Zdravko Vučinič
Člověk byl stvořen ke slávě Boží; aby oslavil Boha svým životem.
„…Přiveď mé syny zdaleka, mé dcery ze světových stran – všechny, kdo nesou jméno mé, ty, jež jsem stvořil k slávě své, ty, jež jsem udělal a zformoval.” (Iz 43: 6-7).
Poté, co nás Bůh zachránil a umožnil nám sloužit Mu tím, že nám dá Ducha Ježíše Krista a tím vlastně i novou identitu, již nejsme hříšníci, ale stáváme se děti Boží. Boží vůlí je učinit nás podobnými Ježíši, obnovit v nás Jeho podobu, aby Jeho sláva se skrze nás projevila, a my tak mohli k Němu přitahovat ostatní lidi.
„Vstávej, zaskvěj se, tvé světlo už je tu, Hospodinova sláva vzešla nad tebou! Hle, tma přikryje zemi a soumrak národy, nad tebou ale vzejde Hospodin, jeho sláva nad tebou se objeví. Ke tvému světlu půjdou národy a králové k jasu tvého svítání.” (Iz 60:1-3).
Jen takový život má smysl a cíl, je to nebeský život, je to Boží duchovní království na Zemi – vítězný život, ve kterém je vidět Ježíš.
„Ty, které předem znal, totiž předurčil, aby přijali podobu jeho Syna, aby se tak stal prvorozeným mezi mnoha sourozenci.” (Řím 8:29).
„Za vás, bratři milovaní Pánem, však musíme stále děkovat Bohu. Ten vás od počátku vyvolil, abyste skrze posvěcení Duchem a víru v pravdu byli spaseni. Právě k tomu vás povolal naším evangeliem, abyste došli slávy našeho Pána Ježíše Krista.” (2Tes 2:13-14).
Žít pro Boha skrze odevzdání se Kristu
Bůh pro nás udělal vše skrze Ježíše Krista, ve kterém máme všechna duchovní požehnání. Pokud Ježíše skutečně milujeme a oceňujeme, pokud Ho považujeme za tak cenného, měli bychom nyní žít pro Boha. To nám umožní nové narození. Žít pro Boha znamená, že se Mu zcela odevzdáváme, aby s námi mohl dělat, co je Jeho vůle, a vše, co dělá, bude činit skrze Krista v nás, protože nám dal Krista, aby byl naším Pánem.
„Bůh pokoje, který pro krev věčné smlouvy vzkřísil z mrtvých našeho Pána Ježíše, toho velikého Pastýře ovcí, kéž vás opatří vším dobrým, abyste konali jeho vůli, a působí v nás, co je v jeho očích příjemné, skrze Ježíše Krista, jemuž buď sláva na věky věků. Amen.” (Žid 13:20-21).
Boží slovo potvrzuje, že Boží vůle pro nás se naplňuje takovým způsobem, že Ježíš bude žít skrze nás a bude naším Pánem ke slávě Boží.
„Proto jej Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jméno, aby před jménem Ježíš kleklo každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí a každý jazyk aby ke slávě Boha Otce vyznal, že Ježíš Kristus je Pán. Proto, moji milovaní, jako jste byli vždycky poslušní, když jsem byl s vámi, buďte mnohem spíše poslušní i teď, když jsem pryč. S posvátnou úctou uvádějte svou spásu ve skutek. Bůh sám totiž ve vás působí, abyste nejen chtěli, ale i dělali, co se mu líbí!” (Filip 2:9-13).
„V tom se projevila Boží láska k nám, že svého Syna, toho jednorozeného, poslal Bůh na svět, abychom skrze něj získali život.” (1Jan 4:9).
„Když někdo mluví, ať jsou to Boží slova; když někdo slouží, ať je to v síle, kterou dává Bůh, aby byl Bůh vždy oslavován skrze Ježíše Krista, jemuž patří sláva i moc na věky věků! Amen.” (1Petr 4:11).
„Modlím se, aby i vaše láska stále víc a více rostla spolu s poznáním a hlubokou vnímavostí, abyste uměli rozeznat, co je správné, abyste byli ryzí a bezúhonní až do Kristova dne a dali se od Ježíše Krista naplnit ovocem spravedlnosti ke slávě a chvále Boží.” (Filip 1:9-11).
„Cokoli děláte, ať už ve slovech či skutcích, všechno to čiňte ve jménu Pána Ježíše a děkujte skrze něj Bohu Otci.” (Kolos 3:17).
