David Clayton
Konečným cílem a účelem veškerého náboženství je Bůh. Náboženství je ve skutečnosti vyjádřením potřeby lidstva najít svého Stvořitele a smysluplným způsobem se k Němu přiblížit. Není proto překvapivé, když zjistíme, že velkým účelem Písma svatého je zjevit Boha lidstvu a odhalit způsob, jak může člověk vstoupit do společenství s Ním.
„Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem, poznání Svatého je rozumnost.“ (Přísloví 9:10).
Zásada vyjádřená v tomto verši odhaluje pravdu, že jediný způsob, jak může člověk objevit svůj skutečný účel a místo v životě, je najít pravdu o Bohu a naučit se Ho respektovat a ctít. Opak je také pravdou. Bible varuje, že falešné představy o Bohu jsou velmi škodlivé. Nakonec, když je naše chápání Boha špatné, následky mohou být zničující. Je principem života, že se stáváme podobnými tomu, co uctíváme, a proto se falešné představy o Bohu nejen stávají překážkou našeho spasení, ale vytvářejí lidi, kteří Boha zkreslují a kteří Ho zneuctívají. Tuto zásadu jasně uvádí žalmista v Žalmu 115.
„Jejich modlářské zpodobeniny jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší, mají nos, a necítí, mají ruce, a nehmatají, mají nohy, a nechodí, hrdlem ani nehlesnou. Ti, kdo je zhotovují, budou jako ony, všichni, kdo v ně doufají.“ (Žalm 115:4–8).
Když porozumíme tomuto principu, snadno pochopíme, proč je modloslužba jedním z hříchů, které si Bůh nejvíce hnusí. Modloslužba není jen urážkou Boha, ale má za následek zkreslení Jeho identity, Jeho charakteru a Jeho povahy a nakonec vede k znehodnocení Jeho obrazu v lidstvu. Falešné chápání Boha účinně znemožňuje lidem buď následovat Boha, nebo mu sloužit. Nakonec Ho zkreslují nejen ve svém učení, ale také ve svém chování.
Měli bychom číst Bibli s tímto porozuměním v popředí naší mysli. Při jejím čtení je velkým cílem získat poznání Boha. Měli bychom pochopit, že v této knize se Bůh rozhodl zjevit sám sebe a přijetí tohoto zjevení by mělo být velkým předmětem našeho studia.
Žel i mezi těmi, kdo tvrdí, že Bibli považují za autoritu, existují různé názory na povahu a identitu Boha. Většina křesťanů na světě dnes věří, že Bůh je trojjediný, že jsou tři osoby, které tvoří jednoho Boha. Ale ne každý křesťan tomu takto věří. Jsou i někteří, kteří trvají na tom, že Bůh je jeden, velký jedinec, který je zdrojem a udržovatelem všech věcí. Velmi pevně věří, že toto učí Bible.
V tomto článku je tedy otázka: „Co Bůh zjevil o své identitě v Bibli? Když se pokoušel dát o sobě vědět lidstvu, prohlásil pravdu dostatečně jasně, abychom mohli neklamně pochopit, kdo je? Když nás tak důrazně varuje před modloslužbou, dal nám pravdu o sobě dostatečně jasně zjevenou, abychom mohli být chráněni před modlářským překrucováním ohledně Boha?
Důvod nesouhlasu a zmatku mezi křesťany nenastal proto, že by byla Bible v tomto směru neurčitá, nebo nejasná. Hlavním důvodem je prostě neznalost toho, co Bible říká. Mnozí věří pouze tomu, co jim náboženšťí vůdcové řeknou, než aby si sami otevřeli Bibli a prostudovali ji. Raději věří a důvěřují institucím a náboženským vůdcům, kteří za ně studují a určují, čemu mají věřit. Jiní jsou zase přesvědčeni tím, co je pro ně více politicky výhodné, než tím, co říká Bible. Pro ně je to spíše otázka toho, čemu se všeobecně věří a co se učí, než to, co o sobě řekl Bůh.
