Zdravko Vučinič
Věřící, kteří žili před Kristem ve Starém zákoně, praktikovali svou víru prostřednictvím obřadně-ceremoniálního systému. Tento systém byl stínem, který obrazně a typicky zobrazoval všechny aspekty budoucí reality a spásy. Ukazoval, že Kristus v budoucnu přinese všechna duchovní požehnání.
Některé z těchto obrazů nebo stínů byly: svatyně, velekněz, kněžství, zvířecí oběti, zvířecí krev, různé oběti, pomazání olejem, očista vodou, obětní oltář, kadidlový oltář, chléb, svícen, archa úmluvy, kamenné desky s přikázáními, Áronova hůl, manna, obřízka, svátky…
Podle Bible má obraz nebo typ vždy své skutečné naplnění.
Například Adam jako první člověk a otec lidstva je předobrazem Krista jako nového člověka a Otce nového lidstva.
„…Adam byl předobrazem Toho, který měl teprve přijít.“ (Římanům 5: 14).
Stejně tak lid Izraele ve Starém zákoně je typem Kristova lidu, to jest Kristovým tělem, pravou církví znovuzrozených křesťanů, kteří představují Boží Izrael.
„To, na čem záleží, totiž není obřízka nebo neobřízka, ale nové stvoření. Na všechny, kdo se budou řídit tímto pravidlem, ať přijde pokoj a milosrdenství jakožto na Boží Izrael.“ (Galatským 6: 15-16).
Ve Starém zákoně byla zaslíbená země Kanaán (Izrael) typem nové země, kterou měli věřící zdědit.
„Vírou Abraham poslechl Boží volání, aby šel na místo, jež měl dědičně získat. Přestože nevěděl, kam jde, vydal se na cestu. Vírou se přistěhoval do zaslíbené země, jakkoli byla cizí, a bydlel v ní ve stanech stejně jako Izák a Jákob, dědicové téhož zaslíbení.“ (Židům 11: 8-9).
Obraz nebo typ může být osoba, lid, země, událost, předmět, prvek… Jsou to věci, které Bůh navrhl, aby naznačovali budoucí naplnění v Kristu. Typ a antityp nikdy neexistují současně, ale antityp vždy nahrazuje typ, to znamená, že realita nahrazuje obraz.
Tímto způsobem duchovní požehnání v předobrazu ukazovala budoucí duchovní požehnání v obrazu, ve skutečnosti, přinesená Kristem.
Když Kristus přinesl duchovní požehnání, přestala platit obrazná obřadně-ceremoniální služba, která tato duchovní požehnání naznačovala.
„KRISTUS VŠAK, JAKO VELEKNĚZ DOBRA, JEŽ MĚLO PŘIJÍT, prošel větším a dokonalejším stánkem, který nebyl postaven rukama, to jest stánkem, který nepatří k tomuto stvoření. Jednou provždy vstoupil do nejsvětější svatyně, a to ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, A TAK NÁM ZAJISTIL VĚČNÉ VYKOUPENÍ.“ (Židům 9: 11-12).
Ve Starém zákoně byly podstatou typických ceremonií a obřadů zvířecí oběti zobrazující Kristovu budoucí oběť a zvířecí krev zobrazující Kristův život zachraňující věřící.
„Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa“ (Jan 1: 29).
„….neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus.“ (1. Korintským 5: 7).
Přečtěme si některé typické příklady ceremonií a obřadů ze Starého zákona, které poukazovaly na budoucí skutečnosti přinesené Kristem.
„Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně! Jako výborný olej na hlavě, jenž kane na vous, na vous Áronovi, kane mu na výstřih roucha.“ (Žalm 133: 1-2).
Tato událost se stala aby ukazovala na budoucí realitu.
Stejně jako Mojžíš pomazal Árona olejem pro kněžskou službu (Genesis 8), tak ve skutečnosti Bůh pomazal Krista o Letnicích Duchem svatým, aby byl veleknězem svému lidu. Potom byl skrze Krista vylit Duch svatý na jeho lid, který představuje jeho tělo.
„Byl vyvýšen na Boží pravici, přijal od Otce zaslíbení Ducha svatého a to, co teď vidíte a slyšíte, je jeho vylití.“ (Skutky 2: 33).
„Tělo tvoří jeden celek, i když se skládá z mnoha částí; i když je všech těch částí mnoho, přece tvoří jedno tělo. A právě takové je to s Kristem. Ať už jsme totiž Židé či Řekové, otroci nebo svobodní, všichni jsme jedním Duchem pokřtěni do téhož těla a jeden Duch se nám všem stal nápojem.“ (1. Korintským 12: 12-13).
