Zdravko Vučinič
Jak tedy Bůh zachrání člověka skrze Krista? Člověk bude spasen podle stejného vzoru, kterým upadl do hříchu.
Jeden muž, Adam, upadl do hříchu a tím všichni jeho potomci zdědili biologickým narozením následky tohoto pádu. Všichni jsme především zdědili padlou přirozenost, v níž tělo převládá nad duchem, což člověka činí nevhodným pro Boží království.
Stejným způsobem jeden člověk, Kristus, odvrátí následky hříchu a všichni Jeho potomci duchovním znovuzrozením skrze víru zdědí Jeho přirozenost, ve které je Duch dominantnější než tělo, a tak budou spaseni.
„Hřích přišel na svět skrze jediného člověka a s hříchem přišla smrt. Smrt se pak rozšířila na všechny lidi, poněvadž všichni zhřešili. Hřích byl ovšem na světě už před Zákonem, ale když není Zákon, hřích se nepočítá. Od Adama až po Mojžíše tedy vládla smrt, a to i nad těmi, kdo nezhřešili stejným proviněním jako Adam. Adam byl předobrazem Toho, který měl teprve přijít. Mezi milostí a proviněním je ovšem rozdíl. Ano, proviněním jednoho mnozí propadli smrti. Boží milost je ale mnohem větší – mnohem spíše tedy byli mnozí obdarováni milostí toho jednoho člověka, Ježíše Krista! Mezi Božím darem a následkem lidského hříchu je také rozdíl. Jediné provinění vedlo k soudu a odsouzení, ale Boží dar vede k ospravedlnění z mnoha provinění! Kvůli provinění jediného člověka vládla skrze toho jednoho smrt. Čím spíše tedy ti, kdo přijímají hojnou milost a dar spravedlnosti, budou vládnout v životě skrze toho jediného, Ježíše Krista! Ano, skrze jediné provinění přišlo na všechny lidi odsouzení. Stejně tak ovšem skrze jediný spravedlivý čin přišlo na všechny lidi ospravedlnění a život. Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšnými, tak se také poslušností jednoho mnozí stanou spravedlivými.” (Římanům 5: 12-19).
Před příchodem Krista na Zem nebyla spása člověka zajištěna ve zkušenosti, realitě a praxi, protože všichni lidé měli stále Adamův život, tedy Adamovu padlou přirozenost, která nemůže splnit dokonalá měřítka Božího království.
Od pádu do hříchu čekal člověk asi 4000 let na Spasitele, aby ho vysvobodil z moci tělesné lidské přirozenosti.
„Když vás Syn osvobodí, budete opravdu svobodní.” (Jan 8: 36).
Inkarnace
Nakonec, asi před 2000 lety, se Syn Boží inkarnoval do stejného těla, jaké měl Adam po svém pádu do hříchu, které mají všichni Adamovi potomci.
„To Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.” (Jan 1: 14).
„A protože děti jsou si příbuzné tělem a krví, právě tak se i on stal člověkem, aby svou smrtí zlomil moc toho, který měl moc smrti to jest ďábla.” (Židům 2: 14).
„A proto Kristus, když přichází na svět, říká: „Oběti ani dary sis nepřál, místo toho jsi mi tělo připravil;” (Židům 10: 5).
„Je přece jediný Bůh a jediný prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny lidi. Toto svědectví přišlo v pravý čas.” (1. Timoteovi 2: 5-6).
Když se Kristus stal člověkem, tak po matce Marii zdědil padlé lidské tělo a po Otci Bohu zdědil jako jednorozený Boží Syn dokonalého Božího Ducha, a proto se může nazývat Synem Božím a Synem člověka.
Bůh nadpřirozeným způsobem ztělesnil Kristův prvek Božství, který Mu náležel, když byl zrozen z Boha ve věčných časech, a to byl Jeho Duch. Kristus se na Zemi nenarodil jako všichni ostatní lidé, protože Jeho Otec byl Bůh a Jeho matka byla lidská bytost.
„Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii za svou manželku, neboť to, co v ní bylo počalo, je z Ducha svatého“ (Matouš 1: 20).
„Anděl jí ale řekl: „Neboj se, Marie, vždyť jsi nalezla milost u Boha! Hle, počneš, porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký, bude nazýván Synem Nejvyššího a Hospodin, náš Bůh, mu dá trůn jeho otce Davida. Bude navěky kralovat nad domem Jákobovým a jeho kralování bude bez konce.“ „Jak se to stane?“ zeptala se Marie anděla. „Vždyť jsem ještě nepoznala muže.“ „Sestoupí na tebe Duch svatý a zastíní tě moc Nejvyššího,“ odpověděl jí anděl. „To svaté dítě, které se narodí, proto bude nazýváno Syn Boží.” (Lukáš 1: 30-35).
Sloučením božského Ducha Syna Božího s padlým lidským tělem se Ježíš Kristus stal božský člověk, tedy Božsko-lidská bytost.
Kristův božský Duch je ve skutečnosti Jeho život, Jeho duchovní přirozenost, která z něj dělá to, čím vždy byl, jako jednorozený Syn Boží – On byl vždy dobrý, laskavý, spravedlivý, svatý, milosrdný… a toho se Kristus nemohl vzdát, když se stal člověkem, na rozdíl od božské moci a síly, které se Ježíš zřekl, aby se stal člověkem.
Když Kristus chodil po Zemi asi před 2000 lety, lidé mohli vidět Jeho charakter, a tak viděli, jaký Bůh ve skutečnosti je (podle přirozenosti a charakteru), protože Kristus měl božskou přirozenost, ačkoliv byl člověkem.
„Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v Otcově náručí, ten jej vylíčil.” (Jan 1: 18).
„On je obrazem neviditelného Boha“ (Koloským 1: 15).
„V něm je tělesně přítomná veškerá plnost Božství.” (Koloským 2: 9).
„On (Ježíš) je jasem jeho slávy a vyjádřením jeho podstaty…” (Židům 1: 3).
Kristus ve svém padlém těle, od narození až po smrt, během 33 let života na Zemi, dosáhl dokonalé víry, spravedlnosti a poslušnosti vůči Bohu, podle měřítek Božího království.
„On se nikdy nedopustil hříchu a v ústech neměl žádnou lest.“ (1. Petrova 2: 22).
Kristova smrt byla nejdůležitější událostí v Božím plánu pro spasení člověka.
„Předal jsem vám to hlavní, co jsem sám přijal: Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem.” (1. Korintským 15: 3).
Boží Syn musel zemřít, aby člověka reálnou zkušeností a praktickým způsobem zachránil od hříchu, tedy od tělesné lidské přirozenosti způsobené odloučením od Boha.
„Vidíme ale Ježíše – který se stal o málo nižším než andělé – jak je nyní pro utrpení smrti korunován slávou a ctí, neboť z Boží milosti zakusil smrt za nás všechny.” (Židům 2: 9).
Kristus byl na kříži oddělen od Boha a bez Boží ochrany, a tak zcela ponechán Satanovi, aby ho pokoušel, protože to bylo skutečné postavení hříšníků nebo skutečné postavení tělesné lidské přirozenosti bez vlivu Boží milosti.
Žádný člověk, oddělený od Boha, nechce a nemůže sloužit Bohu, protože Bůh je jediným zdrojem spirituality. Takový člověk je automaticky podle přírodních zákonů prokletý a odloučený od Boha – nevěřící, od přirozenosti naprosto tělesný hříšník, ateista, nepřítel Boha a jeho údělem je věčná smrt. To je stav Satana a démonů, protože jsou odděleni od Boha. A byl by to také skutečný stav hříšného člověka, kdyby se Kristus nerozhodl ho spasit. A proto se Kristus do této pozice (odloučení od Boha) dostává namísto hříšníka.
„Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona, když se stal prokletím za nás jak je psáno: „Proklet buď každý, kdo visí na dřevě.“ (Galatským 3: 13).