Čemu věřili Židé
Boží zjevení o sobě začalo jeho nejranějšími interakcemi s člověkem, jak je zjeveno v knize Genesis a v celém období Starého zákona. Přesto všichni křesťané uznávají, že starozákonní učení o Bohu je poněkud omezené. Boží záměry se odkrývají krok za krokem, jak postupujeme v Bibli. Odhaluje sebe a své cesty lidstvu postupně v závislosti na duchovní vyspělosti svého lidu a jeho schopnosti porozumět pravdě.
Všimněme si však, že Boží lid v dobách Starého zákona neměl absolutně žádnou představu o trojjediném bohu. Byli přísně monoteističtí, to znamená, že věřili v jednu velkou bytost, která je jediným Bohem a který jediný měl být jako takový uctíván. Trinitářští učenci navrhli, že ve starozákonních písmech jsou slova, která naznačují a „ukazují“ trojiční povahu Boha. Naznačují, že slova jako „ELOHIM“ a „ECHAD“ používaná ve vztahu k Bohu ukazují, že Bůh je více než jedna osoba. Trochu pečlivého zamyšlení však odhalí, že takový závěr je nerozumný a nelogický.
Učení o Bohu ve Starém zákoně je definováno tím, čemu věřili Židé. Když ale uvážíme, že Hebrejština je pro Židy jejich vlastní rodný jazyk, všechny argumenty o„ELOHIM“ a „ECHAD“ jsou zbytečné. Věřím, že tomu rozuměli lépe než kdokoli jiný a v žádném z výroků o Bohu neviděli nic, co by je přesvědčovalo, že Bůh je více než jedna osoba nebo bytost.
Celý Starý zákon byl napsán Židy. Židé, jak již bylo zmíněno, byli přísně monoteističtí v nejčistším slova smyslu. Jak je tedy možné, že by tito lidé mohli ve svých spisech „naznačit“, že Bůh je trojjediný, pokud sami něčemu takovému nevěřili? Pohané kolem nich věřili ve více bohů, ale oni sami žádnou takovou víru ani žádnou variaci takového konceptu neměli.
Je komické, když dnes nacházíme židovské „odborníky“, kteří studují jazyk Židů (hebrejštinu) a tvrdí, že v Hebrejštině nacházejí významy, které sami Židé ve svém vlastním jazyce nevidí! To by bylo, jako kdyby si nějaký Rus studoval jamajský dialekt (jamajskou místní mluvu) celou dobu v Rusku a potom tvrdil, že rozumí slovu „nyam“ (jamajský výraz pro slovo „jíst“) lépe než Jamajčan. Jaký by to dávalo smysl? Je zřejmé, že lidé, kteří tento jazyk vynalezli, a kteří ho každý den používají, jsou těmi, kdo si jsou nejvíce vědomi toho, co určitá slova znamenají. Židé jsou nejlepšími tlumočníky svého jazyka a nikdy nechápali, že by Bůh mohl být někdo jiný než jedna jediná mocná bytost, která je svrchovaná (nejvyšší), a která je zdrojem všech věcí.
Je pravda, že někteří poznali, že má Syna. Několik osvícených mužů pochopilo, že tento jediný velký Bůh měl Syna. Najdeme zde třeba krále Šalomouna, jak tuto pravdu vyjadřuje v Přísloví.
„Kdo vystoupil na nebesa a sestoupil? Kdo sebral vítr do svých hrstí? Kdo svázal vodu do pláště? Kdo ustanovil všechny končiny země? Jaké je jeho jméno a jaké je jméno jeho Syna, jestlipak víš?“ (Přísloví 30:4).
Věděli však, že tato osoba je Syn Boží a ne Bůh sám. Jejich pochopení Božího Syna nezpůsobilo, aby se vzdali základní pravdy, že Bůh je jediná mocná osoba, která je nadevším.
Jestliže je Bůh trojjediný, nepodařilo se mu to v době Starého zákona dát najevo. Je však zajímavé poznamenat, že několik pohanských národů mělo v té době dobře rozvinuté představy o trojičních božstvech. Egypťané, Peršané, Hinduisté a mnozí další uctívali trojici bohů mnoho staletí předtím, než trojice vstoupila do učení křesťanů. Přesto ti (Židé), kteří byli Božím lidem, nikdy neměli takovou představu o Bohu. Byli pohané pokročilejší v chápání Boha než Boží lid?