„Neboť skrze něj můžeme všichni přistupovat v jednom Duchu k Otci.“ (Efezským 2: 18).
Ve Starém zákoně přebýval Bůh v Nejsvětější svatyni a později v jeruzalémském chrámu.
„Ať mi udělají svatyni, abych přebýval uprostřed nich… Tehdy Stan setkávání přikryl oblak a Příbytek naplnila Hospodinova sláva.“ (Exodus 25: 8, 40: 34).
„Jakmile se Šalomoun domodlil, z nebe sestoupil oheň a pohltil zápalnou oběť i ostatní oběti. Chrám naplnila sláva Hospodinova, takže kněží nemohli vstoupit do Hospodinova chrámu, protože Hospodinův chrám naplnila Hospodinova sláva.“ (2. Paralipomenon 7: 1-2).
V Nové smlouvě přebývá Bůh ve věřících skrze Krista. Kristus je chrám Boží, je jedno s Bohem jako zplozený Syn, který má božskou přirozenost stejně jako jeho Otec, a věřící se přijetím Krista stávají chrámem Božím.
„Zbořte tento chrám,“ odpověděl Ježíš, „a za tři dny ho postavím.“ „Ten chrám se stavěl čtyřicet šest let!“ řekli na to Židé. „A ty ho postavíš za tři dny?“ On ale mluvil o chrámu svého těla.“ (Jan 2: 19-21).
„Kdo se však spojuje s Pánem, je s ním jeden duch.” “Copak nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který je ve vás a kterého máte od Boha? Už nepatříte sami sobě.“ (1. Korintským 6: 17,19).
„Copak nevíte, že jste Boží chrám? Vždyť ve vás přebývá Boží Duch! Kdokoli ničí Boží chrám, toho zničí Bůh, neboť Boží chrám je svatý, a to jste vy.“ (1 Korintským 3: 16-17).
Ve Starém zákoně Bůh sytil Izraelity chlebem neboli mannou, která spadla z nebe.
„Mojžíš řekl: „Hospodin přikázal toto: Naber toho jeden omer, ať je to uchováno pro všechna vaše pokolení. Ať vidí pokrm, jímž jsem vás krmil na poušti, když jsem vás vyvedl z Egypta.“ Áronovi pak Mojžíš řekl: „Vezmi džbán, naplň jej omerem many a postav jej před Hospodina, ať je to uchováno pro všechna vaše pokolení.“ A tak jej Áron postavil před Truhlou svědectví, aby to bylo uchováno, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi.“ (Exodus 16: 32-34).
V Nové smlouvě je Kristus chlebem života, na který poukazuje manna.
„Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: ‚Dal jim jíst chléb z nebe.‘“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, říkám vám: Ten chléb z nebe vám nedal Mojžíš. Můj Otec vám dává ten pravý chléb z nebe. Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ (Jan 6: 31-33).
Ve Starém zákoně byli věřící obřezáni. V Nové smlouvě se skrze nového narození, tedy přebýváním Ducha Kristova ve věřícím člověku, jeho tělesná přirozenost oslabuje nebo je zcela odstraněna.
„V něm jste také obřezáni, a to obřízkou, již nelze vykonat ručně; jde o odložení tělesné přirozenosti, o obřízku Kristovu.“ (Koloským 2: 11).
Boží zákon 10 přikázání byl základem Staré smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Izraelity, zatímco Kristus je základem Nové smlouvy. V Nové smlouvě není měřítkem spravedlnosti slovo Zákona, ale duch Zákona, tedy Zákon v našem srdci, a to je Kristus v nás osobně.
„To hlavní, o čem tu mluvíme, je ovšem to, že máme takového velekněze, který usedl po pravici trůnu Velebnosti v nebesích…. Ježíši však byla svěřena mnohem vznešenější služba, neboť se stal prostředníkem lepší smlouvy, založené na lepších zaslíbeních. Kdyby té první smlouvě nebylo co vytknout, nebylo by ji potřeba nahrazovat jinou. Bůh ale svůj lid kárá, když říká: „Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy uzavřu novou smlouvu s domem Izraele a s domem Judy. Ne ovšem takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je vzal za ruku a vyvedl je z Egypta. Vždyť oni tuto mou smlouvu nedodrželi, a já jsem se od nich odvrátil, praví Hospodin. Nuže, toto je smlouva, kterou po těch dnech uzavřu s domem Izraele, praví Hospodin: Své zákony vložím do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Pak budu jejich Bohem a oni mým lidem.“ (Židům 8: 1, 6-10).
„Kéž vás jeho Duch podle bohatství jeho slávy posilní ve vašem nitru. Kéž Kristus přebývá skrze víru ve vašich srdcích! Kéž jste zakořeněni a ukotveni v lásce.“ (Efezským 3: 16-17).