Pouze jeden lidský život od pádu do hříchu plně poznal Boha a Boží vůli a jen jeden lidský život si z lásky k Bohu vždy zvolil Boží vůli, a to až do smrti – to je život Kristův. Kristus je jediný člověk, který plně oslavil Boha, jediný člověk, který plně naplnil účel existence ke slávě Boží, jediný člověk, který může existovat v Božím království podle měřítek Božího království, a proto nám Bůh dal Krista, aby byl naším Pánem a aby žil skrze nás. Tak nás Kristus poté, co nás spasil tím, že nám dal svého Ducha skrze nové narození, časem obnoví podle své podoby a charakteru, což je Boží podoba a Boží charakter, a tak skrze nás oslaví Boha.
„Pán je Duch, a kde je Pánův Duch, tam je svoboda. My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě.” (2Kor 3:17-18).
Když jsme se rozhodli zcela odevzdat svůj život Bohu a víme, že Bůh nám dal Krista jako Pána a že skrze Krista plní svou vůli v našich životech, pak bychom se měli odevzdat Kristu, aby žil skrze nás, protože odevzdat se Kristu znamená odevzdání se Bohu.
„Bůh je věrný. On sám vás povolal ke společenství se svým Synem Ježíšem Kristem, naším Pánem!” (1Kor 1:9).
„Vězte, že vaší odplatou bude dědictví od Pána; a Pán, jemuž sloužíte, je Kristus.” (Kolos 3:24).
„Ukážu vám, komu se podobá každý, kdo ke mně přichází, slyší mé slovo a plní je: Je jako člověk, který při stavbě svého domu vykopal základy hluboko ve skále. Když pak přišla povodeň, přivalila se na ten dům řeka, ale nemohla jím otřást, protože byl dobře postaven. Ale ten, kdo mé slovo slyšel a nenaplnil, je jako člověk, který postavil dům rovnou na zemi, bez základů. Když se na něj přivalila řeka, hned spadl a zkáza toho domu byla hrozná.” (Luk 6:47-49).
„Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce v nebesích.” (Mat 7:21).
Jak se odevzdáváme Kristu?
Jak se odevzdáváme Kristu, jak Ho následujeme, jak skrze nás žije?
Tím, že budeme důvěřovat Jemu a ne sobě v každodenním životě. Víra v Krista v biblickém smyslu znamená dobrovolné odevzdání sebe sama a své vůle Kristu, dobrovolné zřeknutí se sebe sama, aby Kristus v nás mohl vládnout, dobrovolné vzdání se sebe sama, aby Kristus mohl žít skrze nás, dobrovolné přijetí kříže, aby Kristus mohl naplnit svou vůli skrze nás a dobrovolnou oběť nebo dobrovolnou smrt sobě, abychom sloužili Kristu, a tedy Bohu skrze Krista. Jednoduše řečeno, aby Pánem byl Kristus ne my a naše vůle.
„Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden.” (Mat 10:38).
„Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej nalezne.” (Mat 16:24-25).
„Přichází–li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry, ano i vlastní duši, nemůže být mým učedníkem. Kdo jde za mnou a nenese svůj kříž, nemůže být mým učedníkem…..Tak tedy žádný z vás, kdo neopouští všechno, co mu náleží, nemůže být mým učedníkem.” (Luk 14,26-27,33).
Přemýšlejte o tom, jak mocná jsou tato Kristova slova, protože v těchto slovech je jádro křesťanství. Těmito slovy Ježíš říká „není mě hoden“, „nemůže být mým učedníkem“, ten, kdo se Mu nevzdává. A také říká: „Nenáviď svého otce a matku, ženu a děti, bratry a sestry, dokonce i svůj vlastní život“.
Víme, že Ježíš řekl, že máme milovat své nepřátele, natož bližní. Co tedy chtěl těmito silnými slovy říci? Vyjmenoval věci, které nás tvoří, které tvoří naši identitu, jací jsme, kolem čeho se náš život točí, co je motivem našeho života, na čem nám nejvíce záleží, co nás posouvá žít, co je podstatou naší existence. A pak říká, že bychom se toho všeho měli vzdát kvůli Němu.
„Kdo má rád otce nebo matku víc než mne, není mne hoden; a kdo má rád syna nebo dceru víc než mne, není mne hoden.” (Mat 10:37).
Ježíš chtěl vlastně říci, že by měl být středem našeho života, motivem našeho života, někdo, na kterém nám nejvíce záleží, někdo, který nás posouvá… Kristus chtěl říct, abychom se obrátili k Němu. Je to úplné odevzdání se Kristu a Bohu, když náš život již není pod naší kontrolou, ale pod kontrolu Kristovou a Boží. Bůh a Kristus jsou jedno v Duchu a skrze Ducha v nás přebývají a jsou přítomni v našem životě.