Ale někteří tvrdí, že Bůh čekal na příchod svého Syna, než zjevil tento trinitární aspekt sebe sama. Je pravda, že v Ježíši dal Bůh o sobě nejjasnější a nejkomplexnější zjevení. Jak všichni víme, pravda byla zahalena v dobách Starého zákona. Když Bůh jednal s lidmi, kteří byli duchovně primitivní, zjevil jim pravdu v předobrazech, vyobrazeních a stínech. Někteří argumentují, že Bůh byl skutečně trojjediný, ale tuto skutečnost Židům neoznámil, protože pro takové zjevení ještě nebyl správný čas.
Čemu věřil Ježíš
Ale pak přišel Ježíš, a když přišel, byla to Boží příležitost, aby dal poznat pravdu. Ježíšovy pověřovací listiny byly autoritativnější než ty, které vlastnil kterýkoli jiný člověk, který kdy žil. Tvrdil něco, co nikdo jiný tvrdit nemohl. Měl znalosti z první ruky, mluvil o tom, co osobně viděl.
„Boha nikdo nikdy neviděl; jedinečný Bůh, který je v lůnu Otcově, ten nám o něm pověděl.“ (Jan 1:18).
„Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme, co víme, a svědčíme o tom, co jsme viděli, a vy naše svědectví nepřijímáte. Když jsem vám pověděl věci pozemské, a nevěříte, jak uvěříte, povím-li vám věci nebeské? Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, Syna člověka, který je v nebi.“ (Jan 3:11–13).
Bible učí, že Eliáš a Enoch jsou v nebi. Byli tam předtím, než Ježíš přišel na tuto zem. Když tedy Ježíš řekl: „žádný člověk nevystoupil do nebe“, nemyslel tím, že žádný člověk nikdy nešel do nebe. Kontext Jeho prohlášení ukazuje, že říká: Žádný člověk nikdy nešel do nebe, aby viděl, jaké to bylo, a pak se nevrátil na zem, aby vyprávěl o tom, co tam viděl a co se naučil. Ježíš byl jediným učitelem, který kdy přišel přímo z nebe, a proto byl jediným, kdo byl způsobilý mluvit autoritativně o nebeských věcech. To je to, co říká tímto prohlášením. Cokoli Ježíš řekl o nebi a o Bohu, byla absolutní pravda, protože Ježíš (nebeská bytost) mluvil jako očitý svědek o tom, co viděl a zažil a nejen o tom, co četl nebo slyšel.
Přesto jsou Ježíšova Boží zjevení nápadně netrinitární. Podívejte se na následující Ježíšova prohlášení:
„A toto je život věčný: Aby poznávali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17:3).
Toto je jeden z nejznámějších Ježíšových výroků. Zde označuje svého Otce za „jediného pravého Boha“. Není to z Jeho strany přehlédnutí, protože do věty zahrnuje i sám sebe. Hovoří o sobě jako o tom, kdo byl poslán tímto pravým Bohem, ale nepopisuje sebe ani žádnou jinou osobu jako součást jediného pravého Boha. Pokud je Bůh skutečně trojjediný, pak Ježíš tímto prohlášením nepomohl tuto pravdu objasnit. Ale to není ojedinělé prohlášení. Ježíš během své služby stále znovu a znovu odkazoval na Boha tímto způsobem a používal jazyk, který jasně dával najevo, že Boha považuje pouze za jednu osobu, jednu velkou, mocnou bytost, jedinou osobu, kterou uznal za svého Otce.
„A kdo přísahá při nebi, přísahá při trůnu Božím a při tom, kdo na něm sedí.“ (Matouš 23:22).
Král sedí na trůnu. Bůh má trůn v nebi, je to místo Krále vesmíru. Ježíš označuje toho, kdo tam sedí a vládne, jako „on“, nikoli jako „oni“.
„V ten čas pak Ježíš řekl: Vzdávám ti chválu, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým.“ (Matouš 11:25).
Ježíš označuje toho, koho nazval svým Otcem, jako „Pána nebe a země“. Pán je ten, kdo vládne. Země má Vládce a nebesa také. Je tam jeden, který tam vládne jako král. Neexistují dva nebo tři, kteří vládnou jako Pán v nebi, je pouze jeden a tohoto Ježíš nazývá „Otec“. Proto jediným pravým Bohem je Bůh Otec. Ježíš nerozpoznal ani neučil trojici božských bytostí.
