Zdravko Vučinič
První člověk, Adam, si vědomě zvolil hřích – neposlušnost vůči Bohu, svému Otci a Stvořiteli, a tak došlo k oddělení člověka od Boha. To je stav, kdy se Duch Boží oddělí od lidského ducha a to způsobí v člověku nejen smrtelnost, ale také tělesnost a tedy hříšnou přirozenost.
„Všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva“ (Římanům 3: 23).
„To jsou ti rozvraceči, tělesní lidé bez Ducha.” (Juda 19).
„Odplatou za hřích je smrt“ (Římanům 6: 23).
Člověk byl stvořen jako tělo a duch – když Bůh spojil ducha a tělo člověka, byla stvořena živá duše nebo vědomá bytost s vědomou myslí (vůlí, myšlenkami, rozumem, intelektem, emocemi).
Člověk (živá duše nebo vědomá mysl) měl v sobě dvě dokonalé přirozenosti, duchovní a fyzickou.
„Hospodin Bůh pak z prachu země zformoval člověka a do jeho chřípí vdechl dech života. Tak se člověk stal živou bytostí.” (Genesis 2: 7).
“Hospodin, který prostírá nebesa, zakladatel země a tvůrce ducha v lidském nitru, praví:” (Zachariáš 12: 1).
Duch člověka, který byl spojený s Bohem, měl být jeho životodárnou, duchovní a mravní hybnou silou, silou, která je povzbuzovaná Bohem – měl sloužit Bohu v duchu a měl být s Ním tak propojen, že by odrážel Boží obraz a charakter. A jeho tělo se všemi svými přirozenými funkcemi (vzhled, výživa, rozmnožování…) mělo sloužit člověku k harmonickému životu na Zemi.
Adam svým pádem do hříchu vědomě odmítl Boha a tímto odmítnutím se od Boha oddělil a duchovně zemřel. Žádný člověk oddělený od Boha nechce sloužit Bohu, protože Bůh je jediným zdrojem duchovnosti. Takový člověk je automaticky hříšník, ateista a nepřítel Boha. Je to přírodní zákon, jehož důsledek je oddělení se od Boha. Toto je stav Satana a démonů, protože jsou odděleni od Boha.
Kdyby Bůh nezasáhl prostřednictvím plánu spásy, to znamená, kdyby jednorozený Boží Syn Ježíš Kristus nesouhlasil, že se obětuje pro záchranou člověka, byla by údělem člověka věčná duchovní smrt a stejně tak i věčná fyzická smrt, protože oddělení se od Boha je smrtící.
„Kristus zemřel za bezbožné ještě v době, kdy jsme byli bezmocní. Sotva kdo zemře za spravedlivého, i když za dobrého člověka by se snad někdo zemřít odhodlal. Bůh ale dokazuje svou lásku k nám: Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci. Jsme-li teď jeho krví ospravedlněni, čím spíše jím budeme zachráněni před Božím hněvem! Jestliže jsme ještě jako nepřátelé byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, čím spíše nás, již smířené, zachrání jeho život! A nejen to; chlubíme se samotným Bohem díky našemu Pánu, Ježíši Kristu, který nás s ním usmířil.” (Římanům 5: 6-11).
Padlá lidská přirozenost – rozkládající se tělo se stalo silnějším než duch
Po pádu do hříchu Adam ztratil dokonalost, kterou měl, když byl stvořen, ale skrze Krista (Boží plán s námi) byl Adam podmíněně spojen s Bohem. Jeho lidská přirozenost doslova klesla na nižší úroveň existence – jeho duch otupěl a zeslábl a jeho tělo podléhalo zkáze a smrtelnosti.
Člověk ve stavu otupělosti a oslabeného ducha podléhal přirozeným funkcím těla a jeho víra přirozeně slábla.
Například ochranné a obranné mechanismy chátrajícího těla se natolik člověka zmocnily, že se člověk instinktivně obrátil k sobě a začal se přirozeně chránit a bránit, aby se zachoval. Vůle člověka se tak pro sebe stala bohem a smyslem existence.
