Jovan Mojsic
Ukřižování Krista je nejdůležitějším tématem v Bibli. Je velmi důležité vědět, co se stalo na kříži, protože tak má věřící správný vztah s Bohem a Jeho Synem. Prostřednictvím událostí na kříži lze nejlépe poznat Otce i Syna. Pokud pochopíme kříž, pochopíme, jak jsme skrze Božího Syna spaseni a proč je náš Spasitel. Na kříži nejlépe poznáme Krista, našeho Spasitele a když poznáme Krista, potom také budeme znát Boha Otce, protože mají stejný charakter i povahu. Pokud neznáme Krista, nemůžeme znát ani Otce.
„Ježíš mu řekl: „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14: 6).
Abychom získali věčný život, musíme znát kromě Krista také Boha Otce.
„A toto je život věčný: Aby poznávali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17: 3).
Události na kříži
Kříž a to, co se stalo po kříži, je nejlepší příležitostí pro to, abychom poznali Otce i Syna. Vzpomeňme si, co se stalo na kříži. Drama na Golgotě se odehrálo mezi třetí a devátou hodinou podle židovského počítání času, tedy mezi devátou a patnáctou hodinou našeho času.
V prvních třech hodinách Ježíš na kříži:
- Se modlí k Otci:
„Ježíš říkal: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Lukáš 23:34). - Mluví s kajícím lupičem:
„Ježíš mu řekl: „Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji.“ (Lukáš 23:43). - Stará se o svou matku:
„Když Ježíš uviděl svou matku a učedníka, kterého miloval, jak tu stojí, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn.“ Pak řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka.“ A od té hodiny si ji ten učedník vzal k sobě.“ (Jan 19: 26–27).
Po prvních třech hodinách, kolem poledne, nastala tma. Jestliže světlo symbolizuje Boží lásku a Boží přítomnost, potom nedostatek světla symbolizuje opak. Bůh přináší Syna do stavu, ve kterém se měl Adam nacházet. Když Adam zhřešil, oddělil se od Boha a tímto způsobem také oddělil od Boha celou lidskou rasu. Kristus potřebuje sjednotit lidskou rasu s Bohem a proto byl uveden do pozice, ve které se Adam měl nacházet. Tímto způsobem se Kristus stává druhým Adamem, tedy posledním Adamem (1 Kor. 15:45). Podaří se druhému Adamovi vybojovat novou cestu spásy pro padlou a hříšnou lidskou rasu, nebo zůstane svět na cestě prvního Adama, na cestě, která vede k věčné smrti?
Bůh stáhne svého Ducha (světlo), tj. Svou milost od Syna.
„Kolem deváté hodiny zvolal Ježíš silným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“ To jest: Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?“ (Matouš 27:46).
Když Bůh Otec stáhl svou milost od svého Syna, přivedl Krista do polohy hříšníka, protože odloučení od Boha je hřích.
„Toho, který hřích nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.“ (2. Korintským 5:21).
„Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona tím, že se stal za nás prokletím, neboť je napsáno: Proklet je každý, kdo je pověšen na dřevě.“ (Galatským 3:13).
„Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa.“ (Jan 1:29).
V Bibli je mnoho veršů, které nám říkají, že Ježíš na kříži vzal hřích tohoto světa a zemřel jako největší hříšník, aniž by se dopustil nějakého hříchu. „Sňal hřích tohoto světa, na kterém neměl žádný podíl, abychom mohli zdědit Jeho spravedlnost, kterou jsme si nezasloužili.“
Povaha a identita Ježíše Krista na kříži
Abychom lépe porozuměli tomu, co se dělo na kříži, musíme si připomenout a podívat se, kdo byl Ježíš Kristus v jeho identitě a povaze, tj. jakého měl Ducha a v jakém těle byl na zemi.
Ježíš Kristus je Syn živého Boha (Matouš 16:16). Je přirozeně stejný se svým Otcem (Jan 14: 6; 14: 9; 10:30). Otec a Syn mají společného Ducha (2 Korintským 13:13), který vychází z Otce (Jan 15:26). Studiem Bible neni těžké porozumět tomu, že každá bytost, ať už lidská, andělská nebo božská, má tělo a ducha. Syn Boží měl také Ducha a tělo, tj. byl Synem Božím a Synem člověka. Rodokmen Ježíše Krista u (Matouše 1: 2–16) a (Lukáše 3: 23–38) nám říkají, že Kristus je potomkem Adama, to znamená, že je Synem člověka. Další dvě evangelia (Marek 1: 1) a (Jan 1: 1-3) nám vysvětlují duchovní rodokmen Ježíše Krista, že je Syn Boží a že je Bůh na základě synovství Boha.
Podívejme se, jaké tělo měl Ježíš Kristus:
„Neboť co bylo Zákonu nemožné, protože byl bezmocný kvůli tělu, to učinil Bůh, když poslal svého Syna v podobnosti těla hříchu a jako oběť za hřích a odsoudil hřích v těle.“ (Římanům 8:3).
„Neboť nemáme takového velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech, nýbrž takového, který ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu.“ (Židům 4:15).
