David Clayton
Když byla doktrína o trojici poprvé zavedena do křesťanství, byla předmětem zuřivých polemik a debat. Ani dnes, o mnoho století později, není situace jiná. Stále jsou debatay a rozpory ohledně této doktríny, o níž její zastánci říkají, že je „velkým tajemstvím.“ A přestože byla nauka o trojici oficiálně přijata a definována na Nicejském koncilu v roce 325, existují důkazy, že tato nauka předchází této době a byla předmětem myšlení některých křesťanů. Zcela jisté je však to, že tato nauka byla do „křesťanské církve“ zavedena až století po smrti posledních apoštolů.
Encyclopedia Encrata popisuje zavedení nauky o trojici do křesťanství takto: trojice je v křesťanské teologii učení, že Bůh existuje ve formě tří osob – Otce, Syna a Ducha svatého – kteří jsou jednotní ve své existenci. Tato doktrína nemá oporu v Novém zákoně, kde se slovo Boží téměř vždy vztahuje k Otci… Termín „trojice“ poprvé použil latinský teolog Tertullianus ve druhém století, ale tento koncept byl vyvinut během diskusí o Kristově přirozenosti. Ve čtvrtém století bylo toto učení konečně formulováno…
Encyclopedia Britannica říká: „Tato doktrína se vyvíjela během několika staletí a prostřednictvím mnoha kontroverzí.“
Podle zdrojů v těchto encyklopediích se doktrína „vyvíjela“ během prvních čtyř století našeho letopočtu. Nyní se dobře zamyslete. Protestanté věří v Písmo. Katolíci věří v tradici a Písmo. Protestanté říkají „veškerou potřebnou pravdu lze nalézt v Písmu.“ Katolíci říkají: „ne, církev v průběhu staletí pokračovala v objevování a zveřejňování nových, dalších pravd (tradicí).“ Na tomto základě římskokatolická církev tvrdí, že její učení jsou nad učením Písma. Proto je následující prohlášení římských katolíků plně oprávněné:
„Někteří naši odpůrci tvrdí, že přesvědčení by se nemělo držet dogmaticky, což není v Písmu svatém výslovně uvedeno… Ale protestantské církve samy přijaly taková dogmata, jako je trojice, pro něž neexistuje přesné potvrzení v evangeliu.“ (Časopis Život, 30. října 1950).
A přesto, když blíže zkoumáme učení o trojjediném bohu, vycházejí najevo ještě překvapivější skutečnosti. Nauka o trojjediném bohu existovala po mnoho staletí, než byla oficiálně přijata „křesťanskou církví“ během prvních čtyř století po smrti Krista.
Papežství v některých svých kostelech, jako je trinitářský klášter v Madridu, má obraz trojjediného boha se třemi hlavami na jednom těle. Babyloňané měli něco podobného. Pan Layard ve své poslední knize uvedl příklad takového trojjediného božstva, jaké bylo uctíváno ve starověké Asýrii. Jiné božstvo stejného vzhledu bylo uctíváno pohany na Sibiři a je v Královském kabinetu v Petrohradě pod jménem „Japheth.“ V Indii je nejvyšší božstvo podobně znázorněno se třemi hlavami na jednom těle, pod jménem, „Eko Deva Trimurti, „Jeden bůh tří podob.“ V Japonsku buddhisté uctívají velké božstvo, Buddhu, se třemi hlavami na stejném těle, pod jménem „San Pao Fuh.“ Všechna tato božstva existovala ve starověku. I když byla zastřena modloslužbou, mohla být trojice všeobecně uznávána u všech starověkých národů světa…(Dva Babylony – Alexander Hislop).
