David Clayton
Bůh je všemohoucí. To znamená, že má veškerou moc. Nemá žádné limity. Není nic, co by nemohl udělat, není nic, co by bylo pro Něho příliš obtížné dosáhnout (Matouš 19: 26). Bůh je všudypřítomný. To znamená, že je v jednom okamžiku přítomen všude ve vesmíru.
On sám je zde se mnou v této místnosti, když píšu a zároveň je bilion světelných let daleko ve vesmíru, na svém trůnu v nebi. (Žalm 139: 1–12).
Jak může být Bůh tady se mnou, když je současně v nebi? Jak může říci: „Nenaplňuji nebesa i zemi?“ (Jeremiáš 23: 24).
Znamená to, že Jeho hlava je v nebi, zatímco Jeho nohy jsou na zemi? Evidentně ne. Musíme pochopit, že forma osoby sedící na nebeském trůnu není vše, co existuje od Boha. Ačkoli je to forma, ve které se Bůh zjevuje andělům a lidem. Moudrý muž Šalamoun zdůraznil:
„Což opravdu bude Bůh sídlit na zemi? Vždyť nebesa ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, tím méně tento dům, který jsem postavil.“ (1. Královská 8: 27).
Jestliže nebesa ani nebesa nebes nemohou pojmout Boha, pak zjevně Boží část, která obklopuje nebe, není vše, co existuje od Boha. Bůh osobně je ve skutečnosti živá přítomnost, která vyplňuje celý vesmír.
„Neboť v něm žijeme, pohybujeme se a jsme, jak to řekli i někteří z vašich básníků: Vždyť jsme i jeho rod.“ (Skutky 17: 28).
„Jeden Bůh a Otec všech, ten nade všemi, skrze všechny a ve všech nás.“ (Efezským 4: 6).
Před začátkem věků nastal okamžik, kdy byl Bůh ve vesmíru úplně sám. Než byly stvořeny planety, hvězdy, galaxie nebo andělé a než Bůh zrodil svého Syna, existoval Bůh úplně sám.
Jaký byl vesmír v té době? Byla to nekonečná nicota? Apoštol Pavel popisuje Boha jako „plnost toho, kdo všechno naplňuje“ (Efezským 1: 23). Sám Bůh prohlašuje, že „pokrývá nebe i zemi“ (Jeremiáš 23: 24). Šalamoun prohlásil, že „ani nebe, ani nebesa nebes Ho nemohou pojmout“ (1. Královská 8: 27). Co tato prohlášení znamenají? Když čteme tato prohlášení, vidíme, že Bůh je Bytost, která doslova vyplňuje celý vesmír. Vždy je a vždy bude. V Něm „máme život, hýbeme se a existujeme“ (Skutky 17: 28). Samozřejmě nemluvíme o nějaké „univerzální inteligenci“ nebo „kolektivním vědomí“, nemluvíme o necitlivé přítomnosti. Bůh je osobní, vřelá bytost plná lásky, která je osobou jako já, ale jejíž schopnosti jsou nekonečně větší než moje.
Kdo může říci, že to pro Boha není možné, nebo že to není jasné biblické učení?
Někteří říkají: „ Ano, Bůh je všude, ale prostřednictvím svých andělů (poslů)“. Jiní prohlašují: „Ano, je všude, prostřednictvím jiné božské bytosti zvané„ Duch svatý“ a další říkají: „Ano, Bůh je všude, ale pouze svou mocí je všudypřítomný. On sám je omezen na nebeský trůn.“ Všechny tyto myšlenky omezují Boží moc a popírají Písmo.
Ve 4 kap. Janova evangelia se píše o Ježíši, jak se setkal se Samařsku ženou u Jákobovi studny. A ona mu tam položila otázku, která byla pro ni velmi důležitá, ale zároveň také ukázala, že i ona ignorovala Boží všudypřítomnost jako mnoho lidí dnes:
„Naši otcové se klaněli Bohu na této hoře, a vy říkáte, že místo, kde je třeba se klanět, je v Jeruzalémě.“ (Jan 4: 20).
Její výchozí otázka zní: „Kde je správné místo k uctívání?“ nebo, parafrázuji, „kam bychom měli jít, abychom se mohli setkat s Bohem?“ Ježíšova odpověď byla, že od té chvíle už lidé nebudou uctívat Boha v Jeruzalémě ani v horách Samaří. Proč? Protože „Bůh je duch“ (Jan 4: 24).
Když pochopíme, že Bůh je Duch, pak si uvědomíme, že nemůže být omezen na jedno místo. Ne v Jeruzalémě, ne na té hoře, ne u Jákobova pomazaného kamene v Bethelu, ani ne u Mojžíšova hořícího keře, ale ať jsme kdekoli, Bůh je tam (Žalm 139: 7-8), takže Ho můžeme uctívat všude na kterémkoli místě.
„Ale přichází hodina, a již je zde, kdy praví ctitelé se budou klanět Otci v duchu a pravdě; vždyť sám Otec hledá takové ctitele. Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, musí se mu klanět v duchu a pravdě.“ (Jan 4: 23-24).
Zde je myšleno duchovní uctívání.
Kdo jsem?
Je pouze moje tělo úplnou součástí mé identity? Tuto otázku prosím pečlivě zvažte.
Člověk byl stvořen k obrazu Božímu a podle Písma jsme my lidé tvořeni tělem a duchem (viz Kazatel 12: 7; Kazatel 3: 21; Jakub 2: 26; 1 Korintským 5: 5; 1. Korintským 2: 11; Lukáš 23: 46; Skutky 7: 59).
„Toto vám říkám, bratři, že tělo a krev nemůže být dědicem Božího království ani porušitelné nebude dědicem neporušitelného. Hle, říkám vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, při zvuku poslední polnice. Zazní polnice, a mrtví vstanou jako neporušitelní a my budeme proměněni. Neboť toto porušitelné tělo musí obléci neporušitelnost a toto smrtelné musí obléci nesmrtelnost.“ (1. Korintským 15: 50–53).
To mi říká, že skutečné já je můj duch. Mé tělo je vlastně dům, ve kterém žiji. Je pravda, že duch nemůže existovat ve vědomém stavu, když je oddělen od těla, pokud Bůh neprovede zázrak (2. Korintským 12: 2). Všechno, co mě dělá mnou je; moje vzpomínky, mé myšlenky…. Moje bytí je obsaženo v mém duchu. Jinými slovy, můj duch je moje identita.
To platí i pro Boha. Skutečným Božím stavem je Duch, který má schopnost být přítomen na všech místech najednou. Ačkoli se Bůh zjevil v tělesné podobě svým tvorům, jak sedí na nebeském trůnu na určitém místě ve vesmíru, neměli bychom si myslet, že to je vše, co existuje od Boha. „Nebe ani nebesa nebes Ho nemohou pojmout“ zdůraznil Šalamoun. Přesto nebesa přijímají Jeho tělesnou podobu. Tato tělesná forma je omezena na jedno místo, kde sedí na trůnu v nebeské svatyni. Přesto je Bůh v jednom úkonu bez námahy přítomen všude jinde ve vesmíru. Ve své pravé identitě, kterou je Jeho Duch, je na všech místech neviditelný, ale skutečný a přítomný.
Bible popisuje náš vztah s Bohem a Jeho Synem jako skutečné společenství.
Naše společenství je s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. (1. Jan 1: 3).
To by nemohla být realita, pokud jednáme s prostředníkem – třetí osobou, nebo pokud jednáme pouze s Boží mocí. Společenství vyžaduje osobnost, skutečnou přítomnost, mysl, která reaguje a myslí na osobní úrovni.