Částečné nebo neúplné odevzdání se Ježíši znamená, že v našem životě je ještě něco, co milujeme víc než Ježíše a co si necháváme pro sebe. Dáme-li něco Ježíši, obětujeme-li mu jen něco a ne všechno, je to jako bychom mu dávali drobky. Je to něco, co pro nás není tak důležité nebo co pro nás není tak těžké obětovat. Pokud nás Bůh a Ježíš, nemá výhradně pro sebe, nemůže pro nás dosáhnout svého plánu a záměru. Budeme rozděleni mezi ně a nás samotné, tedy mezi ně a věci tohoto světa. V praxi tak budeme žít se starou identitou, bez moci, i když jsme nová stvoření v Kristu a máme moc pro každodenní život.
Jestliže Bůh a Ježíš nejsou vším v našem životě, nejsme Ježíšovými učedníky. Ježíš byl zcela Boží, stejně jako my bychom měli být zcela Ježíšovi, a tedy Boží. Pak si Bůh skrze Ježíše s námi může dělat, co chce, a formovat nás, jak si přeje, abychom byli jeho slávou. Tato zkušenost úplné smrti sobě samému je jádrem křesťanství, když jsme zcela vedeni Duchem svatým; Bůh a Kristus v nás.
Křesťanství tedy není primárně věcí slušného chování, protože mnoho lidí se dokáže chovat dobře i ve vlastní síle. Křesťanství je odevzdání se Kristu, aby Kristus žil a zjevoval Boha skrze naše životy, což se projeví dobrým chováním, jehož zdrojem je Kristus a ne my.
Pokud neexistuje smrt našemu já, pak nedáváme celé své srdce Kristu. Dáváte svému manželovi celé své srdce nebo kousky? Jaký je manželský život, pokud jste svému manželovi nedali celé své srdce? Přemýšlejte znovu o tom, co je křesťanství; možná máte jiné vnímání, ale náš vztah s Kristem byl právě přirovnáván k manželství.
„Manželky, poddávejte se svým mužům jako Pánu. Muž je hlavou své ženy, jako je Kristus hlavou církve, která je jeho tělem a on jejím zachráncem. Jako se tedy církev poddává Kristu, tak ať se i manželky vždy poddávají svým mužům. Muži, milujte své ženy, tak jako Kristus miloval církev. On vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil očistnou koupelí svého slova, aby ji před sebou postavil jako slavnou církev bez jakékoli poskvrny a vrásky, aby byla svatá a bez úhony. Stejně tak musí muži milovat své ženy jako svá vlastní těla. Kdo miluje svou ženu, miluje sám sebe. Nikdo nikdy neměl své vlastní tělo v nenávisti, ale každý je živí a opatruje, tak jako Kristus svou církev. Jsme přece údy jeho těla. „Proto muž opouští otce i matku – aby přilnul ke své manželce, aby se ti dva stali jedním tělem.“ Toto je veliké tajemství; já však mluvím o Kristu a o církvi.” (Efez 5:22-32).
Nyní máme Ducha Kristova – život Kristův, ve kterém došlo k úplné smrti sobě samému, úplnému zřeknutí se sebe sama, a můžeme učinit takové rozhodnutí vírou – obětovat vše, vzdát se všeho, odevzdat celé svoje srdce Kristu.
„Víme přece, že naše staré já bylo ukřižováno s ním, aby hříšné tělo pozbylo moci, abychom již dále nesloužili hříchu. Kdo zemřel, je přece zbaven hříchu.” (Řím 6:6-7).
Vážíme si toho, co pro nás Bůh udělal skrze Krista? Víme, čím za nás musel Kristus projít? Víme vůbec, co se stalo na Kalvárii? Boží a Kristova láska by měla být motivem a hnací silou našeho odevzdání.
Někdo se zabývá rodinou, někdo prací a pracovními aktivitami, někdo pověstí, někdo církví, někdo náboženskými a duchovními povinnostmi, někdo postavením ve společnosti, někdo vzděláním, někdo světskostí, někdo materiálním bohatstvím, někdo různými potěšeními, zájmy a zaměstnáním, někteří si drží určité hříchy a hříšné zvyky, pro někoho je to kombinace těchto věcí… Je to vlastně vše, čím člověk je, to je jeho identita, to je jeho život; je to jeho poklad. Už by to neměl být náš poklad, protože kde je náš poklad, tam je naše srdce. Všechny ty věci, ti „bohové“ nebo „modly“, se nyní staly nesprávným ohniskem, je to pozemský život, pomíjivé věci… Musíme se toho vzdát v tom smyslu, že už to v našem životě před Ježíšem nemá váhu. Ježíš by měl být naším pokladem a my bychom mu měli odevzdat své srdce. Měl by mít největší váhu v našem životě.