Ježíšovy odkazy na Boha se vždy vztahovaly výhradně na Otce. Všechny Jeho zmínky o sobě, jako o božské osobě, byly vždy v kontextu toho, že je Syn Boží. Židé Ho obvinili, že se prohlašuje za Boha ve smyslu, že vlastní přirozenost Boha, nebo božskou přirozenost. Když tvrdil, že je Syn Boží, obvinili Ho z rouhání a pokusili se Ho ukamenovat. Ale Ježíš nikdy netvrdil, že je Bůh. Vyhradil tento titul výhradně svému Otci. Nikdy neučil ani neuznával trojjediného Boha. Znovu bychom museli říci, že pokud je Bůh trojjediný, Ježíš neodvedl příliš dobrou práci, aby to zjevil, i když Jan jasně říká, že jedním z velkých důvodů, proč Ježíš přišel, bylo zjevit Boha (Jan 1:18).
Ale Ježíš také řekl, že má ještě mnoho věcí, které by učedníci neunesli a které je potom svatý Duch naučí (Jan 16:12,13). Možná, že právě tato pravda o trojjediném bohu byla jednou z těch věcí.
Krátce poté, co se vrátil do nebe, vylil Ježíš na své učedníky svatého Ducha a byli požehnáni nejen velkou mocí, ale také velkou záplavou světla. Mnohé z věcí, kterým dříve špatně rozuměli, bylo odhaleno jejich mysli a Písmo se začalo otevírat jejich chápání. Pokud je Bůh skutečně trojjediný, pak to byla skvělá příležitost dát to najevo. V tomto bodě se blížíme ke konci Božího zjevení o sobě samém v Bibli a stále zde není žádné znázornění Boha jako trojjediného. Ve skutečnosti existuje mnoho důkazů o opaku. Nyní tedy přejděme k učení apoštolů, Bohem vyvolených zástupců, kteří měli šířit poznání o pravém Bohu ve světě.
Čemu věřili apoštolové
Když však zkoumáme svědectví apoštolů, zjišťujeme, že stále existuje pevný důraz na jednoho Boha, který má Syna. Neexistuje žádné prohlášení o změně v chápání Boží identity. Velký důraz je kladen na změnu v chápání Božího charakteru, ale ne na Jeho identitu.
Zvláště poučné je učení apoštola Pavla. Byl povolán Kristem dlouho po ostatních apoštolech. Jeho mysl byla speciálně připravená na vysvětlování evangelia lidem, kteří nikdy nebyli vystaveni Bohu a učení židovského náboženství. Osobně ho učil pravdě Kristus (Galatským 1:11,12). Bůh v něm vykonal zvláštní práci, když očistil jeho mysl od hluboce zakořeněných židovských předsudků a osvobodil ho od tradičního myšlení, aby jeho předkládání evangelia pohanům bylo svěží, jednoduché, čisté a nezředěné.
Přesto je Pavel nejdůslednější ze všech, když trvá na tom, že Bůh je pouze jedna osoba, jedna bytost, jeden jednotlivec. Následující Pavlovy výroky jsou velmi jasné a nezaměnitelné. Nikdo, kdo je četl, nemohl rozumně dojít k závěru, že Bůh je trojice.
„My máme jediného Boha, Otce, od něhož je všechno a pro něhož jsme my, a jediného Pána, Ježíše Krista, skrze něhož je všechno, i my jsme skrze něho.“ (1. Korintským 8:6).
„Je totiž jeden Bůh, jeden je také prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.“ (1. Timoteovi 2:5)
„Jeden Bůh a Otec všech, ten nade všemi, skrze všechny a ve všech nás.“ (Efeským 4:6).
„Chci, abyste věděli, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy její muž a hlavou Krista Bůh.“ (1. Korintským 11:3).
Tyto verše jsou jen ukázkou Pavlových výroků o Bohu. Pokud je Bůh trojjediný, pak bychom museli říci, že apoštol Pavel udělal mnoho, aby nás oklamal. Proč by to Bůh dělal? Proč by Bůh říkal tyto věci prostřednictvím Pavla? Pokud je Bůh skutečně trojjediný a pokud chce abychom měli toto zjevení o Něm, proč znovu a znovu říká: „Je jeden Bůh. Tento jediný Bůh je Otec. On je nadevším.“
Téměř každý dopis, který napsal apoštol Pavel, začíná tímto pozdravem:
„Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a Pána Ježíše Krista.“ (1. Korintským 1:3).
