Imad Awde
Po přečtení a pochopení krásy a jednoduchosti evangelia někteří dospěli k závěru, že jelikož spása a věčný život jsou založeny pouze na víře v Krista a Jeho přijetí, pak zákon, který zjevil Boží měřítko, již mezi křesťany neplatí. Některé verše jsou citovány, aby ukázaly, že my jako křesťané již nemusíme dodržovat zákon, a proto zákon skončil.
Dovolte mi sem přidat několik Pavlových slov z Efezským 2
“Touto milostí jste skrze víru spaseni. Není to z vás – je to Boží dar; není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil.” (Efezským 2: 8-9).
Takže spasení je z milosti jedině skrze víru. Poslušnost žádného zákona nemohla přinést dokonalost života.
“Zákon přece nikoho k dokonalosti nepřivedl…” (Židům 7: 19).
“Je tedy Zákon proti Božím zaslíbením? V žádném případě! Kdyby tu byl Zákon, který by dokázal přinést život, potom by spravedlnost opravdu vyplývala ze Zákona.” (Galatským 3: 21).
Spasitelnou milost od Boha dostáváme, když vírou přijmeme Ježíše jako svého osobního Spasitele a Pána.
“Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili.” (Efezským 2: 10).
Když však čteme tento verš z Efezským 2: 10, zjistíme, že tato spásná milost je vždy v souladu s Boží vůlí, jak je vyjádřena v Jeho zákoně.
Pavel napsal, že Kristus zemřel, „aby se naplnily spravedlivé požadavky zákona v nás, kteří nechodíme podle těla, ale podle Ducha“ (Římanům 8: 4). Pokud náš obnovený život není v souladu s Božím zákonem, nemůžeme tvrdit, že se v nás naplňuje spravedlnost zákona.
Legalismus ale není poslušnost Božího zákona; je to spíše pokus poslouchat Jeho zákon, aniž bychom nejprve přijali Kristův život a Kristovu spravedlnost. Je to pokus poslouchat zákon kvůli zákonu samotnému, místo toho, že nám Kristus dal novou přirozenost.
Přijetím Krista dostává člověk „moc“, abychom se stali a mohli žít jako synové Boží. “Ale všem, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími syny, totiž těm, kteří věří v jeho jméno” (Jan 1: 12).
Pokud je ve vás Duch / život Kristův, můžete projevovat pouze ovoce Ducha.
“A protože jste synové, Bůh poslal do vašich srdcí Ducha svého Syna, volajícího: “Abba, Otče!” (Galatským 4: 6).
“Stále na vlastním těle zakoušíme Ježíšovu smrt, aby byl na našem těle zjeven také Ježíšův život. My živí jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven také Ježíšův život.” (2. Korintským 4: 10-11).
“Kdo se narodil z Boha, nepáchá hřích, neboť v něm zůstává Boží símě; nemůže hřešit, protože se narodil z Boha. Podle toho se poznají děti Boží a děti ďábla: kdo nežije spravedlivě a nemiluje svého bratra, není z Boha.” (1. Janova 3: 9-10).
“Víme přece, že naše staré já bylo ukřižováno s ním, aby hříšné tělo pozbylo moci, abychom již dále nesloužili hříchu. Kdo zemřel, je přece zbaven hříchu.” (Římanům 6: 6-7).
Jestliže ve vás přebývá Spravedlnost, můžete jen projevovat spravedlnost.
Pavel měl ve svých spisech jasno v tom, že Boží zákon, obzvláště Desatero, nebylo Kristovým křížem zrušeno ani odstraněno. Zde jsou některé verše, které to jasně naznačují:
“Je přece jediný Bůh; ten ospravedlní obřezané díky víře a neobřezané skrze víru. Rušíme tedy vírou Zákon? V žádném případě! Naopak, Zákon potvrzujeme.” (Římanům 3: 30-31).
Víra nebyla dána ke zrušení a odstranění zákona. Naopak, vírou v Krista ustanovujeme zákon a naplňujeme jeho požadavky a spravedlnost ve svém životě.
“Aby spravedlivý požadavek Zákona byl naplněn na nás, kdo nežijeme podle těla, ale podle Ducha.” (Římanům 8: 4).
Všimněte si, co ještě Pavel říká:
“Co na to řekneme? Že Zákon je hřích? V žádném případě! Avšak nebýt Zákona, nebyl bych hřích poznal. Například o dychtivosti bych nevěděl, kdyby Zákon neříkal: „Nedychti!” (Římanům 7: 7).
Zákon je psaný standard spravedlnosti (ale ne prostředek), protože ukazuje na náš hřích. Pavel říká, že zákon je svatý, spravedlivý, dobrý a duchovní (Římanům 7: 12-14).
Není předpoklad, že by Pavel zákon odmítl, protože by byl zákon přibit na kříž, ale ve skutečnosti řekl: “Nezáleží přece na obřízce nebo neobřízce, ale na poslušnosti Božích přikázání.” (1. Korintským 7: 19).
Jakub, Ježíšův bratr, souhlasí s Pavlem, když říká, že neuposlechnutí některého z deseti přikázání je stejné jako porušení všech přikázání.
“Kdo by totiž dodržoval celý Zákon, ale v jednom bodě selhal, provinil se ve všech. Tentýž, kdo řekl: „Necizolož,“ řekl také: „Nezabíjej.“ Pokud tedy necizoložíš, ale zabíjíš, přestupuješ Zákon. Proto mluvte a jednejte jako lidé, kteří mají být souzeni podle zákona svobody. Toho, kdo nebyl milosrdný, čeká nemilosrdný soud. Milosrdenství však nad soudem vítězí.” (Jakub 2: 10-12).
Jak vidíte, Jakub považuje Boží zákon za zákon svobody, nikoli za břemeno. Je pravda, co napsal apoštol Jan: “Láska k Bohu je v tom, abychom plnili jeho přikázání – a jeho přikázání nejsou těžká.” (1. Jan 5: 3).
Láska k Bohu povede k „dobrým skutkům“ (Efezským 2: 10). Láska se projeví v poslušnosti. Ježíš řekl: „Milujete-li mě, budete zachovávat má přikázání“ (Jan 14: 15).
Chtěl jen říci: vaše láska ke mně vás přirozeně povede k tomu, abyste žili v souladu s mými přikázáními. Později Ježíš požehnal těm, kdo zachovávají Boží přikázání: „Blaze těm, kdo plní jeho přikázání, aby měli právo ke stromu života a mohli vejít do bran města“ (Zjevení 22: 14).
Je zřejmé, že ani Ježíš, ani jeho apoštolové neměli v úmyslu odstranit a odmítnout Boží zákon. Boží slovo o této skutečnosti jasně svědčí.
Na základě této pravdy však někteří dospěli k závěru, že jelikož zákon stále platí tak jako před křížem, měli by křesťané se zákonem zacházet stejně tak, jako se zákonem zacházeli Židé před křížem. Ale to tak není. Boží lid by neměl být řízen zákonem. Přesuňme pozornost ze Zákona na Krista.
