David Clayton
Čas od času se v průběhu staletí objevila hnutí, která pozvedla a zdůraznila pravdu, že spása je v Kristu a pouze v Kristu. Obvykle tento důraz přišel v reakci na systém, ve kterém byl mnohem větší důraz kladen na člověka, jeho činy, pravidla a předpisy. Jedno z těchto hnutí je reformace 16. století.
Dva extrémy
Zdá se, že takové extrémy vždy doprovází nebezpečí. Vždy extrémy existovali a vždy existovat budou. Nebezpečím je, že když se klade důraz na Krista a na Jeho realitu života v nás, tak si lidé mohou začít myslet, že již není potřeba psané Slovo (Bible), když nyní máme a žijeme tento Kristův život, který je v nás.
To si mysleli fanatici, kteří se objevili ve dnech Martina Luthera. Volali: „Duchu, Duchu.“ Oni došli k závěru, že vzhledem k tomu, že nyní mají Krista osobně, již není potřeba psané Slovo Boží, protože sám Kristus je prostřednictvím svého Ducha povede k tomu, aby automaticky poznali a dělali to, co je správné. Tím, že odmítli Boží slovo a začali se řídit svými vlastními pocity, začali se chovat fanaticky a neuspořádaně. Vidíme to i dnes, že takové věci se dějí v různých letničních hnutí.
Na druhé straně je mnoho těch, kteří mluví o ospravedlnění v Kristu, ale odmítají zdůrazňovat realitu Jeho života v nás. Jejich hlavním zaměřením je, co pro nás Kristus udělal, ale velmi málo mluví o tom, co v nás Kristus dělá. Výsledkem je náboženství, ve kterém se hodně mluví o Kristu a ospravedlnění, ale ve kterém se jen velmi málo projevuje Kristův život.
Ospravedlnění v Kristu je úžasná pravda. Ve skutečnosti představuje všechny pravdy zabalené do jedné. Když to pochopíme, nejenže pocítíme úplné osvobození, ale také nás zaplaví láska a obdiv k Bohu a jeho Synu. Je třeba si položit otázku, jak se těmto dvěma extrémům vyhnout? Jeden, který nás vrhá do ohně fanatismu a druhý, který nás vrhá na led formalismu.
Od špatných znalostí ke špatným zkušenostem
V každém případě špatné pochopení pravdy vede ke špatnému přesvědčení a samozřejmě nesprávná víra vede ke špatné zkušenosti. Z toho vidíme, že základem křesťanské zkušenosti je správné poznání pravdy (Římanům 10: 14). Je jasné, že znalosti samy o sobě člověku neprospějí, ale bez znalostí nedojde k pokroku ani ke změně. Pravdou ale je, že lidé, kteří se dozví pravdu o Kristu v nás a této pravdě uvěří, budou výsledky viditelné v jejich životech, ve kterých je zjeven Kristus. Jak tedy postupovat ve zkušenosti Kristova života v nás? Nesmíme zapomenout, že jedině správné poznání a porozumění této pravdy nás může ochránit před nástrahami, do kterých ostatní padli.
Zážitek versus pravda
Kristus, který osobně žije ve věřících, je pravda, kterou Bible jasně a opakovaně učí. Kristův život v nás nám dává úplné vítězství nad hříchem. To je také něco, o čem není pochyb, pokud přijmeme to, co říká Bible. Navzdory všem těmto skutečnostem Bibli stále potřebujeme. Proč bychom ji potřebovali? Neučí nás Kristus osobně? Nebudeme automaticky vědět, že děláme to, co je správné, protože to je Kristus, kdo žije a ne já? Jaká je moje další potřeba psaného Slova, když ve mně skutečně žije živé Slovo? Právě tyto otázky jsou důvodem, proč je životně důležité pochopit, co pravá křesťanská zkušenost zahrnuje.
Nejprve vyřešme tuto otázku: Absolutně všechny věci, které potřebujeme nebo budeme někdy potřebovat, již byly poskytnuty. Všechny tyto věci jsou již naše (1. Korintským 3: 21–23). Bůh vzal vše, co člověk může kdy potřebovat – moudrost, spravedlnost, posvěcení, vykoupení, moc, život atd. (1. Korintským 1: 30; Kolosanům 2: 3; 1. Jana 5: 11) a vše vložil do Ježíše Krista. A v Kristu je to realita, která nezávisí na naší zkušenosti. Ať se nám to líbí nebo ne, ať už tomu věříme nebo ne, vše máme v Kristu. Když člověk přijme Krista, stanou se všechny tyto věci i jeho, protože patří Kristu a tato osoba a Kristus se stanou účastníky téhož života (1 Korintským 12: 13). V Ježíši přebývá plnost Božství tělesně a my jsme v něm úplní. Všechno to, co On má a je, je to, co my máme a jsme.
