Nader Mansur
Kdo je tvým veleknězem? Očekávali bychom, že tato otázka bude položena dětem v sobotní školce a ne dospělým. Každý, kdo někdy četl Bibli a něco se z ní dozvěděl, zná odpověď na tak jednoduchou otázku. Odpověď je tak zřejmá, že většina, ne-li všichni křesťané budou dávat stejnou odpověď. Všichni víme, že Kristus je náš velekněz. Kdo jiný by to mohl být? Rád bych prozkoumal tuto jednoduchou otázku a zjevnou odpověď, ale z jiné perspektivy. I když si můžeme myslet, že víme správnou odpověď, stále stojí za to pečlivě to prozkoumat.
Velekněz a svatyně
Bez předchozího prozkoumání svatyně není možné adekvátně diskutovat na téma velekněze, protože velekněz a svatyně jsou velmi úzce propojeni. Význam svatyně je jasně popsán v Bibli. Žalmista to pěkně vyjádřil, když řekl:
„Tvá cesta, Bože, je svatá (ve svatyni).“ Který bůh je velký jako tento Bůh?“ (Žalm 77:14).
Všechno, co Bůh dělá a čím Bůh je, lze nalézt ve svatyni svatých. Svatyně je zásobárnou pravdy. Pavel objasňuje, že toto téma je hluboké a že mu nikdy plně neporozumíme.
„Ó hlubino bohatství a moudrosti i poznání Božího! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nepostižitelné jeho cesty!“ (Římanům 11:33).
Jsou-li Boží cesty ve svatyni svatých a jsou-li jeho cesty nepochopitelné, znamená to jednoduše, že máme co do činění s tématem nekonečné hloubky. Koneckonců, celá pravda o Bohu (Jeho cestě) je v tomto všeobjímajícím tématu. To by nás mělo vést k pokoře při studiu tohoto tématu. Bez ohledu na to, jak dobře jsme si mysleli, že toto téma známe, vždy je se co učit.
Svatyně – je to jen budova (stánek)?
Většina adventistů spojuje slovo „svatyně“ se stavbou. Spojují to se svatostánkem na poušti, nebo Šalamounovým chrámem nebo chrámem v době Kristově. Nejběžnější odpovědí však je, že to je nebeská svatyně. Toto je dnes nejběžnější obrázek spojený se slovem „svatyně“. A i když je to všechno pravda, nesmíme zapomínat, že svatyně naznačuje něco víc než jen budovu. Když už mluvíme o Novém Jeruzalémě, Jan říká:
„Avšak svatyni jsem v něm neviděl, neboť jeho svatyní je Pán Bůh Všemohoucí a Beránek.“ (Zjevení 21:22).
Zde chrám představuje Otec a Syn. Není však obvyklé, abychom takto uvažovali o chrámu nebo o svatyni svatých. Budova není všechno, co naznačuje pravda o Svatém místě. Není konec konců Otec a Syn „domovem“ veškeré pravdy? Budova nebo struktura Svatyně tedy představuje zjevení skutečného chrámu – Otce a Syna.
Dalo by se říci, že tento verš hovoří o tom, jak to bude po hříchu. Skutečnost, že se Bůh nemění, nám však ukazuje, že Otec a Syn představovali chrám ještě předtím, než do vesmíru vstoupil hřích. Božím záměrem při vytváření morálních bytostí bylo, aby tyto bytosti byli miniaturním chrámem naplněným Jeho přítomností. To bylo jasně vidět na stvoření lidské rasy k obrazu Otce a Syna – lidé měli být příbytkem Otce a Syna.
Lidský chrám obsazený
Člověk byl stvořen oblečený ve světle, stejně jako Bůh.
„Halíš se světlem jako pláštěm, roztahuješ nebesa jako stanovou plachtu.“ (Žalm 104: 2).
Toto světlo představovalo vnější fyzický projev vnitřní duchovní reality. Člověk byl chrám, ve kterém přebýval Bůh. Během tragického pádu lidstva vidíme, že světlo zmizelo.
„Když tedy žena viděla, že onen strom je dobrý k jídlu a lákavý na pohled, strom slibující porozumění, vzala z jeho ovoce a jedla. Dala i svému muži, který byl s ní a také on jedl. Tehdy se jim oběma otevřely oči a poznali, že jsou nazí. Svázali tedy fíkové listí a udělali si zástěrky.“ (Genesis 3: 6–7).
