, ale narodí se s danou přirozeností. Ve skutečnosti se narodíme se dvěmi přirozenostmi: fyzickou a duchovní. Fyzická přirozenost je něco, co geneticky zdědíme po rodičích a tato přirozenost má silný vliv na to, jak žijeme svůj život a jak rozvíjíme náš charakter. Na druhé straně duchovní přirozenost není naší fyzickou součástí a můžeme se ptát, odkud tento duch pochází? Bible nám nedává příliš jasnou odpověď, kromě toho říká, že Bůh tohoto ducha v člověku „tvoří“ (Zachariáš 12: 1).
Kvůli hříchu, který Adam zavedl do lidské rodiny, trpíme fyzickými i duchovními důsledky.
- Fyzickým důsledkem je: Naše těla jsou zvrácená a degenerovaná od chvíle, kdy se narodíme. Zdědili jsme fyzické sklony a špatné touhy, které nás vedou dělat to, co je pro nás a pro ostatní špatné, což je v rozporu s Boží vůlí. Narodili jsme se se silnou touhou příliš se poddávat tělu.
- Duchovním důsledkem je: Narodíme se odděleni od Boha, bez Božího Ducha (Ducha svatého) v nás a v tomto stavu jsme přirozeně sobečtí. Máme jen touhu uspokojovat své já a získat prospěch pro sebe.
Bůh je jediná Osoba ve vesmíru, která je sama o sobě dobrá. Každá další dobrá bytost je dobrá jen proto, že duch této bytosti je spojen s Božím Duchem. To se stane, když se člověk narodí znovu, ale dokud někdo tuto zkušenost nezažije, nemůže být dobrý v pravém slova smyslu, ačkoli může dělat něco, co navenek vypadá dobře.
Jinými slovy, ve fyzickém smyslu se rodíme se zvrácenou, degenerovanou přirozeností a v duchovním smyslu se rodíme s tělesnou přirozeností.
Když mluvíme o „přirozenosti člověka“, máme na mysli rysy, které jsou do člověka zabudovány v důsledku toho, jaký je. Pes má psí přirozenost a člověk má lidskou přirozenost. Tato přirozenost má co do činění s vlastnostmi, které máme, protože se tak narodíme. Když se člověk nebo zvíře narodí, začne se automaticky chovat způsobem, jakým mu to jeho přirozenost určuje, bez ohledu na to, zda se něco naučil. Přirozenost má co do činění s vrozenými instinkty, ne s povahou, která se vyvíjí, když se jedinec učí ze životních zkušeností. Všimněte si ale, že se člověk narodí s duchovní i fyzickou přirozeností. Naše chování je určeno skutečností, že máme fyzickou i duchovní přirozenost. Jak jsme viděli, všichni Adamovi potomci se narodili s hříšnou, padlou přirozeností, fyzickou i duchovní.
Přikazuje něco hříšná přirozenost člověku? Přikazuje mu, aby se od okamžiku narození, choval hříšně?
Pouze Bůh je dobrý. Každá bytost ve vesmíru, která je bez Boha, proto nemůže dělat nic, co je skutečně dobré. Když se člověk narodí bez Ducha svatého, jeho přirozenost je zlá a jedinou odpovědí na tuto podmínku je, že se musí znovu narodit z Ducha svatého. Jinými slovy, Boží život (Duch) se musí spojit s naším životem (duchem) a myslí.
