Imad Awde
Bůh jednal se svým lidem v různých dobách odlišně (v dispenzacích). Dokud jsem nevnímal tento rozdíl, nebyl jsem schopen pochopit, jaké místo v křesťanství zaujímá zákon. Slovo „dispenzace“ (služba) pochází z řeckého slova „oikonomia“, což znamená řízení domácnosti nebo řízení domácích prací. Bůh ve své moudrosti používal různé služby, aby řídil svůj lid.
Náš Bůh se nemění, ale způsob, jakým Bůh zachází se svým lidem, se v různých dobách liší. To neznamená, že by Bůh zachraňoval lidi různými způsoby, to ne! Lidé byli vždy zachráněni a vždy budou spaseni pouze milostí skrze víru (Efezským 2: 8, Abakuk 2: 4). I když způsob spasení je stále stejný, obsah víry a vnější projev se v různých dobách měnil. Bůh v každé době svému lidu zjevoval Jeho záměr, který se měnil podle jejich stavu.
Rozdíly
Byla například doba, kdy sňatek se sestrou byl v Božích očích legální. Tento závěr lze podpořit následující otázkou: „S kým se Kain oženil, když členové jeho rodiny byli jedinými lidskými bytostmi na Zemi?“ Je více než zřejmé, že Kain si vzal za ženu svou vlastní sestru. Abraham se také oženil se svou sestrou (Genesis 20: 12).
Když Bůh ustanovil Mojžíšovi zákon, dal mu pokyn, aby člověk neodhalil nahotu své sestry nebo nevlastní sestry (Leviticus 18: 9). Bylo tedy manželství Kaina a Abrahama v Božích očích hříchem? Rozhodně ne! Kain a Abraham žili v dřívější době, ve které takové zákazy ještě neplatily. Pochopení dispensace nebo řízení v rámci určitých dispensí objasňuje mnoho zmatků, které mohou vzniknout v důsledku neznalosti těchto životně důležitých věcí.
Dalším příkladem je trest za vraždu. Když Kain zabil svého bratra, Bůh jeho smrt nežádal; uvalil na něj kletbu a vyhnal ho (Genesis 4: 10-12). Dále Bůh umístil na Kaina znamení, aby ho žádný člověk nezabil (Genesis 4: 13-16). Ale po potopě se Boží reakce na vraždu změnila;
„Kdo prolévá krev člověka, jiným člověkem bude prolita krev jeho…” (Genesis 9: 6).
Mohlo by to být jako velký trest nebo jako následek, kterému bude vrah čelit. V Mojžíšově smlouvě nebo v té době (dispenzaci) Boží zákon vyžadoval smrt vraha (Exodus 21: 12).
Je více než zřejmé, že Bůh „vedl svůj lid“ v různých dobách (dispenzacích) odlišně. Setkával se se svým lidem tam, kde byli, oslovil je a jednal s nimi způsobem, kterému rozuměli.
Čtyři různá období
Bible uvádí nejméně čtyři různá období (dispenzace), ve kterých Bůh řídí svůj lid (svou domácnost) různými způsoby:
- Věk patriarchy: pokrývá období od stvoření po Sinaj
- Věk Mojžíšův: pokrývá období od Sinaje po kříž
- Věk křesťanství: pokrývá období od kříže do druhého příchodu Krista
- Věk v nebi: zahrnuje období od druhého příchodu Krista dále
O prvním a čtvrtém období nám toho nebylo mnoho odhaleno. Bible se zaměřuje především na věk Mojžíšův (Starý zákon) a věk křesťanství (Nový zákon). Bylo však zjištěno dost na to, že rozdíl mezi těmito věky je jasně vidět.