Znovu a znovu, když zkoumáme víru starověkých pohanských náboženství, která existovala stovky let před příchodem Krista na zem, zjišťujeme, že všechna zahrnovala uctívání trojice. Jestliže Boží lid pochopil nauku o trojici až několik set let po Kristu, kde potom vzala pohanská náboženství takovýto koncept? Benjamin Wilkinson, který napsal knihu „Vítězná pravda“, nabídl zajímavou odpověď:
„Zjevení Starého zákona zjevila trojici. V zohaveném a vulgárním zevnějšku hlásal perský prorok Zoroaster jakousi trojici. Postavil na nejvyšší místo své nebeské hierarchie Ormazda, velkého moudrého ducha a Ahrimana, nejvyššího zlého ducha, který byl dokonalým a soupeřícím bohem temnoty, který přebýval v bezedné noci. S nimi výrazným způsobem spojil Mithru, boha světla, který byl sluncem a ztělesněním uctívání slunce. Protože slunce není ani na nebi, ani na zemi, ale zaujímá pozici mezi nebem a zemí, byl Mithras velkým prostředníkem. Když se Mithraismus rozšířil po římské říši, Mithras byl prý bojovníkem za hříšníky, přítelem po smrti a průvodcem, který vedl duše do nebe“ (Triumfální pravda – Benjamin Wilkinson).
V knize „Dva Babylony“ dal stejnou odpověď autor knihy Alexander Hyslop:
„Uznání trojice, zakryté závojem modloslužby, bylo univerzální u všech starověkých národů světa, což ukazuje, jak hluboce je v lidské rase zakořeněna doktrína na toto téma, která pocházela přímo z Genesis… Trojitý znak asyrského božstva jasně ukazuje, jaká byla původní víra patriarchů“ (Dva Babylony).
Jen tak mimochodem bych poznamenal, že Benjamin Wilkinson nebyl trinitář, což mě překvapilo. Jeho výroky, které jsme před chvílí citovali, však naznačují opak. Je možné, že on a Alexander Hyslop nemoudře předpokládali, že pohanské národy přijaly koncept trojjediného Boha od prvních Židů.
Jednou z pozoruhodných charakteristik nauky o trojici je, že způsobuje nedostatek logiky a zdravého rozumu u těch, kdo ji přijímají, což je otřesné. Tato skutečnost se mi několikrát vtiskla do mysli, když jsem viděl nerozumný a nelogický způsob, jakým se někteří pokoušeli dokázat, ospravedlnit a racionalizovat nauku o trojjediném Bohu. Nikdy jsem neslyšel, že by se někdo snažil hájit trojici a přišel s vysvětlením, které dává smysl. Mnoho pokusů odhalilo nedostatek zdravého a jasného myšlení a výše uvedené předpoklady jsou toho jasným příkladem.
Dostaly pohanské národy své představy o trojjediném Bohu od Židů? Dává to smysl? Dá se předpokládat, že tomu tak bylo? Existuje nějaký důkaz, který by naznačoval, že by napodobovali děti Izraele a jejich představu o trojjediném Bohu? Podívejme se na fakta.
Věřili Izraelci v trojici?
Jednou z hlavních nauk v judaismu je, že existuje pouze jeden Bůh. Pro Židy to není nová nauka, ale byla to jedna z jejich základních nauk již od založení jejich národa. Nevěří a ani nikdy nevěřili a neučili o Bohu, který se skládá ze tří nezávislých osob.
Hebrejské slovo „Elohim“ prý označuje pluralitu osob v Božství, protože je to množné číslo „El (Bůh).“ Významným faktem však je, že ačkoli se jedná o hebrejské slovo, sami Židé, kteří nejlépe rozuměli svému vlastnímu jazyku, nikdy nevěřili v Boha v plurálu nebo v boží trojici. Ve skutečnosti výrok „Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, Hospodin je jeden“ obsahuje samotné slovo „Elohim“, a přesto je to pevný základ, na kterém je založen židovský koncept jediného Boha, který představuje jednu nejvyšší bytost. Židé, kteří tehdy měli nejúplnější zjevení a nejvznešenější představy o Bohu, neměli absolutně žádnou představu o trojjediném Bohu, ale trvali na opaku. Je více než jasné, že lidé, které si Bůh vyvolil a kterým se nejplněji zjevil, neměli o trojici ani ponětí, zatímco pohanské národy kolem nich tuto představu měly.