Je to odevzdání se, kdy opustíme vše pro Krista, protože je to Boží vůle.
„Nehromaďte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde se zloději vloupávají a kradou. Raději si hromaďte poklady v nebi, kde je mol a rez neničí a kde se zloději nevloupávají ani nekradou. Vždyť tam, kde je tvůj poklad, bude i tvé srdce.” (Mat 6:19-21).
Proto vše, co nás tvoří, co tvoří náš život a kde je naše srdce, bychom měli odevzdat na oltář. Věci každodenního života by již neměly být naší starostí a smyslem, měli bychom se vzdát svých priorit bez ohledu na to, jak cenné se nám zdají, opustit všechny ambice, přijmout novou realitu – žít pro Boha a být Kristovými vojáky. Nyní jsme synové a dcery Boží, nová stvoření s novou identitou a měli bychom podle toho žít; je to přirozený sled událostí, kdy jsme přijali Krista.
„Proto, synu můj, čerpej sílu z milosti, která je v Kristu Ježíši. Co jsi ode mě slyšel před mnoha svědky, to svěřuj věrným lidem, kteří budou schopni učit zase další. Snášej útrapy jako dobrý voják Ježíše Krista. Nikdo v bojové službě se neplete do civilních záležitostí; jinak by s ním velitel nebyl spokojen.” (2Tim 2:1-4).
Na ničem jiném v tomto světě nezáleží, než následovat Ježíše, protože to je to, co zůstane navždy, a všechno ostatní zmizí a nemá žádný význam.
„Tehdy k němu přistoupil jeden znalec Písma se slovy: „Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Jiný z jeho učedníků mu řekl: „Pane, dovol mi nejdřív odejít a pochovat svého otce.“ Ježíš mu odpověděl: „Pojď za mnou a nech mrtvé pochovávat své mrtvé.” (Mat 8:19-22).
„Cestou přišel do jedné vesnice, kde ho k sobě přijala jistá žena jménem Marta. Její sestra Marie se posadila k Pánovým nohám a poslouchala jeho slova. Marta však byla zaneprázdněna spoustou práce. Nakonec za ním přišla a řekla: „Pane, tebe nezajímá, že má sestra nechala všechnu práci na mně? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, staráš se a trápíš se mnoha věcmi. Jen jedno je však potřeba. Marie si vybrala správně a to jí nikdo nevezme.” (Luk 10:38-42).
Následující příběh z Bible ilustruje, jak se člověk buď stane skutečným následovníkem Ježíše, nebo se mu vyhne, bez ohledu na formální zbožnost.
„Tehdy se ho jeden přední muž zeptal: „Dobrý mistře, co mám udělat, abych se stal dědicem věčného života?“ Ježíš mu ale řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý – jen jediný, Bůh. Přikázání znáš: ‚Necizolož, nezabíjej, nekraď, nelži, cti svého otce i matku.‘“ On odpověděl: „To všechno jsem dodržoval odmalička.“ „Chybí ti jen jedno,“ řekl mu Ježíš, když to uslyšel. „Prodej všechno, co máš, rozdej to chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě.“ Jeho však ta slova velice zarmoutila. Byl totiž nesmírně bohatý.” (Luk 18:18-23).
Tento přední muž, který přišel k Ježíšovi, předpokládal, že je věrný Bohu, protože dodržuje Boží přikázání, ale hledal potvrzení u Ježíše. Ježíš věděl, že má ve svém životě „boha“, což bylo jeho bohatství, a nařídil mu, aby se ho zřekl a následoval Ho. Problémem rozhodně není bohatství samo o sobě, ale byla to starost tohoto člověka, něco, kolem čeho se točil jeho život. Nevybral si tedy Ježíše, protože Ho nepovažoval za hodného, aby kvůli němu přinesl takovou oběť, ačkoli formálně dodržoval Boží přikázání.
Chce to dobrovolné rozhodnutí, svobodnou volbu vzdát se, zapřít se, abychom mohli následovat Ježíše a dovolit Mu, aby s námi dělal, co uzná za vhodné. To je pro nás možné vírou, protože máme v sobě Ježíšova Ducha, který obsahuje zkušenost smrti sobě samému.
Ježíš mluvil o každodenním přijímání kříže, o každodenním odevzdání se, a to dobrovolně.