Například v době patriarchy zde nebyl žádný stan setkání a žádné písemné spisy. Nejstarší syn byl rodinným knězem, který obětoval na rodinném oltáři, který byl postaven na pozemku domácnosti. To se však se začátkem druhé dispenze změnilo. Na hoře Sinaj dal Bůh pokyny ke stavbě stanu setkávání / svatyně. Nařídil Mojžíšovi, aby sepsal zákon do knihy, a později Mojžíš napsal prvních pět knih Mojžíšových, známějších jako Pentateuch. Bůh nahradil kněžství složené z prvorozených synů kněžstvím levitů a rodinný oltář oltářem postaveným na nádvoří Jeho svatyně. S touto změnou začalo nové náboženství. Byl to stále tentýž Bůh a stále stejný způsob spasení (z milosti skrze víru), ale obsah víry a způsob, jakým se víra projevovala navenek, se změnily.
Bůh dal pokyny, které dříve neexistovaly, jako například:
- Ceremoniální rituály očisty po dotyku mrtvého, porod, menstruace atd.
Rozsudky jako vysoké tresty za:
- Cizoložství (Genesis 20: 10-12)
- Vraždu (Exodus 21: 12)
- Útok na rodiče (2. Mojžíšova 21: 15)
- Klanění modlám (Exodus 22: 20, Exodus 20: 1-5, Deuteronomium 17: 2-7)
- Rouhání (Genesis 24: 14-16,23)
- Porušení soboty (Exodus 31: 14, Exodus 15: 32-36)
- Proklínání rodičů (Exodus 21: 17, Exodus 20: 9)
- Zákony týkající se incestu nebo manželství mezi blízkými příbuznými (Leviticus 18: 8-18)
Nařízené slavnosti:
- Slavení Sedmi svátků (Deuteronomium 23)
- Během tří ze sedmi svátků všichni židovští muži cestovali do Jeruzaléma, aby se poklonili (Exodus 23: 15-17).
A mnoho dalších potřebných návodů.
Podle jakého zákona žil Abraham?
Po přečtení toho všeho mohou mnozí objektivně tvrdit, že Abraham, který žil před Mojžíšovou dobou (dispenzí), dodržoval Boží pokyny, ustanovení a zákony. To je samozřejmě podpořeno verši, jako jsou následující:
„To proto, že Abraham uposlechl můj hlas a zachoval, co jsem mu svěřil – má přikázání, má ustanovení a má ponaučení.” (Genesis 26: 5).
Tento verš se používá k podpoře toho, že na hoře Sinaj nebylo představeno nic nového. Všechny zákony, pokyny a předpisy dané na hoře Sinaj existovaly již dříve a věřící je dodržovali. Tohoto závěru bylo dosaženo přehlédnutím skutečnosti, že Genesis napsal Mojžíš během Mojžíšovy doby (dispenze). Napsal to Žid, pro Židy, s židovským myšlením a způsobem psaní. Proto text této knihy obsahuje velké množství hebrejských slov, která označují Boží zákony a přikázání.
Z tohoto textu je důležité pochopit, že Abraham byl poslušný Bohu. Byl věrný Božím zjevením a požadavkům, ať už pocházely přímo od Boha, nebo byly zděděny od předchozích generací. Byl poslušný všemu, co mu bylo zjeveno.
Abraham nemohl být poslušný něčemu, co je pro něj neznámé. Například v době Mojžíše (dispenzace) dal Bůh toto ustanovení:
„Neobcuj se svou sestrou. Ať je to dcera tvého otce nebo tvé matky, ať je zplozená ve tvé rodině nebo mimo ni, nesmíš s ní obcovat!” (Leviticus 18: 9).
Jestliže všechna opatření objevená na hoře Sinaj existovala v Abrahamově době a on, jak říká Bible, „ dodržoval má přikázání, moje nařízení a moje zákony“, pak logickým závěrem je věřit, že Abraham byl těmto nařízením a zákonům poslušný. Je však pravda, že Abraham o těchto ustanoveních nevěděl, protože byl ženatý se svou vlastní sestrou, dcerou svého otce (Genesis 20:12). Buď toto ustanovení nebylo zjeveno před horou Sinaj, nebo Abraham tato ustanovení neuposlechl. Věřím, že první možnost je správná.