Bůh je vždy identifikován jako Otec, Ježíš je vždy identifikován jako náš Pán. Duch svatý není nikdy zmíněn. V Pavlově učení je pouze jeden Bůh a to je Otec který má Syna, Ježíše Krista. Toto je pojem Boha, který je prezentován v pojetí apoštolů. Jestliže se Bůh v Bibli zjevuje jako trojjediný, stále to nezjevil a neučil v době, kdy čteme spisy apoštolů. Pavel znovu říká:
„Které svým časem ukáže blahoslavený a jediný Panovník, Král kralujících a Pán panujících. On jediný má nesmrtelnost a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí nespatřil a nemůže spatřit. Jemu buď čest a věčná moc. Amen.“ (1. Timoteovi 6:15–16).
Jak může někdo číst tyto výroky apoštola a přitom věřit, že se nám Bůh snaží říci, že je trojjediný? Pavel říká, že existuje JEDINÝ Panovník. Slovo „Panovník“ znamená „nejvyšší vládce“. Je jen jeden nejvyšší vládce a Pavel to zdůrazňuje. Potom objasňuje, koho má na mysli: Tato osoba je někdo, koho „žádný člověk neviděl a nemůže vidět“. Přebývá „ve světle, k němuž se žádný člověk nemůže přiblížit“. Není pochyb, o kom je řeč. To se nemůže vztahovat na Ježíše Krista, protože ho lidé viděli. Tímto nejvyšším vládcem nebe a země je výhradně Bůh Otec. Toto je Bůh Bible, Ten, který je zjeven ve spisech apoštolů a rozhodně není představován jako trojjediný. Podívejte se znovu na to, jak o něm Pavel mluví u Židům:
„To podstatné na tom, co je řečeno, je toto: Máme takového velekněze, který usedl po pravici trůnu Majestátu v nebesích.“ (Židům 8:1).
Jak si to můžeme splést? Jak to můžeme popřít? Kdo je tím „Majestátem v nebesích?“ Je řeč o trojici, nebo o jediném velkém jedinci? Ježíš je po pravici této osoby, která je evidentně Panovníkem, který je Vládcem nadevším.
Musíme říci, že pokud je Bůh trojjediný, až do tohoto bodu to ještě vůbec nedal najevo. Ve skutečnosti až do tohoto bodu velmi silně učil, že není trojjediný. Čemu máme věřit, když čteme tato prohlášení? Očekává Bůh, že po přečtení takových výroků uvěříme, že je trojjediný?
Kniha Zjevení
Ale existovala ještě jedna poslední příležitost, aby Bůh dal poznat pravdu, pokud si opravdu přál zjevit se jako trojjediný. Ještě nebyl úplně hotový. Mnoho let poté, co se Ježíš vrátil do nebe, byli téměř všichni apoštolové, kteří Ježíše osobně znali, mrtví. Ale byl jeden z Kristových služebníků, který byl stále naživu, a Bůh pro něj měl zvláštní poselství. V této době bylo Janovi téměř sto let, ale Bůh měl pro svou církev jedno poslední poselství a Jan byl vyvolenou nádobou, aby toto poselství předal. Ježíš k němu přišel, když byl uvězněn na ostrově Patmos, a dal mu toto konečné Boží zjevení. Najdeme to v knize Zjevení.
Svědectví této knihy je přesvědčivé, protože většina toho, co Jan v této knize napsal, je svědectvím očitého svědka. Psal většinou o tom, co viděl a slyšel osobně. V tomto vidění byl vzat přímo do nebe a byl svědkem uctívání samotného Boha. Je úžasné, že toto svědectví očitého svědka ve Zjevení Jana je nejvíce netrinitární ze všech svědků, které kdy přinesli pisatelé Bible. Prozkoumejme několik scén, které Jan viděl v nebi.