„Všem pak řekl: „Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, bere svůj kříž každý den a následuje mne. Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej zachrání.” (Luk 9:23-24).
„Když jste přijali Krista Ježíše jako Pána, pak v něm také žijte. Zapusťte v něm kořeny a budujte se na něm, posilujte se ve víře, jak jste se naučili, a s vděčností v ní rosťte.” (Kolos 2:6-7).
Jak říká Boží slovo, Ježíš v nás – je – Ježíšův Duch, Ježíšův život, Ježíšovo srdce, Ježíšova duchovní moc… To je vše, čím Ježíš je, včetně Jeho identity a veškerého dědictví od Boha a to je to, co vlastníme znovuzrozením. Prostřednictvím víry, tedy důvěry a uvědomění si této skutečnosti, bychom měli svobodně dovolit Ježíši, aby byl naším Duchem, naším životem, naším srdcem, naší duchovní silou v praktickém životě, protože On je tím, když v nás přebývá. Jsme s Ním doslova jedno. Musíme jen uplatňovat to, co již máme, vírou. Bude to projev Jeho života skrze náš život, tedy náš život, skrze který se Jeho život projevuje.
„Jsem ukřižován s Kristem. Nežiji už já – Kristus žije ve mně! Svůj život v tomto těle žiji ve víře v Božího Syna, který si mě zamiloval a vydal za mě sám sebe.” (Gal 2:20).
Víra v Ježíše sama o sobě znamená, že v každodenním praktickém životě už nespoléháme na sebe, na svou vůli, ale na Toho, který je v nás a kterému věříme. Naší jedinou prací by mělo být věřit v Ježíše a on pak skrze nás bude působit podle své vůle, což je vůle Boží, a tak budeme žít podle vůle Boží.
„Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“ zeptali se ho. Ježíš jim odpověděl: „Toto je ten Boží skutek – abyste věřili v toho, kterého on poslal.” (Jan 6:28-29).
Skrze víru v Ježíše budou překonána všechna pokušení a těžké okolnosti. To bude každodenní realitou, pokud budeme důvěřovat Ježíši, pokud budeme mít důvěru v Něj a ne v sebe.
„Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, pokud nezůstane ve kmeni, tak ani vy, pokud nezůstanete ve mně. Já jsem vinná réva a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce; beze mě nedokážete nic.” (Jan 15:4-5).
„Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a zdrženlivost. Tomu se žádný zákon nevyrovná.” (Gal 5:22-23).
Bůh slíbil, že se postará o naše základní existenční potřeby, dokud jsme na tomto světě.
„Nemějte tedy starosti. Neříkejte: ‚Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si oblečeme?‘ Všechny ty věci vyhledávají pohané, ale váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno. Nemějte starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého trápení.” (Mat 6:31-34).
Bůh chce být skrze nás oslaven, učinit nás podobnými Kristu, abychom byli radostní a pokojní, aby to ostatní viděli a byli k Němu přitahováni. Takže „oběť“ a „riziko“, které podstupujeme, když se Mu odevzdáme, neznamená, že budeme kompromitováni, poškozeni nebo nešťastní tím, že nám nezbude nic. Naopak, bude to život plný požehnání, bude to skutečné naplnění našich hlubokých tužeb a potřeb; naše duše bude napojena a nasycena. To je Ježíšův slib.
„A každý, kdo pro mé jméno opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole, získá stokrát více a obdrží za dědictví věčný život.” (Mat 19:29).
„Pohleď,“ ozval se tehdy Petr, „my jsme všechno opustili a šli jsme za tebou.“ „Amen, říkám vám,“ odpověděl jim Ježíš, „že není nikdo, kdo by opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti kvůli Božímu království a nepřijal by v tomto čase mnohem více a v nadcházejícím věku věčný život.” (Luk 18:27-30).
Nikdy bychom neměli zapomínat, že život víry nebo poslušnosti z víry není jen chození s Kristem, ale také s Bohem, naším Otcem, ke kterému máme rovný přístup a se kterým máme díky Kristu společenství.
„Ať jsou všichni jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě; ať jsou i oni jedno v nás, aby svět věřil, že jsi mě poslal. Dal jsem jim slávu, kterou jsi dal mně, aby byli jedno, jako my jsme jedno. Já v nich a ty ve mně, aby byli dokonale jedno a aby svět poznal, že jsi mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mě.” (Jan 17:21-23).
„Zvěstujeme vám, co jsme viděli a slyšeli, abyste i vy měli spolu s námi podíl na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. Toto píšeme, aby naše radost byla dokonalá.” (1Jan 1:3-4).
