Jovan Mijuškovič
Nejprve si něco řekneme o kněžství ve Starém zákoně. Ve Starém zákoně Bůh ustanovil službu kněží po osvobození židovského národa z egyptského otroctví. Potom se Bůh zjevil Mojžíšovi, vůdci svého lidu, na hoře Sinaj a zavolal na něj z hory:
„Toto řekni domu Jákobovi a synům Izraele: Viděli jste, co jsem udělal Egypťanům a jak jsem vás nesl na orlích křídlech a přivedl k sobě. A nyní, budeš-li dobře naslouchat mému hlasu a dodržovat mou smlouvu, budeš mým pokladem nad všechny národy, ačkoli celá země je moje. A vy budete mým královským kněžstvem a svatým lidem. Toto jsou slova, která řekneš synům Izraele.” (Exodus 19:4-6).
Je jasné, že Bůh měl s izraelským národem nějaký záměr, když je vysvobozoval z otroctví. Je důležité zjistit jaký, protože to souvisí i dnes s námi. Bůh ve svém plánu pro izraelský lid kladl důraz na dvě věci.
- aby byli poslušní Jeho hlasu (dodržovali jeho smlouvu)
- aby je přivedl k sobě a oni se stali Božím lidem
Ale Izrael to neocenil. Více je zajímal zákon, pravidla a samotná chrámová služba. V této službě bylo cílem kněží naučit lidi dodržovat zákon a přinášet oběti. Tyto oběti měly svůj význam a byly obětovány za hříchy lidí, ale nemohly být náhradou za Boží milost, protože hřích je největším problémem člověka, který brání spojení mezi Bohem a člověkem. Prostřednictvím obětí měl člověk rozpoznat následky hříchu. Musel uznat jediné řešení hříchu.
Někteří věřící to pochopili správně a dovolili Bohu, aby je změnil a posvětil, a tak se stali svatým lidem, lidem Božím. Jiní ale nechtěli změnu ani posvěcení, nadále žili v hříchu a formálně přinášeli oběti. Všechny oběti, které přinesli, byly pro ně bezcenné, protože přinášením obětí se člověk nemohl zachránit, mohl pouze pochopit, že ho Bůh zachrání skrze oběť jeho Syna, s níž byla zvířecí oběť spojena. A to bylo potvrzeno Kristem. Kdyby nebylo Kristovy oběti na kříži, všechny ostatní oběti by neměly žádný význam. Byli pouze stínem nebo obrazem dokonalé oběti, která vstupuje na scénu při příchodu Ježíše Krista. Bůh určil celý tento systém přinášení obětí v chrámu, aby ukázal na to, co má přijít. Tyto služby v chrámu měli být dočasné.
Apoštol Pavel píše: „Poněvadž Zákon má pouhý stín budoucího dobra, ne samu podobu těch skutečností, nemůže každoročně stejnými oběťmi, jež jsou stále přinášeny, nikdy učinit dokonalými ty, kdo s nimi přistupují.” (Židům 10:1).
Zákon má tedy jen stín budouciho dobra a nemá samou podstatu, kterou je sám Ježíš Kristus. S příchodem Krista začala Nová smlouva. Je to smlouva milosti, která znamená duchovní přebývání Krista v člověku. Protože pouze Kristova přítomnost v člověku může očistit duši člověka, aby se tak mohl stát novým chrámem, živým a svatým. Přítomnost člověka v uměle vytvořeném chrámu, dodržování zákonů, pravidel a určitých dnů toho nemůže dosáhnout. Takovéto učení nikam nevede, protože to jsou jen skutky lidí.
Svou dokonalou obětí tedy Kristus ustanovil kněžství Nového zákona. Nová smlouva a kněžství Nového zákona nahradilo kněžství Starého zákona a jejich službu, která se konala v chrámu.
„Kdyby té první smlouvě nebylo co vytknout, nebylo by ji potřeba nahrazovat jinou. Bůh ale svůj lid kárá, když říká: „Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy uzavřu novou smlouvu s domem Izraele a s domem Judy. Ne ovšem takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je vzal za ruku a vyvedl je z Egypta. Vždyť oni tuto mou smlouvu nedodrželi, a já jsem se od nich odvrátil, praví Hospodin. Nuže, toto je smlouva, kterou po těch dnech uzavřu s domem Izraele, praví Hospodin: Své zákony vložím do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Pak budu jejich Bohem a oni mým lidem.” (Židům 8:7-10).
Toto je možné pouze z Boží milosti. A milost Boží přijímáme tím, že přijímáme Krista jako dar, a ne jako plat za nějakou naši zásluhu. Když obdržíme milost, můžeme být královským kněžstvem, Božím lidem a vládnout jako králové.
„Ale Bůh je tak nesmírně milosrdný! Zamiloval si nás tak velikou láskou, že spolu s Kristem obživil i nás, mrtvé ve vinách – jste spaseni milostí! Spolu s ním nás vzkřísil a posadil na nebesích v Kristu Ježíši.” (Efezským 2:4-6).
Protože Židé byli upřeni na zákon a ne na milost a pravdu, došlo k jejich zkáze. Jsou zde dnes nějaké podobnosti? Rozdíl je mezi starozákonním a novozákonním kněžstvím. Otázkou pro vás je, v jakém kněžství jste?
Ve Starém zákoně byla Boží přítomnost omezena na jednu místnost židovského chrámu a do této místnosti měl přístup pouze velekněz. Zatímco v Nové smlouvě je Boží přítomnost dostupná všem.
