Jiří Stejskal
Většina křesťanského světa dnes věří, že v Matoušově evangeliu je jeden z nejsilnějších důkazů o trojici. Když čteme pověření, které Pán Ježíš vyslovil před svým odchodem do nebe, zdá se být pravděpodobné, že mluví o třech osobách, do jejichž jména mají učedníci křtít ty, kteří uvěřili evangeliu. Ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Ale je tomu skutečně tak? Nebo je takový výklad opravdu jen pravděpodobný? Může existovat i jiný výklad? Pojďme se podívat, co říkají dané verše.
“A přistoupiv Ježíš, mluvil jim, řka: Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi. Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám. A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa. Amen.” (Matouš 28:18-20).
Problém je, že pokud tento výklad přijmeme, narazíme na zjevný rozpor s tím, co Kristovi učedníci praktikovali. Když čteme knihu Skutky apoštolů, která popisuje události následující po odchodu Pána Ježíše do nebe a růst prvotní církve, můžeme si všimnout hned několika veršů, které hovoří o křtu těch, kteří uvěřili evangeliu. Pro dobrý přehled si je pojďme přečíst:
“To slyševše, zkormouceni jsou v srdci, a řekli Petrovi a jiným apoštolům: Což máme činiti, muži bratří? Tedy Petr řekl jim: Pokání čiňte, a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů, a přijmete dar Ducha svatého.” (Skutky 2:37-38).
“A když uvěřivše Filipovi zvěstujícímu o království Božím a o jménu Ježíše Krista, křtili se muži i ženy, Tedy i ten Šimon uvěřil, a pokřtěn byv, přídržel se Filipa, a vida zázraky a moci veliké činěné, děsil se. Uslyšavše pak v Jeruzalémě apoštolé, že by Samaří přijala slovo Boží, poslali k nim Petra a Jana. Kteříž přišedše, modlili se za ně, aby přijali Ducha svatého. (Nebo ještě byl na žádného z nich nesstoupil, ale pokřtěni toliko byli ve jménu Pána Ježíše.) Tehdy vzkládali na ně ruce, a oni přijali Ducha svatého.” (Skutky 8:12-17).
“Zdali může kdo zabrániti vody, aby tito nebyli pokřtěni, kteříž Ducha svatého přijali jako i my? A rozkázal je pokřtiti ve jménu Páně. I prosili ho, aby u nich pobyl za některý den.” (Skutky 10:47-48).
“I stalo se, když Apollo byl v Korintu, že Pavel prošed vrchní krajiny, přišel do Efezu, a nalezna tu některé učedlníky, Řekl jim: Přijali-li jste Ducha svatého, uvěřivše? A oni řekli jemu: Ba aniž jsme slýchali, jest-li Duch svatý. Tedy řekl jim: Načež tedy pokřtěni jste? A oni řekli: Křtěni jsme křtem Janovým. I řekl Pavel: Janť zajisté křtil křtem pokání, pravě lidu, aby v toho, kterýž měl po něm přijíti, věřili, to jest v Krista Ježíše. Kteříž pak uposlechli, pokřtěni jsou ve jméno Pána Ježíše.” (Skutky 19:1-5).
Vidíme, že učedníci křtili výhradně ve jméno Pána Ježíše Krista. Nikde nečteme, že by byli nově uvěřivší křtěni ve jméno trojice = Otce, Syna a Ducha svatého, jak se dnes běžně praktikuje v křesťanských sborech. Jsou tedy jen dvě možnosti. Buď učedníci neuposlechli jasný příkaz svého Mistra a Pána, anebo verš Matouš 28:19 nechápeme správně a „křestní formule“ nehovoří o trojici. Zdánlivý nesoulad se zbytkem Písma mnozí křesťané, kteří nevěří v trojici, označují za nepůvodní a hledají cestu, jak tento zcela ojedinělý verš zpochybnit. Také jsem měl tyto tendence, ale věřím, že návrh, který nyní předložím, ukončí jednou provždy tyto snahy, bude zcela v souladu se zbytkem Písma a také strhne nadobro tento chybný nebiblický výklad označující tento verš jako důkaz o trojici. Pravdou totiž zůstává, že i když tato „křestní formule“ mluví o třech = Otci i Synu i Duchu svatém, tak pokud nebudeme předpojatí, musíme přiznat, že neříká nic o tom, že jde o trojici ve smyslu Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý, jak tvrdí zastánci trojiční doktríny. Není to tedy žádný důkaz, že Bůh je trojice. Ale lidské učení.