Dalším příkladem je obřízka. Jak je čtenáři známo, obřízka je ustanovení obsažené v Mojžíšově smlouvě, která také existovala v Abrahamově době (Genesis 17: 10). Ano, toto ustanovení existovalo před horou Sinaj, ale faktem je, že neexistovalo před dobou Abrahama. Člověk proto nemusí věřit, že ustanovení, přikázání a zákony existovaly po celou dobu.
Další ustanovení, které zde můžeme citovat a které jsme zmínili dříve, se týká cesty židovských mužů do Jeruzaléma na bohoslužbu během tří ze sedmi velkých svátků (Exodus 23: 15-17). To samozřejmě nemohlo existovat před horou Sinaj, protože v Jeruzalémě nebyl žádný chrám.
Důvod, proč Bible říká, že Abraham dodržoval Boží obřady, zákony a přikázání, spočíval ve zdůraznění skutečnosti, že Abraham byl poslušný Bohu ve všech podrobnostech, které mu Bůh dal v jeho době (dispenzaci), na základě toho Bůh později očekával, že mu Židé také budou věrní ve všech podrobnostech, které jim Bůh dal v jejich době (dispenzaci). Tak mluvil Bůh o Abrahámovi a učinil z něj příklad pro pozdější generace. Nebylo Božím záměrem brát to všechno doslovně. Byl to hebrejský způsob psaní a později stejný styl přijali i Židé. Například, když mluvíme o „posledních dnech“ (Micheáš 4: 1), je nám řečeno:
„Každý usedne ve stínu svého révoví, každý pod svůj fíkovník a nikdo už je nezděsí – tak promluvila ústa Hospodina zástupů.” (Micheáš 4: 4).
Prorok Zachariáš používá podobný výraz:
„Toho dne, praví Hospodin zástupů, budete zvát své druhy k posezení ve stínu révy a fíkoví.” (Zachariáš 3: 10).
Tímto způsobem mohli Židé vyjadřovat velký klid, bezpečí a užívání si majetku; kdy lidé nebyli nuceni zůstávat ve svých opevněných městech a zavírat se ve svých domovech, ale mohli klidně sedět ve svých zahradách, polích, vinicích a užívat si. Proto, když chtěli v poslední den vyvolat mír, bezpečí a štěstí, proroci, kteří byli Židy, používali židovský styl psaní, aby jej přiblížili židovským čtenářům.
Jde o to, že na Sinaji začalo nové náboženství: židovské náboženství. Toto náboženství nebo způsob jejich uctívání nahradil patriarchální způsob uctívání. Patriarchální kněze nahradilo levitské kněžství. Rodinný oltář na rodinném statku nahradil Levitský oltář ve svatyni. Patriarchální duchovenstvo již nebylo pro Boha přijatelné.
Vše nové od Golgoty
Tento Izraelský způsob bohoslužby však neměl trvat věčně. Na Golgotě začalo nové náboženství: křesťanské náboženství. Pozemskou svatyni nahradila nebeská. Levitské kněžství bylo nahrazeno Kristem a Jeho službou. Levitský oltář byl nahrazen Golgotou. A obětní systém byl nahrazen Beránkem Božím.
Mnoho pokynů zavedených na Sinaji již nebylo uplatňováno. Některé z těchto pokynů byly:
- Ceremoniální očistné rituály (po doteku mrtvého těla, po porodu….. atd.)
- Tresty (ukamenování cizoložníka …… .atd.)
- Židé jezdí do Jeruzaléma třikrát ročně (slavení svátků)
A mnoho dalších ustanovení
Na Golgotě začala třetí fáze, která potrvá až do druhého příchodu Krista. Golgota byla počátkem křesťanského náboženství stejně jako Sinaj počátkem židovského náboženství. Každé z těchto náboženství nahradilo systém, který mu předcházel a každé z nich představovalo velké zlepšení oproti předcházejícímu systému.
Svým způsobem jsou všechny tři systémy (patriarchální, Mojžíšův-Levitský a křesťanský) úplně stejné. Boží plán spásy zůstal ve všech těchto systémech stejný s hlubším odhalením tohoto plánu v každé následující fázi (systému). Vnější forma patriarchalismu a judaismu se však postupně změnila na Sinaji a Golgotě. Z každé z těchto změn se vyvinula nová kultura a náboženství.