„Bratři, díky Ježíšově krvi teď máme svobodný přístup do té pravé svatyně tou novou a živou cestou, kterou nám otevřel skrze oponu, to jest své tělo. Máme také velikého kněze nad Božím domem, a proto přistupme s opravdovým srdcem, v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od špatného svědomí a s tělem omytým čistou vodou. Držme se neochvějné naděje, kterou vyznáváme – vždyť Ten, který dal zaslíbení, je věrný.” (Židům 10:19-23).
Služba zahrnuje všechny lidi v duchovní církvi. Proto chrám přestal plnit roli Boží přítomnosti od okamžiku dokonalé Kristovy oběti. Od té chvíle se chrám nachází tam, kde je Kristus. Stejně tak místo pro službu Bohu už není jen v Jeruzalémě, ale všude, protože Kristus je všude. Stejně tak čas služby Bohu je bezprostřední a ne jen jeden den v roce. Kristus už nepřichází do duše člověka na jeden den, jako přišel do chrámu.
„Hle, stojím u dveří a tluču. Kdokoli uslyší můj hlas a otevře mi dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.” (Zjevení 3:20).
„Jaká je jednota Božího chrámu s modlami? My jsme přece chrám živého Boha, jak řekl sám Bůh: „Budu v nich přebývat a chodit mezi nimi. Budu jejich Bohem a oni budou můj lid.” (2. Korintským 6:16).
Přebývání Krista v duši člověka a jeho soužití s ním je milost Boží.
„My však přijímáme království, jež je neotřesitelné, a proto buďme vděční a služme Bohu tak, jak se mu líbí, s úctou a posvátnou bázní. Vždyť náš Bůh je stravující oheň.” (Židům 12:28-29).
Proto apoštol Petr píše:
„Když přicházíte k němu, k živému kameni zavrženému lidmi, ale vyvolenému a vzácnému před Bohem, sami se stáváte živými kameny ve stavbě duchovního chrámu a svatým kněžstvem přinášejícím duchovní oběti přijatelné před Bohem díky Ježíši Kristu.” (1. Petrova 2:4-5).
Proč Petr říká duchovní oběti?
Musíme vidět rozdíl, který Petr dělá, a kontext Starého zákona, kde kněží přinášeli fyzické oběti. Proto kněžská novozákonní služba není vázána na chrám. Apoštolové neměli zvláštní vztah k jeruzalémskému chrámu, protože nepatřili k levitskému kněžství, stejně jako my dnes nepatříme. Službu v chrámu neměli ani první křesťané a ze stejných důvodů ji nebudou mít ani poslední.
Pro židovské vědomí bylo kněžství svázáno s chrámem a nemohlo bez chrámu existovat. Proto, když se objevilo novozákonní učení o kněžském království, muselo být pro původní křesťanské vědomí spojeno s chrámem. Ten chrám však nemohl být jeruzalémským chrámem, i když existoval až do roku 70 našeho letopočtu, než byl zničen. Takže zde mluvíme o církvi jako o duchovním chrámu (domu), o chrámu postaveném z živých kamenů.
„Sami se stáváte živými kameny ve stavbě duchovního chrámu a svatým kněžstvem přinášejícím duchovní oběti přijatelné před Bohem díky Ježíši Kristu.” (1. Petrova 2:5).
Je to novozákonní královské kněžství, které není redukováno na kněžskou službu v chrámu, ale je to služba církvi, která je duchovní, služba všem lidem, prostřednictvím různých darů a schopností, které dal Bůh.
„Pro Boží milosrdenství vás vyzývám, bratři, abyste vydávali své životy Bohu jako živou, svatou a příjemnou oběť; to bude vaše pravá bohoslužba.” (Římanům 12:1).
Duchovní oběť člověka tedy vede k tomu, že nechá ve svém životě přebývat Krista a jeho vlastní život ustává. Výsledkem této oběti je duchovnost, která se projeví trpělivostí, obětavostí, soucitem, odpuštěním, pomocí… a v jejich tvářích se zrcadlí laskavost a mají pokoj Boží, který rozdávají.
To je jediný způsob, jak píše apoštol Pavel:
„…. Smyslem mé kněžské služby při Božím evangeliu je, aby Bůh přijal pohany jako libou oběť, posvěcenou Duchem svatým.” (Římanům 15:16).
Pro Pavla je svatou službou, o které zde mluvíme, také kázání slova Božího. Pavel káže a nabízí duchovní oběti v podobě obrácených lidí.
Apoštol Pavel říká:
„Přistoupili jste ale k hoře Sion a k městu živého Boha – nebeskému Jeruzalému, k nespočetnému zástupu andělů, k slavnostnímu shromáždění, k církvi prvorozených, kteří jsou zapsáni v nebesích, k Bohu, soudci všech, k duchům spravedlivých, kteří došli cíle.” (Židům 12:22-23).
Proto jsme se přiblížili k nebeskému Sionu, i když jsme zde fyzicky. Je to církev všech znovuzrozených. Neříká, že jste se přiblížili k té či oné církvi, ale říká, že jste se přiblížili k církvi všech, kteří se duchovně narodili. A to je ta pravá církev, žádná jiná není.
„My jsme přece chrám živého Boha, jak řekl sám Bůh: „Budu v nich přebývat a chodit mezi nimi. Budu jejich Bohem a oni budou můj lid.” (2. Korintským 6:16).
Kéž vám Bůh žehná při studiu Božího slova a kéž prožijte zkušenost duchovního zrození, ve kterém se stanete královským kněžstvem a zdědíte věčný život.