Jejich duchovní ztráta se nyní projevovala jejich fyzickou ztrátou oblečení ze světla. Světlo zmizelo, když Adam a Eva ochutnali ovoce. Adam byl hlavou lidstva a jeho pádem padlo celé lidstvo. V důsledku toho lidstvo přestalo být Božím příbytkem. To znamenalo ztrátu světla. Někdo převzal chrám lidstva. V tomto příběhu je jasně vidět souvislost mezi vnitřním duchovním a vnějším fyzickým aspektem. Nejprve přichází duchovní ztráta (rozhodnutí jíst ovoce ze stromu) a poté následuje vnější fyzický projev (ztráta světla), který odráží vnitřní ztrátu. Stejně tak musí obnova chrámu lidstva začít na vnitřní duchovní úrovni (změna mysli), aby na ni později navázal fyzický projev (plody obrácení až do závěrečného oslavení).
Lidský chrám nebyl opuštěn
Bůh měl velmi drahocenný plán, podle kterého mohl obnovit lidstvo, aby se z něj mohl znovu stát chrám, ve kterém bude přebývat. Svatostánek na poušti, který byl dán Mojžíšovi, naznačoval Boží plán a záměr obnovit chrám v lidech. Studium svatyně a přijetí nauky o svatyni jsou znázorněním toho, jakým způsobem Bůh obnoví ztracený chrám, aby v něm mohl znovu přebývat. To je podstata nauky o svatyni. Stejně jako Židé, kteří se zaměřili na chrám a oběti a ztratili z dohledu Pána chrámu, máme i my tendenci soustředit se na budovu (stánek) a věci v ní a vynechat jejich konečné přijetí. Máme falešný pocit bezpečí, když si myslíme, že „Jsem v bezpečí, protože věřím v nauku o svatyni (která je v nebi).“ To snižuje pravdu o pravé svatyni na úroveň běžné teorie. Božím plánem je obnovit nás duchovně i fyzicky a nejen dát nám doktrínu o svatyni v nebi. Toto obnovení může provést pouze jedna osoba. Je to osoba, která původně postavila chrám.
„Tentýž Bůh, který řekl: „Ať ze tmy zazáří světlo!“ ten zazářil v našich srdcích, aby nás osvítil poznáním Boží slávy ve tváři Ježíše Krista.“ (2 Korintským 4: 6).
Pouze Kristus může rozsvítit světlo Boží slávy v chrámu duše zatemněné hříchem. Kristova mise na Zemi odhaluje jeho záměr ve velmi malebné události.
„Tehdy si z provazů upletl bič a všechny z chrámu vyhnal i s ovcemi a voly. Směnárníkům rozházel peníze a zpřevracel stoly a prodavačům holubic řekl: „Odneste to odsud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“ (Jan 2: 15-16).
Očištěním chrámu v Jeruzalémě od chamtivých obchodníků oznámil Kristus své poslání očistit chrám srdce od zlého sobectví, které tam vládne. Jeruzalémský chrám byl obrazem lidského srdce.
Kristus znovu udělal totéž na konci své služby na Zemi.
„Ježíš pak vešel do chrámu a vyhnal všechny, kdo tam prodávali a nakupovali. Zpřevracel stoly směnárníků i sedačky prodavačů holubic se slovy: „Je psáno: ‚Můj dům bude nazýván domem modlitby,‘ ale vy jste z něj udělali ‚doupě lupičů‘!“ V chrámě ho obklopili slepí a chromí a on je uzdravil.“ (Matouš 21: 12–14).
Přemýšleli jste někdy, proč Kristus udělal to samé znovu? To nám ukazuje, že Kristus se nevzdá své práce a očistí naše srdce. Poté, co nás Kristus očistí, může se stát, že znovu padneme a naše srdce se naplní odpadky, ale On nás může znovu očistit. Pokud znovu upadneme do hříchu, může nás znovu obnovit. Je milosrdný Spasitel.
Další důležitou věcí, kterou jsme se z tohoto příběhu dozvěděli, je, že chrám může očistit pouze Kristus. Nevidíme, že by svěřil některé úkoly svým učedníkům. Neřekl Petrovi, aby se postaral o prodejce holubů a Ondřejovi, aby se zase postaral o prodejce ovcí. Celou práci vykonal sám. To nám říká, že pouze On (Ježíš) může očistit chrám duše. Kristus nesvěřuje tento úkol nikomu jinému.
Obnovení
Kristovým posláním na Zemi bylo obnovit ztracené lidstvo.
„Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého.“ (Jan 20:22).
Tento verš je paraleou stvoření Adama, když Bůh vdechl do Adama dech života a tak se Adam stal duší živou a tím oživil celé lidstvo a stejně tak nyní, jako náš druhý Adam, vdechl nový život lidské rodině. Toto obnovení života zahrnuje také obnovení správného postavení Krista jako toho, který obývá obnovený chrám.
„Proto se musel ve všem připodobnit svým sourozencům, aby se před Bohem stal jejich milosrdným a věrným veleknězem a mohl vykonat oběť smíření za hříchy lidu.“ (Židům 2:17).