Je pozoruhodné, že v několika případech pohanské trojice byla třetí osoba trojice zlá a reprezentovaná takovým způsobem, že její popis mohl odpovídat pouze popisu Satana. Podívejme se na příklad trojjediného Boha, který byl uctíván ve starověkém Egyptě, Persii a dokonce i dnes v hinduismu, náboženství Indie:
V Egyptě:
Od první dynastie (2525-2775 př.nl) byl Hor a bůh Set věční protivníci, kteří byli usmířeni v harmonii mezi Horním a Dolním Egyptem. V mýtu o Osirisovi, který se stal aktuálním kolem roku 2350 př. n. l., byl Hor synem Osirise. Byl také protivníkem Seta, který zabil Osirise a který bojoval s Horem o nástupnictví na egyptský trůn… (Encyclopedia Britannica, článek „Horus“).
Set byl reprezentován jako kombinovaná socha s psím tělem, šikmýma očima, hranatýma ušima, vyřezávaným ocasem a dlouhou zakřivenou tlamou… Původně byl Set bohem nebes, pánem pouště, bouře, nepořádku a válek – obecně řečeno podvodník. Set ztělesňoval nezbytný a kreativní prvek násilí a nepořádku v rámci spořádaného světa… (Encyclopedia Britannica, článek „Set“).
V Persii:
Podle Zoroastera, Ahura Mazda stvořil vesmír a vesmírný řád. Stvořil dva duchy-dvojčata Spenta Mainya (Mithra) a Angra Mainya (Ahriman) – první je vítězný, který si volí pravdu, světlo a život, a druhý destruktivní, který volí klam, temnotu a smrt. Boj těchto duchů proti sobě tvoří dějiny světa.
V Zoroastrismu, je Ahura Mazda ztotožňován s dobrotivým duchem a je přímo proti ničivému duchu. Je všemoudrý, velkorysý, uklidňující a tvůrce všeho dobrého. Tyto dva duchové, jeden dobrotivý a druhý zlý, jsou pojímáni jako vzájemně se omezující bytosti, které jsou spolu ve věčnosti, jedna dole a druhá nahoře, přičemž svět mezi nimi je jejich bojištěm (Encyclopedia Britannica, článek „Ahura Mazda“).
Ahriman, Angra Mainyu („destruktivní duch“)
Zlý duch v dualistickém učení Zoroastrismu. Jeho základní povaha je vyjádřena v jeho hlavním přívlastku – Druj, „Lež“ – projevuje se jako chamtivost, hněv a závist. Aby mu pomohl zaútočit na světlo, dobré stvoření Ahura Mazdy, Pána moudrosti, Ahriman vytvořil hordy závislých démonů. Navzdory chaosu ve světě způsobeném jeho náporem věřící očekávají, že Ahrimana na konci časů porazí Ahura Mazda. Bude omezen pouze ve své vlastní říši, jeho démoni pohltí jeden druhého a jeho existence bude uhašena… Původ zla následoval v Zoroastrijském systému praktikováním svobodné vůle na počátku stvoření, kdy synové (dvojčata) Ahura Mazdy vstoupili do věčného soupeření. První, Spenta Mainyu (Mithra – štědrý duch) si vybral dobro, čímž získal vlastnosti pravdy, spravedlnosti a života. Druhý, Angra Mainyu (Ahriman – destruktivní duch) si vybral zlo a všechny doprovodné síly zkázy, nespravedlnosti a smrti… (Encyclopedia Britannica, článek „Ahriman“)
V Indii:
Kniha „Symbolismus hinduistických bohů a rituálů“ hovoří o hinduistické trojici, která existovala staletí před Kristem: „Šiva je jedním z bohů trojice. Říká se o něm, že je bohem zkázy. Další dva bohové jsou Brahma, bůh stvoření, a Višna, bůh strážný… Aby se dokázalo, že tyto tři procesy jsou stejné, jsou tři bohové spojeni v jedné formě.“ (Publikoval A. Pathasarathy, Bombay).