Proč ale v tak mnoha křesťanech vidíme tak málo ze života Krista, dokonce i v těch, o nichž se domníváme, že jsou poctiví a upřímní? Máme -li skutečně Kristův život se všemi jeho vlastnostmi, proč jsou tedy teorie a realita tak daleko od sebe?
Psané a živé Slovo
Abychom na tuto otázku odpověděli, musíme pochopit, které místo v křesťanské zkušenosti zaujímá Boží slovo. Zvažte následující verše:
„Nejste přece znovuzrozeni z pomíjivého semene, ale z nepomíjivého, skrze živé a trvalé Boží slovo.” (1 Petr 1: 23).
„Posvěť je pravdou; tvé slovo je pravda.” (Jan 17: 17).
Člověk si může tyto verše přečíst a dojít k závěru, že slovo samo o sobě je tím, co v nás dělá tyto věci, ale to by bylo v rozporu s pasážemi, které nás jasně učí, že sám Kristus v nás žije a působí prostřednictvím svého Ducha. Klíčem k pochopení tohoto je vidět spojení mezi Kristovým dílem, živým Slovem a Biblí, psaným Slovem.
Obecně řečeno, Bůh v nás nejedná proti naší vůli a našemu vědomí. Kristův život v nás se projevuje vědomým a ochotným podřízením se Jeho vůli, jak je zjeveno naší mysli. Jinými slovy, Kristův život v nás se projevuje v kooperativní, vědomé a inteligentní reakci na pravdy, které nám zjevuje. Není obvyklé, že Bůh převezme kontrolu nad tělem a myslí člověka a povzbudí ho, aby se choval specifickým způsobem, který přesahuje vědomou a inteligentní volbu osoby.
Když tomu porozumíme, můžeme vidět, že bez ohledu na to, jak moc nám Bůh dal, můžeme přijmout jen tolik, kolik toho víme a jak tomu věříme. Můžeme být králi, ale když o tom nebudeme vědět a nebudeme tomu věřit, tak budeme žít jako chudáci. Naše oči se otevírají prostřednictvím Božího slova. Prostřednictvím Slova se nám život Duchem, který je již náš, stává známým, což nám umožňuje jej prožívat. Jinými slovy, jsme již dědici všech věcí, ale nevíme to. Dostáváme málo, protože také málo očekáváme. Přirovnal bych to k muži, který zdědil po svém příteli knihu, která byla napsána tajným kódem. Tato kniha byla jediná věc, kterou zdědil. Jak ale knihu den za dnem studoval, postupně začal kódu rozumět. Nakonec rozluštil první stránku a dozvěděl se, že na jeho jméno je veden určitý bankovní účet s milionem dolarů. Celou tu dobu byl milionářem, aniž by o tom vůbec věděl. Až když se dozvěděl, že vlastní tyto peníze, mohl je začít utrácet. Tento člověk se snaží a touží rozluštit další stránky této zakódované knihy, protože kdo ví, jaké další poklady na něj čekají. Jedna věc je ale jasná, že tento člověk byl už první den stejně bohatý jako v den, kdy kód rozluštil, ale nevěděl o tom.
To svým způsobem ukazuje spojení mezi naší zkušeností a Božím slovem. Všechno nám již bylo dáno, ale nejprve se o tom musíme dozvědět a uvěřit tomu.
„Víra je tedy ze slyšení zvěsti a zvěst skrze slovo Kristovo.” (Římanům 10: 17).
Kristův život, který je ve mně, mění moji přirozenost, ale obecně mi nedává poznání nějakým nadpřirozeným způsobem. Kristus mi však stále zjevuje svou vůli prostřednictvím Božího slova. Přestože mám dokonalou duchovní přirozenost v Kristu – (Kristovu přirozenost), stále mám pouze lidské znalosti a mohu žít tuto dokonalou přirozenost pouze v souladu s tím, co vím, že je správné. Proto mě Kristus nadále vzdělává prostřednictvím svého Slova, osvíceného svým Duchem. Takže den za dnem se stávám dospělejším a dokonaleji zjevuji Krista ve svém životě.
Křesťanovi bylo už vše dáno a nejen křesťanovi! Bible ve skutečnosti uvádí, že „svět“ je již smířen s Bohem.
“Neboť Bůh byl v Kristu, když smiřoval svět se sebou a nepočítal lidem jejich provinění a uložil v nás to slovo smíření.” (2 Korintským 5: 19).
Pouze prostřednictvím Slova můžeme vstoupit do tohoto dědictví. Bez Božího slova bychom neměli nic, protože jak můžeme věřit v něco, co neznáme?
“Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou slyšet bez toho, kdo hlásá?” (Římanům 10: 14).