Chybou, kterou někteří křesťané dělají, je umožnit formám předchozího náboženství, aby ovládly současné náboženství. Apoštol Pavel ve své epištole ke Galatským důrazně mluví proti tomuto omylu.
Někteří šli do extrémů, když tvrdili, že křesťané by neměli mít nic společného s židovským náboženstvím. Ale to není správné. Některé formy, které křesťané praktikují, jsou vedeny z Edenu do Edenu. Skutečnost, že některé formy existovaly v první a druhé fázi, neznamená, že by je křesťané neměli praktikovat. Například Sabat (sobota) existovala již od počátku ještě předtím, než vznikla fáze kněžství. Existovala ještě před hříchem (Genesis 2: 2-3). Trvat na tom, že křesťané nemají mít nic společného s patriarchalismem nebo judaismem, není ani logické, ani biblické.
Křesťané však zašli do druhého extrému, když se drželi židovských náboženských forem, které byly dány na hoře Sinaj a které se měly držet doslova až během druhé fáze.
„Řekni synům Izraele, ať si po všechna pokolení dělají na cípech svých oděvů třásně. Nad tyto třásně v cípech ať si připevní modrou šňůrku.” (Numeri 15: 38).
„Nezastřihujte si vlasy na skráních a nezkracuj si vousy na bradě.” (Leviticus 19: 27).
A tak dále.
Křesťanství
Vraťme se k podstatě. Křesťanská doba nahradila Mojžíšovu dobu a také patriarchální. Křesťanské náboženství by však nemělo trvat věčně. I ona zažije svůj konec. Jednoho dne, až Ježíš znovu přijde a vezme nás do našeho nového domova, nebude již potřeba kněze. Existence kněžství je úzce spjata s hříchem, protože k vypořádání se s hříchem bylo zapotřebí kněze. V nebi však nebude žádný hřích a proto nebude potřeba kněžství. Proto je nám řečeno, že Kristus přijde jako Král, ne jako kněz (Zjevení 19: 16).
Dalším rozdílem je víra. Křesťanské náboženství je náboženstvím víry. Vše o něm je založeno na víře. Vírou věříme, že Bůh existuje, že vše stvořil svým slovem, že Kristus zemřel a vstal z mrtvých, že naše hříchy jsou odpuštěny, když činíme pokání… atd. Víra je středobodem našeho křesťanského náboženství. Je to ruka, která se drží reality, ve kterou doufáme. A přesto nám Bible říká:
„Teď totiž vidíme jako v zrcadle, nejasně, ale potom tváří v tvář. Teď poznávám částečně, ale potom poznám plně, tak jako Bůh zná mě.” (1. Korintským 13: 12).
Proč bychom potřebovali v nebi víru? Nebo věřit v Boha? Bude potřeba, abychom v nebi věřili, že Kristus vstal z mrtvých, že máme odpuštění a že budeme spaseni? A nebo že Kristus přijde znovu, aby nás vzal na lepší místo?
„Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme.” (Židům 11: 1).
Pavel nám také říká:
„Byli jsme totiž spaseni nadějí. Naděje, kterou je vidět, ovšem není žádná naděje. Když někdo něco vidí, proč by v to ještě doufal?” (Římanům 8: 24).
Proč bychom v nebi potřebovali naději a víru, když již v té realitě budeme žít? Nevěřím, že budeme potřebovat víru, stejně jako ji dnes potřebují křesťané. Takže to, co hraje hlavní roli v křesťanství, již nebudeme potřebovat stejným způsobem, jako jsme potřebovali během křesťanské doby.
Je více než zřejmé, že Bůh jednal se svým lidem v různých dobách různými způsoby. Každá doba měla to nejlepší ve své době, během níž dostatečně sloužila svému účelu. Když však Bůh viděl potřebu změny, zavedl nový systém uctívání, který znamenal začátek nové kultury a náboženství.