Po pádu do hříchu se Bůh podmíněně spojil s člověkem, protože se Kristus rozhodl zachránit člověka, ale člověk trpěl následky odloučení od Boha – jeho duch ztratil duchovní morální sílu, kterou měl dříve, a proto se pomíjivé tělo stalo silnějším a dominantnějším. Kristus tedy musel dospět do té pozice (oddělení od Boha), která způsobila, že se duch člověka podřídil tělu, aby mohl zlomit prokletí nadvlády těla nad duchem.
Ježíš na Golgotě pro nás a místo nás usmrtil hřích – tělesnou lidskou přirozenost, starého člověka a jeho vůli
Na kříži byl Kristus v pozici ztraceného hříšníka, který pod kletbou umírá věčnou smrtí – byl oddělen od Boha a Jeho tělo bylo probodeno, bičováno, mučeno, hladovělo a žíznilo.
„On toho, který byl bez hříchu, učinil hříchem kvůli nám, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.” (2. Korintským 5: 21).
Úplné odloučení od Boha je něco, s čím se žádný člověk nikdy nesetkal. Kristus byl jen člověk a když zažil, že Ho Bůh opustil, čelil hrozné duševní agónii a temnotě, která Ho na kříži obklopovala.
V tu chvíli, bez společenství s Bohem, se vše přirozeně stalo nejistým, včetně Jeho vzkříšení. Jeho mysl nejvíce zatěžovalo to, že zemře navždy, že už nikdy nebude spojen se svým Otcem a že se s Ním už nikdy nesetká, a tak zoufale zvolal na kříži:
„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Matouš 27: 46).
V tomto stavu měla Kristova duchovnost a Jeho víra automaticky a instinktivně podlehnout a právě to Satan očekával, protože Bůh, který je zdrojem veškeré duchovnosti, Krista opustil. Podle všech přírodních zákonů odloučení od Boha se měl Kristus obrátit k sobě a svým tělesným touhám pro svou ochranu a obranu, protože nejenže byl z Jeho pohledu ohrožen Jeho věčný život, ale i Jeho tělo bylo na vrcholu fyzického utrpení. Kristova vědomá mysl neměla podle žádné logiky zůstat na kříži nakloněna Boží vůli, kterou bylo, že věrný, poslušný a nevinný navždy zemře v neviditelné duševní agónii a v nesnesitelném fyzickém utrpení.
Chval Boha za Krista. Kristus byl věrný a poslušný Bohu až do své smrti, i když byl Bohem ponechán jako hříšník, což nikdo nikdy nebyl. Kristova smrt byla smrtí tělesné lidské přirozenosti, smrtí hříchu, smrtí starého člověka, smrtí Jeho vůle. A to je odpor ke všemu tomu, co se zaměřuje na naše vlastní já a to až k smrti skrze víru a poslušnost Bohu.
„Ježíš hlasitě zvolal: „Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha!“ Po těch slovech vydechl naposled. Když setník uviděl, co se stalo, vzdal slávu Bohu a řekl: „Ten člověk byl jistě spravedlivý!” (Lukáš 23: 46-47).
„Ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti – k smrti na kříži!” (Filipským 2: 8).
Jak se Kristu podařilo zůstat Bohu věrný a poslušný až do smrti a překonat onu opuštěnost Bohem, která automaticky způsobuje tělesnost, tedy obrácení se k sobě?
Je to právě Kristův Duch, kterého Kristus zdědil ve věčnosti od Boha, jako jednorozený zplozený Syn Boží, a to je klíčový prvek pro spásu člověka. I když Ho Bůh nechal zemřít a byl v padlém, degradovaném a trýzněném těle, Kristova spiritualita nepodlehla díky Jeho víře a protože byl zplozeným Synem Božím. Jakákoli každá jiná bytost by podlehla.
Jediný způsob, jak zachránit člověka bylo, aby se Syn Boží stal člověkem – vnesl do lidstva prvek Božství, svého Ducha a jako Božsko-lidská bytost prožíval a překonával následky odloučení člověka od Boha a o Letnicích předal Svého svatého Ducha ostatním lidem, aby mohli být zachráněni.