Vidíme, že Kristus na zemi byl v podobě hříšného těla a že nezhřešil. Jelikož měl podobu hříšného těla a nezhřešil, usuzujeme, že mohl zhřešit. Proč by ho Satan pokoušel na poušti, kdyby nemohl zhřešit. Odloučení od Boha je hřích. Protože Ježíš byl ve společenství s Nebeským Otcem, Satan se pokoušel oddělit Krista od Boha pokušením (Matouš 4: 1–11), ale neuspěl. Kvůli tomu hrozilo nebezpečí, že Otec ztratí Syna, protože mohl zhřešit. Jak Kristus přišel do těla, které mohlo hřešit? To je vysvětleno v následujícím verši:
„Proto jako skrze jednoho člověka vešel do světa hřích a skrze hřích smrt, tak se také smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili.“ (Římanům 5:12).
Díky genetické linii dědictví, od Adama, přes Ježíšovy předky až po Ježíšovu matku, se Ježíš narodil v těle, které mohlo hřešit. Jeho tělo bylo oslabeno ve vztahu k Adamovu tělu kvůli přítomnosti hříchu po dobu asi 4000 let.
A co Duch Kristův? Měl Kristus na Zemi stejnou slávu jako v nebi? Co to je Kristova sláva? Toto slovo (sláva) je často zmiňováno v Bibli. Sláva Krista je Jeho Duch, Jeho život a Jeho charakter.
„A nyní ty, Otče, oslav mne u sebe tou slávou, kterou jsem u tebe měl, dříve než byl svět.“ (Jan 17:5).
Toto je verš z modlitby, kterou Syn adresuje svému Otci. Je jasné, že Syn měl větší slávu v nebi než na zemi. Když sestoupil Syn Boží na Zem, ztratil svou božskou moc, kterou měl v nebi. Bible přímo neříká, o co všechno přišel, ale není těžké dospět k závěru, že ztratil nesmrtelnost, vševědoucnost a všudypřítomnost. Proč Kristus ztratil tuto božskou moc? Protože Kristovo tělo na Zemi ji nemohlo přijmout. Tělo na Zemi nemůže být všude. To je nemožné.
Představte si, že by byl Kristus na Zemi nesmrtelný a že by zhřešil. Je to nemožná kombinace. Protože mohl hřešit, musel být smrtelný. To je jasně uvedeno v Římanům 5:12. Pokud nemohl hřešit, neměl na Zemi lidský život. Dříve jsme dospěli k závěru, že měl na Zemi hříšné tělo jako my. Pokud žil v těle, které není hříšné, pak nás nemůže zachránit. Zachraňuje nás lidsko-božským životem, kterým zvítězil nad hříchem na kříži a dává nám tento život po svém vzkříšení a oslavení v nebi. Jedná se o záchranný život, který dostáváme, když otevíráme své srdce Kristu. Člověk nemůže přemoci hřích, ale Kristus to v člověku udělat může. Proto je Kristus náš Spasitel.
A co Kristova povaha? Jakou povahu měl na Zemi? Když přišel z nebe na naši Zem, měl charakter Božího Syna. Má stejné vlastnosti jako Bůh, jeho povaha je stejná jako povaha jeho Otce. Jeho vlastnosti jsou: láska, dobrota, spravedlnost, pravda, milosrdenství … Jelikož Otec a Syn jsou jedno (Jan 10:30), Syn je takový, jaký je jeho Otec. Charakterem není Otec větší než Syn, ani Syn není menší než Otec. Proto Kristus pronesl tato slova:
„Jestliže znáte mne, poznáte i mého Otce. A od nynějška ho znáte a viděli jste ho.“ (Jan 14:7).
Otec a Syn jsou v individualitě dvě různé božské bytosti (Jan 17: 5), ale mají stejný charakter. Otec je v nebi a Syn je na Zemi a je napsáno, „kdo viděl Syna, viděl také Otce,“ protože Syn odráží povahu Otce.
„Ježíš mu řekl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty jsi mne nepoznal? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říkat: Ukaž nám Otce?“ (Jan 14:9).
Můžeme dojít k závěru, že Ježíš má stejný charakter jako jeho Otec, je božský od přirozenosti. Otec i Syn mají od přirozenosti božský charakter.
„Tomáš mu odpověděl slovy: „Můj Pán a můj Bůh.“ (Jan 20:28).
V knize Židům v první kapitole Bůh oslovuje Syna:
„Tvůj trůn, Bože, je na věky věků a žezlo přímosti je žezlem tvého království.“ (Židům 1:8).
Při čtení tohoto verše se na první pohled ukáže, že Syn je větší než Otec. Existují však verše, které nám jasně říkají, že Bůh Otec je zdrojem a dárcem života a že všechno stvořil se Synem (Přísloví 8: 22-30), skrze Syna (1. Korintským 8: 6) a pro Syna (Kolosanům 1:16). Protože Bůh stvořil vše pro Syna a dal mu veškerou moc a autoritu v nebi i na Zemi (Matouš 28:18), je výše uvedený verš jasný. V Bibli je mnoho veršů, které nám říkají, že Otec je větší než Syn, ne kvůli jejich přirozenosti, ale proto, že Otec je příčinou věčné existence Syna. Vztah mezi Otcem a Synem je zvláštním tématem a nebudeme o něm hovořit zde.