Také jeho stravovací systém se stal tak dominantním faktorem v chátrajícím těle, že v průběhu historie byl základním strachem člověka strach z hladu, a tak se chuť k jídlu stala prokletím. Stejně tak se i rozmnožovací systém stal mechanismem tělesného uspokojování, a to se pro člověka stalo dalším prokletím.
Přirozené tělesné funkce člověka se díky otupělé a oslabené duchovnosti staly prakticky nekontrolovatelné a chtivé. Tímto způsobem se člověk (vědomá mysl, vůle) přirozeně stal tělesným, ve smyslu poddajnosti k tělesným tužbám, místo aby byl duchovní a poddajný Bohu.
„Tělesné smýšlení je Bohu nepřátelské, neboť není a ani nemůže být poddáno Božímu zákonu.” (Římanům 8: 7).
„My všichni jsme kdysi spolu s nimi podléhali svým tělesným žádostem. Plnili jsme přání těla a mysli, a tak jsme svou přirozeností byli odsouzeni k Božímu hněvu stejně jako ostatní.” (Efezským 2: 3).
Člověk (vědomá mysl, vůle) je přirozeně a instinktivně sobecký, obrácený k sobě, chrání se a tíhne k sebeuspokojení. Jeho víra je slabá, protože je pod vlivem tělesné přirozenosti, která je dominantnější než jeho duchovní přirozenost.
„Projevy tělesnosti jsou zřejmé. Patří sem smilstvo, nečistota, nestydatost, modlářství, čarování, nepřátelství, svárlivost, nevraživost, zloba, soupeřivost, roztržky, sekty, závidění, opilství, obžerství a další podobné věci. Varuji vás; jak už jsem vám říkal, ti, kdo tohle dělají, nebudou mít podíl na Božím království.” (Galatským 5: 19-21).
„Z nitra lidského srdce vycházejí zlé myšlenky, smilnění, krádeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, ničemnost, lstivost, nestydatost, závist, urážky, pýcha, potrhlost. Všechny tyto zlé věci vycházejí z nitra a špiní člověka.” (Marek 7: 21-23).
Kvůli své fyzické podstatě nemůže člověk splnit měřítka Božího království, a proto je ztracen
Upadnutím do hříchu se fyzická chátrající přirozenost zesílila ve vztahu k otupělé a oslabené duchovní přirozenosti.
„Co se narodilo z těla, je tělo; co se narodilo z Ducha, je duch.” (Jan 3: 6).
Rozkládající se lidské tělo se svými přirozenými mechanismy se stalo tak mocným a dominantním nad lidským duchem, že člověk již nemohl mít víru a spiritualitu, aby splnil standardy života v Božím království , což je dokonalá spravedlnost a dokonalá poslušnost Bohu.
„Kdo by totiž dodržoval celý Zákon, ale v jednom bodě selhal, provinil se ve všech.” (Jakub 2: 10).
Kdyby Adam a všichni jeho potomci, v padlé přirozenosti, byli ponecháni satanovi, aby je pokoušel zcela bez Boží ochrany, jejich víra by zakolísala – a oni by už nemohli satanovi vzdorovat skrze dokonalou poslušnost a spravedlnost a satan by se stal legitimním vládcem Země.
Kvůli své tělesné přirozenosti, přesněji řečeno kvůli svému otupělému a slabému duchu, starý člověk nemůže splnit dokonalá měřítka Božího království , a proto je každý pokus člověka splnit tato měřítka marný.
Tělesná přirozenost je hřích, ze kterého člověk potřebuje spasení
Celá Bible mluví o záchraně člověka z hříchu a o tom, že Ježíš Kristus se stal Spasitelem člověka.
„Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on zachrání svůj lid od jejich hříchů.” (Matouš 1: 21).
Co je vlastně hřích?
Nejčastěji se má za to, že hřích je přistoupení Božího zákona (spáchání hříšných skutků). Bible nepopírá tento fakt o hříchu, ale jasně říká, že hřích, ze kterého člověk potřebuje spasení, je ve skutečnosti tělesná lidská přirozenost, která mu brání sloužit Bohu podle Božích měřítek, a proto nemůže být spasen.
