Zdravko Vučinič
Člověk je zachráněn vírou v Syna Božího Ježíše Krista, kterého Bůh poslal do světa, aby zachránil člověka. Spása je dar Boží, který je přijímán vírou v Krista.
„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život…. Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen. Kdo v něho věří, nebude souzen, ale kdo nevěří, je už odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Božího Syna.“ (Jan 3: 16,18).
„Pak je vyvedl ven a ptal se: „Pánové, co mám dělat, abych byl spasen?“ Odpověděli: „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i tvůj dům!“ (Skutky 16: 30–31).
„Touto milostí jste skrze víru spaseni. Není to z vás – je to Boží dar; není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil.“ (Efezským 2: 8–9).
„Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ (Římanům 10: 9).
„Já jsem vzkříšení i život,“ řekl jí Ježíš. „Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mě, nezemře navěky. Věříš tomu?“ (Jan 11: 25–26).
„Když přijímáme lidské svědectví, oč větší je svědectví Boží! A toto je svědectví, které Bůh vydal o svém Synu. Kdo věří v Božího Syna, má svědectví sám v sobě. Kdo Bohu nevěří, udělal z něj lháře, neboť neuvěřil svědectví, které Bůh vydal o svém Synu. A to svědectví je toto: Bůh nám dal věčný život a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, nemá život. Tyto věci píšu vám, kteří věříte ve jméno Božího Syna, abyste věděli, že máte věčný život.“ (1. Jan 5: 9–13).
Co udělal Kristus ve jménu Boha pro člověka, aby v Něho člověk ze srdce uvěřil a byl zachráněn?
Kristus je jednorozený Syn Boží a ve jménu Boha byl Bohem poslán na svět, aby zachránil člověka. Kristus přišel na naši Zem asi před 2000 lety, stal se člověkem, aby nás mohl zachránit. Jeho životem, smrtí a vzkříšením zajistil Kristus spásu člověka a poté, co Ho Bůh oslavil tím, že mu dal Ducha svatého v plnosti, může dát svůj život těm, kdo v něj věří.
„Když to Ježíš pověděl, zvedl oči k nebi a řekl: „Otče, přišla ta chvíle – oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Dal jsi mu právo na všechny lidi, aby všem, které jsi mu svěřil, daroval věčný život.“ (Jan 17: 1-2).
„Byl vyvýšen na Boží pravici, přijal od Otce zaslíbení Ducha svatého a to, co teď vidíte a slyšíte, je jeho vylití.“ (Skutky 2: 33).
Kristova smrt na kříži – nejdůležitější událost v Božím plánu spásy člověka
Kristova smrt na kříži Golgoty je nejdůležitější událostí v Božím plánu spásy člověka, protože Kristus na kříži ukázal, jak moc miluje člověka a proč by se Mu mělo důvěřovat.
„A žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a vydal sám sebe za nás jako dar a oběť příjemně vonící Bohu.“ (Efezským 5: 2).
Na kříži Kristus ukázal, jak moc Bůh miluje člověka a také to, že by se měl člověk vrátit k Bohu přijetím jeho Syna jako Spasitele.
„Bůh ale dokazuje svou lásku k nám: Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci.“ (Římanům 5: 8).
Co se stalo na Golgotském kříži?
Kristus zemřel smrtí, kterou by měl zemřít hříšník. Kristus zemřel smrtí, kterou bychom měli zemřít my. Je to věčná smrt. Je to smrt bez naděje. Je to smrt, když jsi Bohem zcela opuštěn. Je to smrt bez jakékoli Boží milosti. Je to smrt, která měla postihnout Adama.
„Okolo třetí pak Ježíš hlasitě vykřikl: „Eli, Eli, lema sabachtani?“ to je: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Matouš 27: 46).
„On však byl proboden naším proviněním, našimi vinami trýzněn byl; pro naše blaho snášel potrestání – byli jsme uzdraveni jeho ranami! My všichni jsme jako ovce zabloudili, každý se na svou cestu obrátil, Hospodin ale uvalil na něj provinění nás všech.“ (Izaiáš 53: 5-6).
Kristus na kříži souhlasil, že přestane existovat, souhlasil, že zemře navždy, jen aby splnil Boží vůli a Boží vůle byla aby zemřel. Proč?
Bůh věděl, že Krista vzkřísí po třech dnech a to je také to, čemu Kristus během svého života věřil, ale Bůh ho nechal na kříži a Ježíš ztratil naději ve vzkříšení. To se muselo stát, aby se Kristus dostal do skutečného stavu hříšníků, do pozice „starého člověka“ a aby se dostal do pozice hříchu – tělesné hříšné lidské přirozenosti. A v této pozici měl zůstal poslušný Bohu a tímto způsobem měl zajistil spásu člověka. A to je právě to, co by nikdo jiný nemohl udělat.
„Ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti – k smrti na kříži!“ (Filipenským 2: 8).
„On toho, který byl bez hříchu, učinil hříchem kvůli nám, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.“ (2 Korintským 5: 21).
„Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona, když se stal prokletím za nás jak je psáno: „Proklet buď každý, kdo visí na dřevě.“ (Galatským 3: 13).
Poslušností až k smrti a oddělen od Boha, Kristus zabil hřích, zabil hříšnou tělesnou přirozenost, zabil „starého člověka“ a poskytl spásu všem, kteří přijmou Jeho život novým narozením.
„Ale ukázal se teď na konci věků, aby svou obětí jednou provždy smazal hřích.“ (Židům 9: 26).
„Víme přece, že naše staré já bylo ukřižováno s ním, aby hříšné tělo pozbylo moci, abychom již dále nesloužili hříchu.“ (Římanům 6: 6).
„Když jsme s Kristem zemřeli, věříme, že s ním také budeme žít. Víme, že Kristus vstal z mrtvých a už nikdy nezemře – smrt nad ním už nemá moc. Svou smrtí jednou provždy zemřel hříchu, ale teď žije a jeho život patří Bohu. Stejně tak se i vy považujte za mrtvé hříchu a živé Bohu v Kristu Ježíši.“ (Římanům 6: 8–11).
Kristus zvítězil na kříži pouze proto, že byl Božím Synem
Jak mohl Kristus na Golgotském kříži udělat to, co by nikdo nemohl udělat? Jak mohl být poslušný Bohu, přestože byl reálně oddělen od Boha a ponechán jako by byl hříšníkem, který má zemřít navždy? Kristus to mohl udělat jen proto, že je Božím Synem.
Pokud se Syn Boží skutečně nestal člověkem, pak by měl stále božskou moc a slávu, kterou měl v Nebi. Ale stát se člověkem znamená mít výhradně lidské schopnosti a možnosti a hlavně v tomto případě – stát se smrtelným, protože smrt byla nezbytná pro záchranu lidského rodu. Podle Bible se Boží Syn zřekl božské moci a slávy a to znamená vzdát se nesmrtelnosti a dalších schopností, které měl jako Boží Syn, aby se mohl stát člověkem jako jsme my a zachránil nás.
„Ačkoli sdílel Boží podstatu, na své rovnosti s ním netrval. Místo toho se vzdal sám sebe: přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu. Ocitl se v těle jako člověk, ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti – k smrti na kříži!“ (Filipenským 2: 6–8).
Když byl Ježíš na zemi, konal mnoho zázraků, ale pouze díky Boží moci, která mu byla dána, protože on sám jako člověk žádnou moc neměl.
„Vymítám-li však démony Božím prstem, jistě k vám přišlo Boží království.“ (Lukáš 11: 20).
„Sám od sebe nemohu dělat nic. Jak slyším, tak soudím a můj soud je spravedlivý, protože nehledám svou vůli, ale vůli Toho, který mě poslal.“ (Jan 5: 30).
Pokud se Boží Syn zřekl božské moci a slávy, aby se stal člověkem, co jiného zbylo Božímu Synu? Co to bylo, co z něj stále činilo jediného zplozeného Božího Syna?
„A proto Kristus, když přichází na svět, říká: „Oběti ani dary sis nepřál, místo toho jsi mi tělo připravil; zápaly a oběti za hřích neoblíbil sis. Tehdy jsem řekl: Zde jsem, Bože, jako je o mně v Knize napsáno, přicházím konat vůli tvou.“ Nejprve řekl: „Oběti ani dary, zápaly ani oběti za hřích“ jež se obětují podle Zákona „sis nepřál a neoblíbil“ a potom dodal: „Zde jsem, abych konal tvou vůli.“ Tak ruší to první, aby ustanovil to druhé. A to je ta vůle, v níž jsme jednou provždy posvěceni skrze obětování těla Ježíše Krista.“ (Židům 10: 5-10).
Pro koho bylo tělo připraveno? Pro Božího Syna. Kdo přišel plnit Boží vůli? Boží Syn. Kdo byl nabídnut jednou provždy? Boží Syn.
Syn Boží existoval již dříve, než přišel na tento svět, ale aby mohl zachránit člověka stal se asi před 2 000 lety smrtelným člověkem. Co dělá Syna Božího, Synem Božím v lidském těle? To znamená, že v lidském těle nadále existoval nějaký životní prvek Syna Božího, aby byl skutečně tím, čím vždy byl, Božím Synem i přesto, že se stal člověkem. Co je to životní prvek, který z člověka dělá toho, kým je? Jak jsme již vysvětlili, každá bytost má tělo a ducha, ale tělo není to, co dělá člověka tím, kým je, ale duch (život, mysl, srdce, přirozenost).