…. Tyto tři velké postavy (Brahma, Višna a Šiva) tvoří takzvanou hinduistickou trojici (Trimurti – jedna se třemi podobami). Tato koncepce se pokouší spojit a smířit víru, že nejvyšší moc je jedinec reprezentovaný více bohy v každodenním uctívání… (Encyclopedia Britannica – článek „Hinduismus“)
…Historici ukazují, že v té době (kolem roku 500 př. n. l.) změnili své učení a přijali slavné pojetí milujícího nebeského Otce. Na scénu vstoupila nová literatura a byla napsána četná pojednání, která postavila Brahmu (stvořitele), Višnua (ochránce) a Šivu (ničitele), hinduistickou trojici, na stejnou úroveň jako Jehovu. Tyto abstraktní a méně materialistické koncepty náboženství reprezentovaly víru bráhmanů a vzdělaných tříd, ale masy byly ponechány ve svém ohavném modlářství. (Vítězná pravda, Benjamin Wilkinson)
Třetí osoba
Ve všech těchto verzích trojice najdeme následující nápadné prvky.
- Stvořitel – bůh, který je dobrý a milosrdný.
- Ve dvou z těchto verzí trojice nacházíme dalšího boha, který je jeho synem a který je také dobrou bytostí.
- Třetí bůh (v některých případech byl také synem otce a bratrem jiného boha), který je zlý a který válčí proti otci a synovi.
Může nám uniknout význam tohoto? Je toto koncept trojice, který pohané údajně převzali od Židů? Židovská písma odhalují tři bytosti, které mohou odpovídat výše uvedeným popisům, ale rozhodně netvoří trojici.
- Bůh Otec, nejvyšší vládce vesmíru. Naprosto a úplně v pohodě.
- Michael, hlavní vůdce (Daniel 10:13; 12:1), Pán (Žalmy 110:1), Syn Otce (Kazatel 8:22-31; 30:4), také naprosto a úplně dobrý.
- Nepřítel, satan, žalobce a ničitel (Job 1:6; 2:7), had (Genesis 3:14,15), padlý anděl (Izaiáš 14:12-15; Ezechiel 28:12-19), který se vzbouřil a vede válku proti Otci a Synu.
Toto je pohanské pojetí trojice, místo aby ukazovala na pravou trojici, velmi jasně odhaluje falešnost této nauky o trojici a demaskuje její původ.
Byl někdo, kdo vedl válku proti pravému Otci a pravému Synu. Někdo, kdo je nepřítelem veškeré spravedlnosti. Tato bytost měla velkou touhu být součástí Trojice. Ve skutečnosti tato bytost představovala třetí nejvyšší autoritu v nebi. To mu však nestačilo. Chtěl být rovný Otci a Synu, a když se o to pokoušel, vzbouřil se proti Otci a Synu. Touto osobou byl satan, nepřítel a ničitel.
„A v nebi vypukla válka: Michael a jeho andělé bojovali s drakem. A drak a jeho andělé bojovali, ale nezvítězili. A v nebi už pro ně nebylo místo.“ (Zjevení 12:7-8).
Jedná se o stejného santana, který se zjevně objevuje v pohanské trojici jako třetí bytost v Božství. To, čeho se satanovi nepodařilo dosáhnout v nebi, dosáhl na zemi – být uctíván jako třetí osoba v trojici.