Můžeme dojít k závěru, že Kristus byl na Zemi v těle, které mohlo zhřešit, ale nezhřešilo a že od přirozenosti byl Bůh jako Jeho Otec a že jejich charakter byl stejný, bez ohledu na to, že Otec byl v nebi a Syn na Zemi . Oba byli: láska, dobrota, spravedlnost, pravda a milosrdenství. Ježíš Kristus měl na Zemi lidsko-božskou povahu.
Otec a Syn na různých pozicích, zatímco se odehrálo drama na kříži
Řekli jsme, že Syn na kříži byl uveden do stavu, ve kterém se měl ocitnout Adam, když se dopustil chyby. Otec a Syn přinesli do nebe plán spásy, než člověk zhřešil. Přinesli tento plán spásy i přes to, že existovala skutečná možnost, že by Syn spáchal hřích a odměnou za hřích byla smrt a tak by Syn navždy přišel o život. V takovém případě by Otec přišel o Syna. Porazí Ježíš Satana na kříži? Když Otec odejmul milosrdenství od Syna, Syn se stal hříchem a my jsme již dříve viděli, že hříšník nemiluje Boha. Pokud by se Kristus odvrátil od Boha a kdyby se pod břemenem hříchu vzdal Boha, plán spásy by nebyl realizován. Satan se radoval a byl přesvědčen, že Boží Syn odvrátí svou tvář od Boha, protože nikdo nemohl tento hřích vydržet, žádný člověk, ani kdyby byl prorokem, ani anděl, ani žádná bytost ve vesmíru.
Když Bůh odejme milosrdenství od člověka, pak se v člověku plně projeví jeho hříšná podstata a člověk přestane milovat Boha. Když Bůh stáhl milost od Krista, podstata a povaha Božího Syna v Něm zápasila s hříchem, který na něj byl vložen. Jaká byla přirozenost Syna člověka na kříži? Měl přirozenost Syna Božího z nebe. Byl láska, dobrota, spravedlnost, pravda a milosrdenství, stejně jako Jeho Otec. Měl v sobě „agapé“ lásku.
Drama na Golgote sledovali andělé a světy, které nepadly. Otec a Syn mají společný charakter, i když jsou v různých pozicích. Otec miloval Syna, ale projevoval hněv nad hříchem, který ho oddělil od Syna. Pokud Syn nevydrží, ztratí Ho navždy. Vše záviselo na Božím Synu. Osud lidstva byl v Jeho rukou. Satan a padlí andělé na jedné straně očekávali vítězství. Očekávali, že se Boží Syn pokloní Satanu a odvrátí hlavu od Otce. Bůh Otec, andělé a světy, které nepadli, na druhou stranu očekávali, že Kristus zůstane s Otcem, aby ho Otec později mohl vzkřísit z mrtvých a dát Mu slávu, kterou měl před vtělením. Syn Boží miloval Otce. Byl připraven zemřít věčnou smrtí pro Otce a to je úplné oddělení od Boha, ukončení existence, smrt navždy, smrt bez naděje na vzkříšení a přesto Ježíš nepopřel Otce. Zůstal ve spojení s Otcem. Dal svůj život za Otce a spojil tak hříšného člověka s Otcem skrze sebe.
„A Ježíš zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Když to řekl, vydechl naposled.“ (Lukáš 23:46).
Na kříži Ježíš svou smrtí přemohl hřích. S Ježíšovou smrtí na kříži ještě není plán spásy úplný. Syn vykonal svoji část práce. Je na Otci, aby vykonal zbytek práce. Bůh Otec vzkřísil Krista podle Písma třetího dne. Vzkříšený Ježíš říká učedníkům:
„A řekl jim: „Tak je napsáno, že Kristus měl trpět a třetího dne vstát z mrtvých.“ (Lukáš 24:46).
„Nebo: kdo sestoupí do propasti? — to je jako vyvést Krista z mrtvých.“ (Římanům 10:7).
„Vyznáš–li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš–li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn.“ (Římanům 10:9).
Aby ho Bůh vzkřísil z mrtvých, musel Kristus napřed zemřít.
„Ten Živý. Byl jsem mrtvý, a hle, žiji na věky věků. Amen. Mám klíče smrti i podsvětí.“ (Zjevení 1:18).
V předchozích verších jsme viděli, že Ježíš je svou povahou podobný svému Otci, že je Pánem a tento verš nám říká, že ho Otec vzkřísil z mrtvých. Aby ho Bůh mohl vzkřísil z mrtvých, musel nejprve zemřít. K tomuto závěru jsme dospěli již dříve, když jsme řekli, že tělo Kristovo, které bylo oslabeno hříchem po 4000 let, mohlo zhřešit, ale nemohlo přijmout slávu nesmrtelného Boha. To znamená, že Kristus měl menší slávu na Zemi než v nebi a tak mohl zemřít na kříži.