V Kristově těle zrozeném z Marie byl Duch Kristův. Je to Jeho Duch, který je Jeho součástí od doby, kdy existoval, od věčných časů a proto vždy byl a také zůstává Božím Synem, i když přišel v lidském těle. Duch Božího Syna se tedy ztělesňuje. Ježíšův duch je božský duch – je to Kristův božský prvek zděděný od Boha, když se Kristus zrodil z Boha ve věčných dobách. A tohoto Kristova Ducha pak Bůh ztělesnil v Mariině lůně, protože víme, že Bůh byl Kristovým Otcem při pozemském početí. Duch Kristův je ve skutečnosti Jeho duchovní přirozenost, kterou získal dědičně od Boha jako jednorozený Syn Boží. On je od věčných dob – dobrý, milující, spravedlivý, svatý, milosrdný…. A to je Kristova přirozenost, které se Kristus nemohl vzdát, když se stal člověkem, protože On je tím, čím je dědičně od narození z Boha.
„V něm je tělesně přítomná veškerá plnost Božství.“ (Kolossenským 2: 9).
Během vtělení Krista, poprvé v historii vesmíru, byly dvě přirozenosti – božská a lidská – spojeny, neboli sjednoceny v jedné osobě a proto Kristus nebyl jen člověkem jako ostatní lidé.
„Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. .“ …To Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ (Jan 1: 1,14).
V Kristu byla stoprocentně božská přirozenost, dobrota a láska, která mu patří dědičně po Bohu Otci a stoprocentně lidská přirozenost (lidské tělo nebo forma), která mu patřila dědičně po Marii. Kristus byl tedy současně Božím Synem a zároveň Synem člověka, tedy současně Bohem (v duchovní přirozenosti – dobrotou a láskou) a zároveň člověkem (fyzickou přirozeností – tělem).
„On je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření.“ (Kolossenským 1: 15).
„On je jasem jeho slávy a vyjádřením jeho podstaty; svým mocným slovem nese vše, co je. On se postaral o očištění hříchů a poté usedl po pravici Velebnosti na výsostech.“ (Židům 1: 3).
„Kdo vidí mě, vidí Toho, který mě poslal.“ (Jan 12: 45).
„Já jsem ta cesta, pravda a život,“ odpověděl Ježíš. „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste mě znali, znali byste i mého Otce. Od nynějška už ho znáte a viděli jste ho!“ „Pane,“ řekl mu Filip, „stačí, když nám ukážeš Otce.“ „Filipe,“ odvětil Ježíš, „tak dlouho jsem s vámi a nepoznal jsi mě? Kdo viděl mě, viděl Otce. Jak můžeš říkat: ‚Ukaž nám Otce?“ (Jan 14: 6–9).
Božství Kristovo je hlavním důvodem, proč je jediným člověkem v historii, kterému se podařilo žít dokonalý život bez hříchu.
„On se nikdy nedopustil hříchu a v ústech neměl žádnou lest.“ (1. Petra 2: 22).
„A znovu, když přivádí Prvorozeného na svět, říká: „Klanějte se mu všichni Boží andělé!“ “ (Židům 1: 9).
Kristus byl svatý od narození.
„Sestoupí na tebe Duch svatý a zastíní tě moc Nejvyššího,“ odpověděl jí anděl. „To svaté dítě, které se narodí, proto bude nazýváno Syn Boží.“ (Lukáš 1: 35).
„Chlapec pak rostl a sílil, naplňován moudrostí a Boží milost byla s ním.“ (Lukáš 2: 40).
Boží Syn změnil svůj zevnějšek, stal se člověkem, vzal na sebe lidskou podobu, ale přesto zůstal tím, čím je – Božím Synem, dobrotou, láskou, spravedlností, svatostí, milostí.
Jen proto, že měl Kristus v lidském těle božskou dobrotu a lásku, mohl být Spasitelem – jediným, kdo zůstane z lásky k Bohu poslušný a to poslušný až do smrti i přesto, že bude Bohem ponechán na kříži Golgoty. Kristus to mohl udělat jen proto, že Jeho přirozenost je čistá láska za všech okolností. Každá jiná bytost, pokud by se ocitla v Kristově pozici na kříži a to je pozice hříšníka, ze které člověk potřebuje spásu (vysvobození) – tj. oddělený od Boha, stav bez Božího Ducha v sobě, by skončila jako Lucifer a padlí andělé. A tak by skončil také Adam spolu s celým lidským rodem – s hříšnou, tělesnou povahou a v nepřátelství s Bohem. Spasitelem mohl být pouze Syn Boží, protože On je dobrý a miluje Boha nadevše, ať už je od Boha oddělen nebo ne.