Pohanské národy se sice od Židů něco naučily, ale nebyla to doktrína o trojjediném Bohu. Jak je to možné? Židé nevěřili v trojici. To, co se dozvěděli od Židů, byla pravda o konfliktu mezi Bohem, Jeho Synem a mocnou nebeskou bytostí jménem Lucifer, která toužila po božství. Satan prostřednictvím svých pohanských ctitelů snadno překroutil fakta, aby se jevil jako člen Božství, bratr Syna Božího, a proto také hodný uctívání. Jaká strašná tragédie, že tento pohanský koncept zcela pronikl celým křesťanstvím, takže trojice je nyní prvním základním přesvědčením téměř každé křesťanské denominace.
Křesťanství dnes uctívá třetího „boha“. Ve skutečnosti se tomuto „bohu“ dostává největší pozornosti ze všech členů takzvané trojice. Říká se mu „Duch svatý“, ale není svatý. Vede křesťany k nejhrubším demonstracím a k nejnevhodnějšímu a neslušnému chování. A přesto je uctíván jako Pán a dárce života. Kdo je tento „třetí člen trojice?“ Je to stejná postava, kterou hinduisté uctívají jako Šivu, boha smrti a ničení; kterého Peršané uctívají jako Ahrimana, zlého bratra boha Mithri. Je to stejný bůh, kterého Egypťané uctívají jako Setha, zlého bratra boha Hor. Jinými slovy, je to samotný satan.
Vstup do křesťanství
Jak jsme již viděli, nauka o trojici nebyla ve Starém zákoně vyučována. Ani Ježíš, ani Jeho učedníci to neučili. Historici dosvědčují, že tato doktrína se „vyvíjela postupně“ během prvních čtyř století křesťanské éry. Když si uvědomíme, že mezi tehdejšími pohany převládalo učení o trojjediném Bohu a že toto učení, které nebylo vyučováno přímo z Bible, bylo „vyvinuto“ během let velkého odpadnutí stejnou mocí, která byla zodpovědná za splynutí pohanství a křesťanství, můžeme začít vyjadřovat velké pochybnosti o křesťanském původu trojice.
Historik Edward Gibbon v předmluvě ke své knize Dějiny křesťanství uvádí:
„Pokud křesťanství dobylo pohanství, je stejně tak pravda, že pohanství zkazilo a převrátilo křesťanství. Čistý deismus prvních křesťanů… byl římskou církví proměněn v nepředstavitelné dogma o trojici. Mnoho z pohanských principů vynalezených Egypťany a idealizovaných Platónem přežilo jako hodnotná přesvědčení“ (Historie křesťanství – Edward Gibbon).
Dějiny byly natolik pozměněny a zvráceny zaujatostí převládajícího náboženství, že je velmi obtížné najít historiky, kteří by poskytli jasný a pravdivý obraz vlivů, které vedly k zavedení trojice do křesťanské víry. Jednoho historika však přece jen najdeme. Siegfried Morenz ve své knize „Egyptian Religion“ uvedl:
„Trojice byla hlavní starostí egyptských teologů… Tři bohové byli spojeni a zacházeli s nimi jako s jednou bytostí, oslovovanou v jednotném čísle. Tímto způsobem duchovní síly egyptského náboženství ukazují přímé spojení s křesťanskou teologií“ (egyptské náboženství – Sigfred Morenz).
Ve čtvrtém století našeho letopočtu vznikl spor o učení Aria, křesťanského kněze z Alexandrie v Egyptě. The Encyclopedia Britannica komentuje Ariovo učení takto:
„…Jeho učení potvrdilo, že Kristus nebyl skutečně božský, ale stvořená bytost. Základním předpokladem Aria byla jedinečnost Boha, který je sám o sobě a nemění se; Syn, který neexistuje sám o sobě, nemůže být Bohem. Jelikož je Božství jedinečné, nelze jej rozdělit. Takže Syn nemůže být Bohem…
Podle jeho odpůrců, zejména biskupa Athanasia, Ariovo učení redukcí Syna na poloboha znovu zavedlo polyteismus (protože uctívání Syna nebylo opuštěno) a podkopalo křesťanský koncept vykoupení, protože se věřilo, že pouze pravý Bůh mohl smířit člověka s Božstvím.