Zákon v srdci je Kristus v nás, když se skrze víru stáváme účastníky Kristovy přirozenosti, která je Božskou přirozeností a na kterou Zákon živě poukazuje. Pak je Kristus v nás ten živý Zákon.
„Kristus je totiž završením Zákona, aby byl ospravedlněn každý, kdo věří.“ (Římanům 10: 4).
„Je tedy Zákon proti Božím zaslíbením? V žádném případě! Kdyby tu byl Zákon, který by dokázal přinést život, potom by spravedlnost opravdu vyplývala ze Zákona. Písmo ale zahrnulo všechny lidi pod hřích, aby všem věřícím nabídlo zaslíbení založené na víře v Ježíše Krista.“ (Galatským 3: 21-22).
„Rušíme tedy vírou Zákon? V žádném případě! Naopak, Zákon potvrzujeme.“ (Římanům 3: 31).
Ve Starém zákoně stával zákon ve svatyni svatých, přesně tam, kde byl Boží trůn. V Nové smlouvě jsme chrámem Božím a máme účast na Božské přirozenosti skrze Krista, což je znázorněno Zákonem.
A stejně tak manna byla ve svatyni svatých na svém svatém místě v chrámu. A to ukazuje, kde je Kristus nyní. My jsme tím chrámem a Kristus je v nás.
Tedy přijetím Ducha Kristova se naplnily ceremonie a obřady z minulosti, které naznačovaly skutečnost, která přijde s přijetím Ducha Kristova.
„Ježíši však byla svěřena mnohem vznešenější služba, neboť se stal prostředníkem lepší smlouvy, založené na lepších zaslíbeních.“ (Židům 8: 6).
„Tím Duch svatý ukazuje na to, že dokud stál ten první stánek, nebyla ještě zjevena cesta do pravé svatyně. V rámci toho dočasného podobenství se obětují dary a oběti, které však nikdy nemohou dokonale očistit svědomí toho, kdo se té bohoslužby účastní. Všechna ta tělesná pravidla o pokrmech, nápojích a různých omýváních platila jen do času nápravy. Kristus však, jako velekněz dobra, jež mělo přijít, prošel větším a dokonalejším stánkem, který nebyl postaven rukama, to jest stánkem, který nepatří k tomuto stvoření. Jednou provždy vstoupil do nejsvětější svatyně, a to ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tak nám zajistil věčné vykoupení. Může-li pokropení krví kozlů a býků spolu s popelem jalovice tělesně očišťovat a posvěcovat poskvrněné, čím spíše krev neposkvrněného Krista, který sám sebe obětoval Bohu skrze věčného Ducha, očistí naše svědomí od mrtvých skutků ke službě živému Bohu?“ (Židům 9: 8-14).
„Zákon je pouhým stínem dobra, jež mělo přijít, nikoli jeho skutečným obrazem. Neustálé každoroční obětování přece nikdy nemůže ty, kdo je přináší, přivést k dokonalosti. (Jinak by je účastníci této bohoslužby už dávno přestali přinášet, protože by byli jednou provždy očištěni od hříšného svědomí.) Těmito oběťmi se ale hříchy jen každoročně připomínají; krev býků a kozlů přece nemůže hříchy nikdy odstranit. A proto Kristus, když přichází na svět, říká: „Oběti ani dary sis nepřál, místo toho jsi mi tělo připravil; zápaly a oběti za hřích neoblíbil sis. Tehdy jsem řekl: Zde jsem, Bože, jako je o mně v Knize napsáno, přicházím konat vůli tvou.“ Nejprve řekl: „Oběti ani dary, zápaly ani oběti za hřích“ (jež se obětují podle Zákona) „sis nepřál a neoblíbil,“ a potom dodal: „Zde jsem, abych konal tvou vůli.“ Tak ruší to první, aby ustanovil to druhé. A to je ta vůle, v níž jsme jednou provždy posvěceni skrze obětování těla Ježíše Krista.“ (Židům 10: 1-10).
„Bratři, díky Ježíšově krvi teď máme svobodný přístup do té pravé svatyně tou novou a živou cestou, kterou nám otevřel skrze oponu, to jest své tělo. Máme také velikého kněze nad Božím domem, a proto přistupme s opravdovým srdcem, v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od špatného svědomí a s tělem omytým čistou vodou.“ (Židům 10: 19-22).
Spaseni budou i ti, kteří věřili v zaslíbení, ale nedostali během tohoto pozemského života Ducha Kristova, protože ještě nebyl dán. Při vzkříšení tito lidé dostanou Kristova Duch a tím i všechna duchovní požehnání, která jsou Jeho (Kristovou) součástí.
Další pokračování