Kristus je veleknězem nejen chrámu v nebi, ale musí být také veleknězem znovuzřízeného chrámu duše. Proto byl stvořen jako Jeho bratři. Kristus vykonává dvojí dílo v nebi i na zemi. Máme pouze jednoho kněze Krista a on musí být veleknězem každého chrámu. Účelem práce v nebeské svatyni je zajistit obnovu chrámu lidské duše. Bylo by skutečnou tragédií, kdybychom se pevně drželi nauky o svatyni a věřili, že Kristus je náš velekněz v nebi a zároveň se drželi teologie, která učí, že není veleknězem svého chrámu na zemi (Jeho církve). Můžeme se s hrůzou dívat na někoho, kdo popírá pravdu o nebeské svatyni a zároveň můžeme prosazovat něco, co není o nic méně děsivé – že Kristus svěřil práci očištění duše někomu jinému! Nezáleží na tom, kdo ten druhý je – pokud je to někdo jiný, než sám Kristus, pak jsme ve velkém podvodu. To je jeden z problémů učení o trojici. Nutí nás věřit, že Kristus svěřil práci na Zemi někomu jinému – někomu, komu se říká „Bůh Duch svatý“. Otázkou tedy je, kdo je tvým veleknězem v chrámu duše? Je to opravdu Kristus nebo někdo jiný? Naše doktríny o svatyni jsou bezcenné, pokud Kristus není osobně veleknězem každého chrámu, který existuje! Otázkou tedy je, kdo je tvým veleknězem v chrámu duše? Je to opravdu Kristus nebo někdo jiný?
Pouze Kristus
„Každý velekněz bývá vybírán z lidí, aby jako jejich zástupce přinášel Bohu dary a oběti za jejich hříchy.“ (Židům 5: 1).
Pouze Kristus je způsobilý být naším veleknězem, protože pouze On je vyvolený mezi lidmi. Přišel někdo jiný z nebe na Zem a vzal na sebe lidskou podobu? Rozhodně ne. Proto urážíme Krista, když předpokládáme, naznačujeme nebo dokonce otevřeně učíme, že v chrámu lidských srdcí působí další velekněz. Zbavujeme Krista cti, když přisuzujeme Jeho dílo někomu jinému. Proto jsme varováni:
„A proto, moji svatí bratři, společníci v nebeském povolání, hleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše.“ (Židům 3: 1).
Měli bychom Ho považovat za našeho velekněze – v každém chrámu! Není naším Veleknězem, který slouží jen v nebi, ale především také na Zemi! Očištění svatyně v nebi by mělo jít ruku v ruce s očištěním svatyně na Zemi a ve vesmíru je jen jeden člověk, který může tuto práci vykonávat. Uvažujme o Něm, čím On ve skutečnosti je, přemýšlejme a budeme proměněni tím, co dělá. Kolektivní chrám na Zemi (církev), jehož Kristus je veleknězem, musí být očištěn společně s nebeskou svatyní, kde je Kristus také veleknězem. Je smutné, když přijmeme teologii, která nahradí Krista někým, kdo může očistit chrám duše. Je nedůsledné a smutné přijímat Jeho dílo a roli v nebi a zároveň popírat a odmítat Jeho roli a dílo na Zemi.
Je váš chrám čistý?
Stejně jako to bylo vidět, když Kristus očistil chrám v Jeruzalémě, musí to být také tak vidět, když Kristus očistí chrám vaší duše. Můžeme se cítit bezpečně ve víře, že Kristus je skutečně veleknězem v našem chrámu duše, ale pokud se ovoce jeho jednání neprojeví v našem chrámu, nemá naše víra příliš velký význam. Kristus odstranil obchodníky a zloděje z chrámu a pak vešli lidé a nemocní byli uzdraveni. Byli všichni „obchodníci“ a „zloději“ odstraněni z vašeho chrámu? Mohou ostatní lidé vidět Jeho práci ve vašem životě? To je pravý účel přijetí pravdy o svatyni. Jinak máme jen suchou a neživou teorii.
„Uslyšel jsem mocný hlas z trůnu: „Hle, Boží příbytek mezi lidmi. Bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem.“ (Zjevení 21: 3).
Zde je konečná realizace nauky o svatyni. To se nám jednoho dne může stát, pokud dnes Kristus přebývá v našich srdcích. Ovocem Kristova jednání nejsou konflikty, nepřátelství a odcizení. Není to ani debata, ani přesvědčování. Není to ani doktrinální nadřazenost, ani pýcha názoru. To jsou plody sobectví, které obsadily místo Krista. Modlím se za vás, abyste z Krista udělali svého velekněze a spoléhali se na jeho slib dnes.
“V něm se celá stavba spojuje a roste ve svatý chrám v Pánu. V něm (Kristu) se i vy společně budujete, abyste byli Božím příbytkem v Duchu.“ (Efezským 2: 21-22).