Zdá se, že spory ukončil Nicejský koncil (325 n. l.), který odsoudil Aria a jeho učení a vydal krédo (symbol víry), které má být strážcem původní křesťanské víry. Toto krédo říká, že Syn je jedno s Otcem a prohlašuje Ho za stejného jako Otec: je plně božským. To však byl jen začátek dlouhotrvajícího sporu (Encyclopedia Britannica – článek „Arianism“).
Tato ariánská kontroverze byla skutečně ústřední otázkou, která vedla k formálnímu přijetí trinitářského vyznání římskokatolickou církví. Konečné prohlášení bylo formulováno na Nicejském koncilu v roce 325, kde byly spisy a učení Aria odsouzeno. Jako ortodoxní, původně křesťanský postoj byl přijat odlišný pohled na Boha, prosazovaný druhou stranou. Jak však uvidíme z následujících citací, stanovisko, které bylo nakonec přijato, nebylo přijato pouze na základě věrohodnosti Bible. Na lidi, kteří se podíleli na konečném rozhodnutí, měli vliv na jejich přesvědčení i další faktory.
Platónův vliv
Ve své teologické interpretaci Boha měl Arius zájem na zachování formálního chápání Boží jednoty. Při obraně jednoty Boží byl povinen zpochybnit rovnost podstaty mezi Synem, Duchem a Bohem Otcem, jak na to poukazovali teologové alexandrijské školy pod vlivem novoplatónského učení. Od samého počátku se polemika mezi oběma stranami odehrávala na stejném základě novoplatónského pojetí hmoty, které bylo cizí Nové smlouvě samotné. Není divu, že pokračování sporu na základě metafyziky-substance vedlo ke konceptům, které nemají oporu v Nové smlouvě – jako je například otázka identity a podstaty božských osob. (Encyklopedie Britannica – článek „křesťanství“)
Jak vidíme, zastánci názoru, který byl nakonec přijat jako ortodoxní či originální a který je dnes přijímaný jako názor většiny, byl ovlivněn učením řeckého filozofa Platóna. Byl to názor proudu alexandrijské školy pod novoplatónským vlivem.
„Platónova trojice, která sama o sobě představuje přenesenou trojici, která pochází z dřívějších pohanských národů se jeví jako rozumná filozofická trojice, kterou učily křesťanské církve… Koncepce božské trojice řeckého filozofa… lze nalézt ve všech starověkých (pohanských) náboženstvích.“
Nová Schaff-Herzog Encyclopedia of Religious Knowledge ukazuje vliv tohoto řeckého filozofa:
„Nauka o trojici vzala svou podobu od řeckých otců…, kteří byli hodně přímo či nepřímo ovlivněni Platónovou filozofií… Ty omyly a zvrácenosti, které se vloudily do Církve z tohoto zdroje, nelze popřít.“
Církev v prvních třech stoletích říká:
„Nauka o trojici se formovala postupně a má svůj původ ve zdroji, který neměl nic společného s židovským ani křesťanským písmem; když dozrálo bylo naroubováno na křesťanství.“
Přečtěte si prosím následující citát z Encyklopedie Britannica. Zvažte uvedené otázky. Je zde mnoho pravdy, ale pár chybných závěrů pravdu zcela překrucuje.