“Víme, že Zákon je duchovní, ale já jsem tělesný, zaprodaný hříchu. Sám nerozumím tomu, co dělám; vždyť nedělám to, co chci, ale to, co nenávidím. JELIKOŽ DĚLÁM TO, CO NECHCI, SOUHLASÍM S TÍM, ŽE ZÁKON JE DOBRÝ. Nedělám to tedy už já, ALE spíše HŘÍCH, KTERÝ JE VE MNĚ. Vím totiž, že VE MNĚ (to jest v mé tělesnosti) NENÍ NIC DOBRÉHO. Chtít dobro, to umím, ale konat je už ne. Nekonám totiž dobro, které chci, ale zlo, které nechci. Jelikož tedy dělám to, co nechci, nedělám to už já, ALE HŘÍCH, KTERÝ JE VE MNĚ. Objevuji tedy zákon, že když chci konat dobro, je mi nablízku zlo. Ve svém nitru radostně souhlasím s Božím Zákonem, ALE VE SVÝCH ÚDECH VIDÍM JINÝ ZÁKON, který bojuje proti zákonu mé mysli a ČINÍ MĚ ZAJATCEM ZÁKONA HŘÍCHU, který je v mých údech. Jak ubohý jsem člověk! Kdo mě vysvobodí z TOHOTO SMRTELNÉHO TĚLA? Díky Bohu – on to udělá skrze Ježíše Krista, našeho Pána! Sám o sobě tedy svou myslí sloužím Zákonu Božímu, ale tělem zákonu hříchu.” (Římanům 7: 14-25).
Apoštol Pavel zde popsal nespaseného starého člověka, který si je vědom Božích měřítek, dobrovolně chce sloužit Bohu, ale je omezen tělesnou lidskou přirozeností, která ho přemáhá.
Spasení prostřednictvím nedokonalé spravedlnosti a poslušnosti by nebylo ani skutečné, ani spravedlivé, a to je v rozporu s Božím charakterem spravedlnosti. Satan a démoni by přinejmenším měli námitky proti takovému spasení.
Zajímavé je, že apoštol Pavel v Římanům 7: 14-25 velmi jasně říká, že hřích je ve skutečnosti tělesný:
- „Tělesný, prodaný do otroctví hříchu“(7: 14)
- „Hřích, který ve mně přebývá“ (7: 17,20)
- „V mém těle nepřebývá dobré“ (7: 18)
- „Je ve mně zlo“ (7: 21)
- „Zákon hříchu, který je v mých údech“ (7: 23)
- „Smrtelného Těla“ (7: 24)
- „Tělem sloužím zákonu hříchu“ (7: 25)
Hřích, z něhož člověk potřebuje spasení, tedy není hřích jako páchání hříšných skutků, ale hřích jako tělesná lidská přirozenost, která způsobuje páchání hříšných skutků.
A samotná tělesná lidská přirozenost je způsobena oddělením od Ducha Božího.
„…to jsou tělesní lidé kteří nemají Ducha“ (Juda 1: 19).
Člověk se po pádu do hříchu podmíněně spojil s Bohem skrze víru, ale to nevyřešilo jeho problém s tělesnou přirozeností nebo přesněji – nevyřešilo to jeho problém s mrtvým a oslabeným duchem, a proto stále nebyl spasen. Člověk potřeboval nového osobního ducha, oživeného a silného ducha, který by byl dominantnější než tělesná přirozenost, a který by odpovídal standardům Božího království.
„Cožpak může Kúšijec změnit svou kůži, anebo leopard svoje skvrny? Pak také vy dokážete konat dobro, když jste si zvykli páchat zlo.” (Jeremiáš 13: 23).
Člověk uvěřil zaslíbení, že bude spasen, když Bůh skrze Krista vyřeší jeho problém s tělesnou přirozeností, tedy problém s mrtvým a oslabeným duchem.