Pokud neznáme a nevěříme, nemůžeme ani přijímat. Proto Pavel říká, že pohané:
“Mají zatemněné myšlení a jsou odcizeni od Božího života pro nevědomost, která je v nich kvůli zatvrzelosti jejich srdce…” (Efezským 4: 18).
Písemné Slovo odhaluje pravdu, nečiní pravdu. Odhaluje realitu Krista, který je Pravdou, živým Slovem a naplněním všeho, co Boží slovo slibuje a požaduje.
„Neboť všechna Boží zaslíbení, kolik jich jen je, v něm jsou ano. Proto je také skrze něho řečeno amen k slávě Bohu skrze nás.” (2. Korintským 1: 20).
Víra dostává život
Klíčem je psané Slovo přijaté vírou. Přestože vše je již naše v Kristu, křesťanský život žijeme pouze vírou. Vírou přijímáme vše, co nám Bůh dává, ale nevíra nedostává nic. Všechna moc, všechna požehnání, veškerá Boží sláva, která byla poskytnuta pro člověka, nic neznamenají pro toho, kdo nevěří. Víra je klíčem, která odemyká, osvobozuje a dává nám přístup k neomezeným Božím prostředkům, které nám již byly dány v Kristu. Ale o těchto pravdách bychom nevěděli bez psaného Slova. Psané Slovo vytváří víru, která přijímá živé Slovo.
„Víra je tedy ze slyšení zvěsti a zvěst skrze slovo Kristovo.” (Římanům 10: 17).
Kolik živých slov však dostáváme? Přesně tolik, kolik očekáváme. Pouze v poměru k naší víře na základě Božího slova. Je jasné, že čím více se učíme z Božího psaného Slova a věříme v toto Slovo, tím větší pokrok bude v naší zkušenosti s Kristem, živým Slovem. Ale není to proto, že jsme již od začátku nedostali všechno v Kristu. To tak není a proto se apoštol Pavel modlil za Efezské, aby jejich porozumění bylo osvícené a aby se stali vděční za vše, co jim bylo dáno v Kristu.
„Proto také od chvíle, kdy jsem uslyšel o vaší víře v Pána Ježíše a o vaší lásce ke všem svatým,nepřestávám za vás děkovat, kdykoli se o vás zmíním ve svých modlitbách. Kéž vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dá ducha moudrosti a zjevení, abyste ho znali. Kéž osvítí váš vnitřní zrak, abyste viděli, k jaké naději vás povolal, jak slavné je bohatství jeho dědictví mezi svatými a jak nepřekonatelně veliká je moc, jejímž mohutným vlivem působí vůči nám věřícím. Tuto moc dokázal na Kristu, když ho vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad každou vládu, mocnost, moc a panství i nad každé jméno, které se vyslovuje, ať už v tomto věku nebo v budoucím. Bůh „poddal všechno pod jeho nohy“ a jako hlavu všeho jej dal církvi, která je jeho tělem, totiž plností Toho, který naplňuje všechno ve všech.” (Efezským 1: 15-23).
Příběh Gedeona
Příběh Gedeona je dobrou ilustrací toho, o čem jsme mluvili. Gedeon žil v Izraeli v rané fázi své historie. To byla doba, kdy byli podřízeni Midiáncům. Jejich stav se stal tak zoufalým, že když sklidili úrodu, Midiáni prostě přišli a posbírali plody jejich tvrdé práce a nedalo se s tím nic dělat.
Jednoho dne Gedeon mlátil svou sklizenou pšenici ve vinném lisu v naději, že oklame Midiánské a zachrání část své úrody před jejich kořistí. Gedeon byl členem národa, který byl v depresi a poražen. Byl stejný jako ostatní lidé, muž bez ducha a naděje. Jediné, v co mohl doufat, bylo, že bude schopen zajistit dostatek jídla k přežití změnou svých návyků a skrýváním se před Midiány. Najednou sebou cukl, když za sebou zaslechl hlas:
„Hospodinův anděl se mu ukázal a řekl mu: „Hospodin s tebou, udatný hrdino!“ Gedeon mu odpověděl: „Promiň, pane, ale jestli je Hospodin s námi, proč nás tohle všechno potkalo? Kde jsou všechny ty jeho divy, o kterých nám vyprávěli naši otcové? Prý: ‚Hospodin nás přece vyvedl z Egypta‘ – jenže teď nás Hospodin opustil a nechal nás v hrsti Midiánců!“ Tu se k němu Hospodin obrátil a pravil: „Jdi v této své síle a zachráníš Izrael z hrsti Midiánců. Já sám tě přece posílám!” (Soudců 6: 12-14).
Gedeon se udiveně rozhlédl, aby zjistil, s kým anděl mluví. Určitě neoslovil jeho, protože nebyl statečný hrdina! Ale když si uvědomil, že anděl oslovuje právě jeho, odpověděl:
„Odpusť mi, Pane, ale jak vysvobodím Izrael? Hle, moje rodina je nejmenší z pokolení Manassesova a já jsem nejmenší v domě svého otce.“ (Soudců 6: 15).