Hlavním zájmem Aria byla výzva bytostné jednoty Syna a Ducha svatého s Bohem Otcem, aby byla zachována Boží jedinečnost. Syn se tak stal druhým Bohem pod Bohem Otcem – je tedy Bohem pouze v přeneseném smyslu, protože je stvořením i když tím nejvznešenějším ze všech tvorů. Zde se Arius na počátku 2. století připojil ke starší tradici christologie, která sehrála svou roli již v Římě, a zrodila se tzv. andělská christologie. Příchod Syna na zemi byl chápán jako příchod nejvznešenějšího vůdce andělů, který se stal člověkem v Ježíši Kristu; do jisté míry se ztotožňoval s andělským vůdcem Michaelem. Již ve staré andělské christologii byla vyjádřena starost o zachování jedinečnosti Boha, neomylného rozlišovacího znaku židovské a křesťanské víry nad vším pohanským. Syn sám není Bůh, ale jako nejvznešenější ze všech stvořených duchovních bytostí se pohybuje nejblíže Bohu. Arius se k této tradici připojil se stejným cílem – tedy bránit myšlenku jedinečnosti křesťanského pojetí Boha proti všem námitkám, že křesťanství zavádí novou, vyšší formu polyteismu… Hlavní řečník pravoslavné církve byl Atanáš Alexandrijský, pro kterého nebyl východiskem filozoficko-světský princip, ale realita vykoupení a jistota spásy. Vykoupení lidstva z hříchu a smrti by mohlo být zaručeno pouze tehdy, kdyby Kristus byl plně Bohem a plně člověkem… Závěrečná dogmatická formulace nauky o Trojici, v tzv. Atanášovo vyznání víry („jedna esence – tři osoby“) , se vrátil k formulaci Tertulliana z praktického hlediska.
Můžete se ptát: „Proč vůbec řešili otázku, zda byl Ježíš Bohem nebo stvořením?“ Proč nebyl vzat v úvahu jasný biblický názor, že Ježíš (Boží Syn) nebyl stvořenou bytostí, ale byl to jednorozený Syn Boží? Odpověď opět najdeme v Encyclopedia Britannica:
Od samého počátku se polemika mezi oběma stranami odehrávala na společném základě novoplatónského konceptu podstaty, který byl cizí Nové smlouvě samotné. Není divu, že pokračování polemiky založené na metafyzice-látce vedlo ke konceptu, který nemá oporu v Novém zákoně – jako je otázka uniformity, podstaty nebo podobnosti esencí (božských osobností). (Encyklopedie Britannica – článek „křesťanství“)
Argument byl založen na filozofických konceptech, nikoli na Božím slově. Pokud by však byla provedena jedna malá úprava učení Aria, bylo by to v dokonalém souladu s Písmem. Stačilo jen napravit, že Ježíš nebyl stvořenou bytostí, ale jednorozeným Božím Synem, který jako plně božský dokázal zajistit člověku spásu od hříchu.
Všimněte si, že ačkoli koncil formálně prohlásil, že Ježíš byl „zplozen, ne stvořen“, prohlášení, že Ježíš byl „stejná bytost“ s Otcem, se zcela vysmívá a zesměšňuje výraz „zplozený“. Protože stejnou podstatou-substancí jako Otec a stejnou bytostí jako Otec, nemohl být Ježíš Synem Božím v žádném rozumném smyslu. Arius byl blíže pravdě, když řekl, že Otec a Syn byli „podobní“, ale ne „stejná“ substance, esence.
Toto je kořen trojiční víry. Tak to vstoupilo do křesťanského učení. Nauka o trojici se od samého počátku pevně a nemilosrdně vkrádala do víry téměř všech křesťanských denominací, takže dnes stěží existuje skupina křesťanů, která by nebyla tímto zákeřným jedem nijak nakažena. Teologové to mají za jedno z „věčných vyznání“ křesťanské víry. Lidé byli tak silně prostoupeni myšlenkou, že skupina lidí, která to nepřijme, bude okamžitě charakterizována jako sekta nebo kult.
A přesto je pravda až příliš jasná pro ty, kdo ji jsou ochotni zkoumat čestně a spravedlivě. Kéž nám Bůh pomáhá, abychom byli skutečně věrní svému svědomí. „Jen celá pravda je bezpečná.“ Pravdě můžeme být věrni bez ohledu na tradici a oblíbené názory.