Kristus tím, že se stal člověkem, zavedl do lidstva prvek Božství, aby nás mohl zachránit a osvobodit od našeho stavu hříšnosti a tělesnosti a od našeho důsledku odloučení se od Boha. A proto se Ježíš dostal do pozice člověka a to je odloučení od Boha. Kristus musel být člověkem, aby se dostal do pozice člověka a zároveň musel být Božskou bytostí, aby mohl zachránit člověka z pozice, ve které se člověk nachází. Díky své zděděné Božské přirozenosti Boží Syn dokázal překonat hřích na kříži – stav hříchu, ve kterém se člověk nachází, tedy stav odloučení od Boha. To vše překonal díky poslušnosti, protože miloval Boha.
Na kříži je klíč k znovuzrození
Kristus se na kříži dostal do postavení hříšníků a to je odloučení od Boha. To byla pro Krista obrovská oběť
– když Ho Bůh nechal zemřít bez naděje na vzkříšení a bez opětovného setkání s Ním (jeho Otcem), ale to bylo nutné pro záchranu člověka. Kristova zkušenost zemřít hříchu je spasitelná, protože bude dána těm, kteří přijmou Krista jako Spasitele a kteří se s Ním spojí v duchu a prožijí znovuzrození.
Na kříži Kristus ukázal prostřednictvím oběti, jak moc miluje člověka a jak moc Bůh miluje člověka, tedy jak vzácný je člověk v jejich očích. Kristova smrt přivede hříšníky především k Bohu.
„A já, až budu vyzdvižen od země, potáhnu všechny k sobě.“ Těmito slovy naznačil, jakou smrtí má zemřít.“ (Jan 12: 32–33).
Kristova oběť je klíčovým bodem pro návrat člověka k Bohu a přijetí Krista jako Spasitele, aby mohlo dojít k novému narození. Byla to oběť smíření mezi Bohem a člověkem, která by měla přitáhnout člověka k Bohu, protože Bůh skutečně obětoval to nejcennější a nejvzácnější, co měl – svého Syna.
„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život.“ (Jan 3: 16).
„Jeho Bůh určil za oběť smíření…“ (Římanům 3: 25).
Člověk je Bohem plně přijat a Kristova oběť je toho důkazem. Skrze Krista Bůh odpustil člověku všechny jeho hříchy. Díky Kristově oběti neexistuje žádná překážka, aby člověk přišel k Bohu a přijal nabízené smíření a odpuštění a byl tak zachráněn.
„A to všechno je z Boha, který nás se sebou smířil skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Bůh v Kristu uzavřel se světem mír! Přestal lidem počítat viny a zprávu o tom smíření svěřil nám.“ (2 Korintským 5: 18-19).
„Ve své laskavé vůli nás předurčil, abychom skrze Ježíše Krista byli přijati za jeho vlastní. Chvála jemu za tu slavnou milost, kterou nás obdařil ve svém Milovaném! V něm se nám skrze jeho krev dostalo vykoupení, totiž odpuštění hříchů, podle bohatství jeho milosti.“ (Efezským 1: 5-7).
Spása – nové narození
Když se člověk seznámí s evangeliem, především s tím, co Boží Syn ve jménu Boha udělal pro člověka na kříži Golgoty, je pohnut k tomu, aby ze srdce uvěřil v Syna Božího jako osobního Spasitele, kterého Bůh poslal, aby se za nás osobně obětoval a zemřel a my abychom obdrželi jako dar život Syna Božího, druhého Adama – a znovu se narodili nadpřirozeným zázrakem díky spojení Božího Syna v duchu. Toto je spásná víra.
„Ale těm, kteří ho přijali, dal právo být Božími dětmi – všem těm, kdo věří v jeho jméno. Takoví nejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.“ (Jan 1: 12–13).
„Kdokoli vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. A my jsme poznali lásku, kterou k nám Bůh má a uvěřili jsme jí. Bůh je láska. Kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm.“ (1. Jan 4: 15–16).
„Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, se narodil z Boha. Každý, kdo miluje toho, který zplodil, miluje i toho, který se z něj narodil.“ (1. Jan 5: 1).
„Jak je psáno: „První člověk, Adam, se stal živou duší,“ ale ten poslední Adam se stal obživujícím duchem.“ (1 Korintským 15: 45).
Jsme motivováni Kristovou obětí, abychom ze srdce věřili v Boží a Kristovu lásku? Pochopili jsme Kristovu oběť nebo ji nějak zlehčujeme teologicko-filozofickým způsobem? Přemýšlíme o této nesmírné oběti? Pochopili jsme ve světle této oběti správně svou hříšnost a bezmoc a potřebu spásy pro nový život?