Gedeon v podstatě řekl: „Můj pane, mýlíš se. Nejsem odvážný hrdina. Moje rodina je nejmenší v kmeni Manasse (který byl nejmenší ze všech kmenů Izraele) a já jsem nejmenší v domě svého otce. V podstatě nejsem nic a mám velmi málo odvahy!“ Kdo z těch dvou měl pravdu? Anděl Hospodinův nebo Gedeon? Pokud Pán řekl, že Gedeon je statečný hrdina, byl tedy Gedeon odvážný hrdina? Samozřejmě, že Ano! I když se tak Gedeon necítil a ani před tím, než ho Bůh takto oslovil v jeho životě nic nenaznačovalo, že by to byla pravda, tak jakmile mu to Bůh řekl, okamžitě se to stalo pravdou. Faktem však je, že navzdory skutečnosti, že byl statečným hrdinou, mohl Gedeon žít jen jako slabý zbabělec, když by neuvěřil Božímu slovu! Veškerá síla, která byla jeho, mu nebyla k dispozici, dokud tomu neuvěřil. Bůh mu musel dát znamení, aby posílil jeho víru (ne aby zvýšil jeho sílu – on už měl veškerou potřebnou sílu). Bůh mu tedy dal znamení, aby mu ukázal, že je opravdu s ním. Gedeon nechal ovčí rouno na dvě noci na mlatu, aby vyzkoušel Boha. Jednu noc byla rosa všude kolem a rouno bylo suché a druhou noc bylo všude kolem sucho a rouno bylo mokré (Soudců 6: 36-40).
Nakonec Gedeon uvěřil v Boží slovo, protože Bůh byl natolik milosrdný, že mu tento důkaz dal. Ale už předtím, než Gedeon obdržel důkaz, byl již mocný, statečný hrdina. Jediný problém byl, že tomu nevěřil. Když konečně uvěřil, Bůh mu už nic navíc nedal. Gedeon vše vlastnil již předtím, než tomu uvěřil. Jediný rozdíl byl, že nyní Gedeon věřil, že je schopen žít život statečného válečníka. Odešel s 300 muži a zcela zničil armádu několika set tisíc Madiánců a to jen proto, že nakonec uvěřil. Nyní můžeme vidět skutečný význam výrazu „růst v Kristu.“ To neznamená, že bychom měli být více jako Kristus, ale že bychom měli Krista přijímat více, s větší vírou (jak nám slovo více zjevuje Krista). Jak nás Slovo vede od víry k víře.
„V něm se totiž zjevuje Boží spravedlnost z víry k víře, jak je psáno: „Spravedlivý pak bude žít z víry.“ (Římanům 1: 17).
Průvodce pro všechny
Zatímco Boží slovo odhaluje Kristův život a všechny majestáty v tomto životě, které jsou nám dány v Kristu, tak také dokonaleji odhaluje Boží charakter a měřítko spravedlnosti. Ačkoli jsme již v Kristu úplní, přijali jsme Jeho dokonalou přirozenost a Jeho vítězství nad hříchem, tak je třeba znovu zdůraznit, že nemáme dokonalé poznání. Je možné být stoprocentně poslušný Bohu a přesto dělat něco, co není v souladu s Jeho dokonalou vůlí! Skutečný křesťan chce Boha potěšit. Chce konat dobro, protože má Kristovu přirozenost, která tuto přirozenost i zjevuje ve svém životě. Nemá však veškeré znalosti o Kristu a jeho koncept dobra a zla může být stále špatný.To neznamená, že v něm Kristus nežije, ale je prostě dítě v Kristu. Boží dítě má Kristuv život i Jeho přirozenost, ale ne znalosti dospělého.
Bůh nepočítá s křesťanem, který ještě nemá takové poznání, jako s hříšníkem. Ale jeho špatné chování (i když z nevědomosti) zcela jistě nesprávně vyjadřuje Boží charakter a proto není Božím plánem nechat Jeho dětí v takovém stavu. A zde bychom měli znovu vidět důležité místo, které Boží slovo zaujímá v naší výchově. Je zde proto, abychom poznali charakter Boží a abychom mohli žít Kristův život upřímně a dokonale. Mezi psaným a živým Slovem je dokonalá rovnováha, harmonie a vzájemná souhra. Často se nacházíme na jedné nebo druhé straně a stavíme tyto prostředky proti sobě. Říkáme buď „Duch, Duch“ nebo „Slovo, Slovo.“ Ale při správném pochopení polohy obou těchto prostředků se objeví krásná pravda a my si uvědomíme, že různé prvky Božího díla přicházejí do dokonalé harmonie.