Vidíme ale zároveň, že verš skutečně hovoří o Otci i Synu i Duchu svatém. Hovoří ale verš opravdu o třech různých osobách? Je Otcem míněn nebeský Otec? V případě Syna asi nikdo nebude pochybovat, že hovoří o Božím Synu Ježíši Kristu, i když mnoho lidí, kteří se hlásí ke křesťanství, dnes nevěří, že je to doslovný Syn Boží, ale pouhý titul, role, či metafora. Identita Ducha svatého je zahalena pro mnohé křesťany tajemstvím a většina přijímá, že jde o třetí osobu trojice, protože jsou takto vyučováni duchovními vůdci.
Nyní se pojďme podívat na zmínku o Otci. Položím vám otázku. Existuje biblická podpora pro to, že by Otcem mohl být míněn někdo jiný než Bůh Otec? Když budeme upřímní, tak zjistíme, že existuje. Přečtěme si ji:
“Nebo dítě narodilo se nám, syn dán jest nám, i bude knížetství na rameni jeho, a nazváno bude jméno jeho: Předivný, Rádce, Bůh silný, Rek udatný, Otec věčnosti, Kníže pokoje.” (Izaiáš 9:6).
Zde jasně vidíme, že je řeč o dítěti, o synu, který se narodí do lidské rodiny a bude nazýván Otec věčnosti. Není pochyb, že proroctví hovoří o Ježíši Kristu = Synu Božím. Poznáváme, že Ježíš Kristus bude také mimo jiné nazýván jménem – Otec věčnosti, i když On není ve své identitě Bůh Otec. Je Božím Synem. Zde ale zřetelně vidíme, že bude mít také jméno – Otec věčnosti. V jakém smyslu je ale Otcem věčnosti? To je třeba si ujasnit. Písmo to říká a je potřeba nalézt podporu pro takové tvrzení, protože jinak to bude jen naše zbožné přání a celý koncept se zhroutí. Jak se toto proroctví naplnilo?
Klíčem k našemu pochopení bude biblická nauka o dvou Adamech. Boží slovo totiž toto učí. Pojďme se na ty verše podívat:
“Kralovala pak smrt od Adama až do Mojžíše také i nad těmi, kteříž nehřešili ku podobenství přestoupení Adamova, kterýž jest figura toho budoucího Adama. Ale ne jako hřích, tak i milost. Nebo poněvadž onoho pádem jednoho mnoho jich zemřelo, mnohemť více milost Boží a dar z milosti toho jednoho člověka Jezukrista na mnohé rozlit jest. Avšak ne jako skrze jednoho, kterýž zhřešil, tak zase milost. Nebo vina z jednoho pádu přivedla všecky k odsouzení, ale milost z mnohých hříchů přivodí k ospravedlnění. Nebo poněvadž pro pád jeden smrt kralovala pro jednoho, mnohemť více, kteříž by rozhojněnou milost a dar spravedlnosti přijali, v životě novém kralovati budou skrze jednoho Jezukrista. A tak tedy, jakž skrze pád jeden všickni lidé přišli k odsouzení, tak i skrze ospravedlnění jednoho všickni lidé mohou přijíti k ospravedlnění života. Neb jakož skrze neposlušenství jednoho člověka učiněno jest mnoho hříšných, tak i skrze poslušenství jednoho spravedlivi učiněni budou mnozí. Zákon pak vkročil mezi to, aby se rozhojnil hřích, a když se rozhojnil hřích, tedy ještě více rozhojnila se milost, aby jakož jest kraloval hřích k smrti, tak aby i milost kralovala skrze spravedlnost k životu věčnému, skrze Jezukrista Pána našeho.” (Římanům 5:14-21).
“Nebo poněvadž skrze člověka smrt, také i skrze člověka vzkříšení z mrtvých. Nebo jakož v Adamovi všickni umírají, tak i skrze Krista všickni obživeni budou.” (1. Korintským 15:21-22).
Vídíme zde, jak Boží slovo učí velmi přesvědčivě, že skrze našeho tělesného otce Adama kralovala smrt až do Mojžíše, tedy až po dobu systému vlády zákona, který byl dán, jako dočasné opatření, do příchodu zaslíbeného semene – toho druhého Adama, kterým je Ježíš Kristus. Toto zaslíbení bylo dáno po pádu našich prarodičů již v ráji. Prostřednictvím druhého Adama máme přístup k Boží milosti – věčnému životu.