„Ihned jsem se ocitl v Duchu. A hle, v nebi stál trůn a na tom trůnu někdo seděl. A ten, kdo na něm seděl, byl na pohled jako kámen jaspis a karneol; a kolem trůnu duha na pohled jako smaragd.“ (Zjevení 4:2–3).
Nejprve Jan poznamenává, že viděl jednu osobu sedící na trůnu v nebi. Pokud tato osoba sedí na nebeském trůnu, nepochybně je Králem nebes. Všimněte si, co Jan ještě vidí:
„Ty čtyři živé bytosti měly každá po šesti křídlech, dokola i uvnitř plno očí. A bez přestání dnem i nocí říkají: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh Všemohoucí, ten, který byl a který jest a který přichází.“ A kdykoli ty živé bytosti vzdají slávu a čest a díky Sedícímu na trůnu, Žijícímu na věky věků, padne těch čtyřiadvacet starších před Sedícím na trůnu a pokloní se Žijícímu na věky věků…“ (Zjevení 4:8–10).
Bytosti v nebi uctívají Toho, který sedí na trůnu, ale kdo je tato osoba? Označují Ho jako „Pán Bůh všemohoucí“. Toto je Bůh nebes a takto Ho uctívají v nebi. Uznávají JEDNU osobu jako Boha a to je Ten, kdo sedí na trůnu. Pokud si pozorně přečteme knihu Zjevení, uvidíme, že toto je ve Zjevení důsledná pravda. Je pouze jedna osoba, která je v této knize Zjevení označována jako Bůh, nebo Pán Bůh, nebo Pán Bůh Všemohoucí, a to je Ten, kdo sedí na trůnu. Tak je to v nebi, tam nejsou zmateni, kdo je Bůh. Neexistuje žádný zmatek v tom, zda Bůh je, nebo není trojjediný. Tam vědí, že existuje pouze jeden Bůh a je to Ten, kdo sedí na trůnu. Přečtěte si tuto knihu a uvidíte. Zde je několik dalších příkladů toho, co mám na mysli:
„Čtyřiadvacet starších, sedících na svých trůnech před Bohem, padlo na tváře a poklonilo se Bohu se slovy: „Děkujeme tobě, Pane Bože, Všemohoucí, který jsi a který byl, že ses chopil své veliké moci a ujal ses kralování.“ (Zjevení 11:16–17).
„A těch čtyřiadvacet starších a ty čtyři živé bytosti padli na kolena a poklonili se Bohu sedícímu na trůnu se slovy: „Amen. Haleluja.“ A od trůnu vyšel hlas, který říkal: „Chvalte našeho Boha všichni jeho otroci a vy, kdo se ho bojíte, malí i velcí.“ A uslyšel jsem jakoby hlas velikého zástupu a jakoby zvuk mnohých vod a jakoby zvuk silných hromů: Haleluja, ujal se kralování Pán, náš Bůh, ten Všemohoucí.“ (Zjevení 19:4-6).
Jak můžeme číst tyto verše a být stále zmatení? Toto je vize nebe, je to znázornění toho, jak se uctíva v nebi. Ten, kdo je uctíván jako Bůh, je Ten, kdo sedí na trůnu. Ježíš Kristus je ctěn a oslavován na mnoha místech v knize Zjevení, ale jako „Beránek“, jako „Syn Boží“, ale není zde žádná zmínka o žádné cti, chvále, slávě nebo uctívání, které má být dáno jakékoli jiné osobě jménem Duch svatý ani není žádná pochybnost v tom, kdo je jediný pravý Bůh. On je VÝHRADNĚ Ten, kdo sedí na trůnu.
„Potom jsem uviděl, a hle, veliký zástup, který nikdo nemohl spočítat, ze všech národů, kmenů, jazyků a z každého lidu, jak stojí před trůnem a před Beránkem, oblečeni v bílá roucha, palmové ratolesti v rukou, a volají velikým hlasem: „Záchrana náleží našemu Bohu, tomu, který sedí na trůnu, a Beránkovi.“ A všichni andělé stáli kolem trůnu, kolem starších i těch čtyř živých bytostí, a padli před trůnem na tvář a poklonili se Bohu.“ (Zjevení 7:9-11).