„Kdo se však spojuje s Pánem, je s ním jeden duch.” (1. Korintským 6: 17).
Je to Duch Kristův, který se skrze naši víru v Krista stává jedním s naším duchem. Tak se Jeho Duch stává naším duchem. Tímto způsobem jsme sjednoceni v duchu s Kristem osobně.
„Bůh toužil oznámit, jaké je bohatství slávy tohoto tajemství mezi pohany: tím tajemstvím je Kristus ve vás, naděje slávy.” (Koloským 1: 27).
Kristova duchovní přirozenost, ve které je síla a moc, Božská duchovní morální síla a moc, která porazila hřích, lidskou tělesnou přirozenost, starého člověka a naši vůli, se stává naší duchovní přirozeností, silou a mocí, když jsme spojeni vírou s Kristem. To, co je Jeho, se stává i naše – skrze víru v Něho a díky Tomu, který je v nás. To znamená, že to, co mohl udělat On, můžeme také udělat i my – skrze víru v Něho a díky Tomu, který je v nás.
„Víme přece, že naše staré já bylo ukřižováno s ním, aby hříšné tělo pozbylo moci, abychom již dále nesloužili hříchu. Kdo zemřel, je přece zbaven hříchu.” (Římanům 6: 6-7).
„Svou smrtí jednou provždy zemřel hříchu, ale teď žije a jeho život patří Bohu. Stejně tak se i vy považujte za mrtvé hříchu a živé Bohu v Kristu Ježíši.” (Římanům 6: 10-11).
„Co bylo pro Zákon kvůli slabosti těla nemožné, to vykonal Bůh: Poslal svého vlastního Syna, aby se vypořádal s hříchem v těle, jaké má hříšný člověk. Na tomto těle odsoudil hřích, aby spravedlivý požadavek Zákona byl naplněn na nás, kdo nežijeme podle těla, ale podle Ducha.” (Římanům 8: 3-4).
„On sám na svém těle vzal naše hříchy na kříž, abychom zemřeli hříchům a ožili spravedlnosti. Jeho rány vás uzdravily!” (1. Petrova 2: 24).
„Ukázal se teď na konci věků, aby svou obětí jednou provždy smazal hřích.” (Židům 9: 26).
„A to je ta vůle, v níž jsme jednou provždy posvěceni skrze obětování těla Ježíše Krista.” (Židům 10: 10).
„Neboť jedinou obětí přivedl ty, které posvěcuje, k věčné dokonalosti.” (Židům 10: 14).
„Kristova láska nás zavazuje. Jsme totiž přesvědčeni, že jeden zemřel za všechny, a tak zemřeli všichni. On zemřel za všechny, aby ti, kdo žijí, nadále nežili sami pro sebe, ale pro toho, který za ně zemřel a vstal z mrtvých.” (2. Korintským 5: 14-15).
Kristova smrt byla také vítězstvím nad Satanem, kterému do té doby nikdo nemohl odolat, a proto mu Kristus vzal pozemské království.
„Nyní se koná soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. A já, až budu vyzdvižen od země, potáhnu všechny k sobě.” (Jan 12: 31-32).
„A protože děti jsou si příbuzné tělem a krví, právě tak se i on stal člověkem, aby svou smrtí zlomil moc toho, který měl moc smrti to jest ďábla.” (Židům 2: 14).
„Jak může někdo vejít do silákova domu a uloupit jeho majetek, pokud toho siláka nejdříve nespoutá? Teprve tehdy vyloupí jeho dům.” (Matouš 12: 29).
Po Kristově úspěšném pozemském poslání Bůh vzkřísil Krista, aby mohl dát svůj spasitelný život všem, kteří ho vírou přijímají jako svého Spasitele.
„Nenechám vás jako sirotky, přijdu k vám. Ještě kratičko a svět mě neuvidí, ale vy mě uvidíte. Protože já žiji, budete žít i vy.” (Jan 14: 18-19).