“Nebo odplata za hřích jest smrt, ale milost Boží jest život věčný v Kristu Ježíši, Pánu našem.” (Římanům 6:23).
“A totoť jest svědectví to, že život věčný dal nám Bůh, a ten život v Synu jeho jest.” (1.Jan 5:11).
Pán Ježíš je skutečně Otec věčnosti, protože skrze Něho máme přístup k věčnému životu!!!
Vidíme, že Ježíš Kristus, ač je Božím Synem, je i Otcem, ale ne Bohem Otcem, nýbrž je nazýván jménem – Otec věčnosti, neboť On je tím druhým Adamem, skrze kterého přijímáme věčný život. A tato biblická nauka o dvou Adamech nadto říká:
“Nebo poněvadž skrze člověka smrt, také i skrze člověka vzkříšení z mrtvých. Nebo jakož v Adamovi všickni umírají, tak i skrze Krista všickni obživeni budou.” (1.Korintským 15:21-22).
“Takť i psáno jest: Učiněn jest první člověk Adam v duši živou, ale poslední Adam v ducha obživujícího.” (1.Korintským 15:45).
Z veršů výše vidíme, že druhý Adam, nebo poslední Adam je Kristus a je učiněn také v ducha obživujícího. Kristův svatý život je onou obživující mocí, která byla dána o Letnicích poté, co byl Ježíš oslaven u svého Otce.
“Kdož věří ve mne, jakož dí Písmo, řeky z života jeho poplynou vody živé. A to řekl o Duchu svatém, kteréhož měli přijíti věřící v něho; nebo ještě nebyl dán Duch svatý, protože ještě Ježíš nebyl oslaven.” (Jan 7:38-39).
Toto zaslíbení Ducha svatého nebylo k dispozici dříve, jak čteme výše u Jana, ale Ježíš o něm mluví i v evangeliu Lukáše před svým odchodem, jako o budoucí události.
“A řekl jim: Že tak psáno jest a tak musil Kristus trpěti, a třetího dne z mrtvých vstáti, a aby bylo kázáno ve jménu jeho pokání a odpuštění hříchů mezi všemi národy, počna od Jeruzaléma. Vy jste pak svědkové toho. A aj, já pošli zaslíbení Otce svého na vás. Vy pak čekejte v městě Jeruzalémě, dokudž nebudete oblečeni mocí s výsosti.” (Lukáš 24:46).
Je to Kristus v srdci znovuzrozeného křesťana, který působí změnu přirozenosti. Je to nový systém vlády v srdci věřícího, který Jej přijímá. Boží slovo toto vše říká a můžeme si uvést několik příkladů, které nepotřebují výklad.
“Šimon Petr, služebník a apoštol Ježíše Krista, těm, kteříž spolu s námi zároveň drahé dosáhli víry, pro spravedlnost Boha našeho a Spasitele Jezukrista: Milost vám a pokoj rozmnožen buď skrze známost Boha a Ježíše Pána našeho. Jakož nám od jeho Božské moci všecko, což potřebí bylo k životu a ku zbožnosti, darováno jest, skrze známost toho, kterýž povolal nás k slávě a k ctnosti. Odkudžto veliká nám a drahá zaslíbení dána jsou, tak abyste skrze ně Božského přirození účastníci učiněni byli, utekše porušení toho, kteréž jest na světě v žádostech zlých.” (2.Petr 1:1-4).
“Poněvadž byvše nepřátelé, smířeni jsme s Bohem skrze smrt Syna jeho, nadtoť již smíření spaseni budeme skrze život jeho.” (Římanům 5:10).
“V něm život byl, a život byl světlo lidí.” (Jan 1:4).
“Kteříž pak koli přijali jej, dal jim moc syny Božími býti, totiž těm, kteříž věří ve jméno jeho, kteřížto ne ze krví, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha zplozeni jsou.” (Jan 1:12-13).
“A jáť prositi budu Otce, a jiného Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstal na věky, Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijíti. Nebo nevidí ho, aniž ho zná, ale vy znáte jej, nebť u vás přebývá a v vás bude. Neopustímť vás sirotků, přijduť k vám…” (Jan 14:16-18).
“Toto mluvil jsem vám, u vás přebývaje.” (Jan 14:25).
“Protož jest-li kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest.” (2.Korintským 5:17).