Tato pasáž je zvláště zajímavá, protože představuje dobu, kdy Boží lid stojí v nebi, poté co byl vykoupen ze země. Tito lidé nejsou zmatení, nevěří, že Bůh je trojjediný. Nechválí ani neuctívají jednoho ze tří, nebo tři v jednom. Vědí, kdo je Bůh, a volají: „Spása našemu Bohu, který sedí na trůnu, a Beránkovi.“ Ano, chválí Beránka, našeho Spasitele Ježíše Krista, Syna Božího, ale uznávají pouze jednu osobu jako Boha a neomylně to prohlašují: „Náš Bůh, který sedí na trůnu“. Otázkou je, kde se tuto pravdu dozvěděli? Naučili se to poté, co přišli do nebe, nebo to věděli již dříve, kdo je skutečně Bůh? Měl by být nějaký křesťan zmatený, když se spoléhá na to, co Bible učí? Vůbec ne. Jak jsme viděli, Bible je velmi jasná. Zmatek pochází ze zdrojů mimo Bibli, nikoli z Božího slova.
Předposlední kapitola v Bibli, téměř na samém jejím konci, stále učí tuto pravdu velmi jasně, že existuje pouze jedna osoba, která je Bůh.
„Avšak svatyni jsem v něm neviděl, neboť jeho svatyní je Pán Bůh Všemohoucí a Beránek.“ (Zjevení 21:22).
Jsou zde zmíněny dvě osoby, jedna je „Pán Bůh všemohoucí“ a druhá „Beránek“. Beránek je Ježíš Kristus, to není Pán Bůh všemohoucí.
Toto je předposlední kapitola v Bibli. Znovu nacházíme, že Bible představuje Boha způsobem, který je zcela v rozporu s trojjediným bohem. Jak se to může stát, když Bůh je trojjediný? Snaží se Bůh úmyslně svést lidi? Pokud je trojjediný, jak je možné, že právě zde, na samém závěru Bible, nejenže nás neosvítí, ale záměrně nás klame tím, že nás nutí věřit, že Bůh je pouze jedna osoba? Pravdou je, že pokud je Bůh trojjediný, pak udělal velmi špatnou práci, když se zjevil v Bibli, protože Bible až do samého konce jasně prohlašuje, že Bůh je jedna jediná osoba, která je Vládcem nade všemi.
Zde se tedy dostáváme na úplný konec Bible a až dosud, na základě biblického svědectví, musíme říci, že Bůh se soustavně zjevoval jako jediný vládce, který je nade všemi ostatními s nejbližší osobou. Tou nejbližší osobou je Jeho jednorozený Syn. Bůh se nikdy nezjevil jako trojjediný, a pokud po přečtení Bible dojdeme k závěru, že Bůh je pouze jedna osoba, pak nás Bůh nemůže za tento závěr vinit, protože to je to, co o sobě zjevil. Pokud je Bůh ve skutečnosti trojjediný, neodvedl příliš dobrou práci, abychom to v Bibli poznali.
Nebiblický původ
Ve skutečnosti to světské autority a dokonce i náboženské autority připouštějí. Encyclopedia Britannica uvádí, že „nauka o trojjediném bohu není v Písmu výslovně vyučována“, dále uvádí, že byla formulována během církevních koncilů ve 4. století, a to není nic jiného než pravda. Trojice má svůj původ mimo Bibli. Ne v tom, co Bůh zjevil svým apoštolům, prorokům a svému Synu, ale na koncilu, který svolal pohanský císař Konstantin, téměř čtyři sta let poté, co zemřel poslední Ježíšův apoštol. Koncil svolaný do města Nicei v době, kdy se rychle rozvíjelo největší odpadnutí věků, v době kompromisů a přejímání pohanských praktik do křesťanství. Zde má trojice své kořeny.
Závěr
Co když rozumíme všemu, co Bible učí, ale uniká nám to největší a nejdůležitější? Co když jsme schopni porozumět všem proroctvím, všem doktrínám, ale odmítneme tu největší nauku ze všech, pravdu o Bohu, bude na tom zbytku záležet?
„A ty, kdo kazí smlouvu, on poskvrní úlisností, ale lid, který zná svého Boha, projeví sílu a bude jednat.“ (Daniel 11:32).
Věřím, že to Ježíš myslel vážně, když řekl:
„A toto je život věčný: Aby poznávali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17:3).