“A tak Zákon pěstounem naším byl k Kristu, abychom z víry ospravedlněni byli. Ale když přišla víra, již nejsme pod pěstounem. Všickni zajisté vy synové Boží jste v Kristu Ježíši skrze víru. Nebo kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli.” (Galatským 3:24-27).
“A že jste synové, protož poslal Bůh Ducha Syna svého v srdce vaše, volajícího: Abba, totiž Otče.” (Galatským 4:6).
“Vy pak nejste v těle, ale v Duchu, poněvadž Duch Boží přebývá v vás. Jestližeť pak kdo Ducha Kristova nemá, tenť není jeho.” (Římanům 8:9)
“Já zajisté skrze Zákon Zákonu umřel jsem, abych živ byl Bohu. S Kristem ukřižován jsem. Živť jsem pak již ne já, ale živ jest ve mně Kristus. Že pak nyní živ jsem v těle, u víře Syna Božího živ jsem, kterýžto zamiloval mne a vydal sebe samého za mne. Nepohrdámť tou milostí Boží. Nebo jestližeť jest z Zákona spravedlnost, tedyť jest Kristus nadarmo umřel.” (Galatským 2:19-21).
“Jenž jest tajemství skryté od věků a národů, nyní pak zjevené svatým jeho. Jimžto Bůh ráčil známo učiniti, kteraké by bylo bohatství slavného tajemství tohoto mezi pohany, jenž jest přebývání Krista v vás, kterýž jest naděje slávy, kteréhož my zvěstujeme, napomínajíce všelikého člověka a učíce všelikého člověka ve vší moudrosti, abychom postavili každého člověka dokonalého v Kristu Ježíši.” (Koloským 1:26-28).
Věřím, že nyní můžeme uvést verše z Matouše do souladu a číst ve světle nového chápání. O tom, že je Ježíš Kristus Božím Synem, se záměrně nerozepisuji. Sám Ježíš sebe vždy identifikuje jako Syna Božího a také Syna člověka. Když se ptal svých učedníků, za koho Jej mají oni, neopravuje je, ale naopak jejich odpověď připisuje svému Otci v nebesích, který Jej opakovaně hlasem z nebe označil za svého milovaného Syna. Věřme tedy těmto svědectvím Otce i Syna.
“Přišed pak Ježíš do krajin Cesaree Filipovy, otázal se učedlníků svých, řka: Kým mne praví lidé býti, mne Syna člověka? A oni řekli: Někteří Janem Křtitelem, a jiní Eliášem, jiní pak Jeremiášem, aneb jedním z proroků. I dí jim: Vy pak kým mne býti pravíte? I odpověděv Šimon Petr, řekl: Ty jsi Kristus, Syn Boha živého. A odpovídaje Ježíš, řekl mu: Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův; nebo tělo a krev nezjevilo tobě toho, ale Otec můj, kterýž jest v nebesích.” (Matouš 16:13-17).
Viděli jsme tedy, že Ježíš Kristus je:
- Otcem věčnosti
- i Synem Božím
- i Duchem svatým = Utěšitelem
Nyní si tedy přečtěme ono pověření, které říká Ježíš učedníkům v novém světle:
“A přistoupiv Ježíš, mluvil jim, řka: Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi. Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám. A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa. Amen.” (Matouš 28:18-20).
Otec i Syn i Duch svatý v tomto verši je jedna a táž Božská osoba, Syn Boží, jehož jméno je JEŽÍŠ KRISTUS a v toto jméno byli pověřeni učedníci křtít a také tak činili podle příkazu svého Mistra a Pána. Ježíš zde hovoří o sobě jako o Otci i Synu i Duchu svatém jednoduše proto, že je i Otcem znovuzrozených k věčnému životu, tj. Otcem nové Božsko-lidské rasy skrze Něj, je i Synem Božím a zároveň Synem člověka a je i tím Utěšitelem a hlavou církve, oním Duchem svatým, který nás utěšuje a vládne nad svým lidem, tj. tělem. V těch, kteří Jej přijali vírou do srdce. Člověk Ježíš Kristus, nebo-li Syn člověka, jakožto druhý Adam je jediný prostředník mezi Bohem a lidmi. V Něm máme přístup ke všem nebeským pokladům, protože je zároveň Božím Synem. On je stále opravdu s námi až do skonání světa skrze svého Ducha a plní slib svému lidu, který dal v oněch verších na konci Matoušova evangelia.
