David Clayton
Při studiu tématu Spravedlnosti z víry se mi jedna z věcí hluboce zafixovala do mé mysli. Je to pravda, že my, Boží lid, máme nárok na všechna Jeho požehnání. Mám na mysli všechny z nás, kteří jsme se skutečně stali dětmi Božími skrze víru v Krista. Proč máme nárok na všechna Jeho požehnání? Protože Kristus je naše kvalifikace! To je odpověď, která je jasná a jednoduchá!
V mé zkušenosti byla doba, kdy jsem se velmi usilovně snažil stát se dostatečně svatým, abych mohl mít nárok na křest svatým Duchem. To bylo to, co jsem se učil, že potřebuji dosáhnout určitého stavu svatosti, než budu moci očekávat, že mi Bůh požehná tímto největším ze všech darů. Bylo velmi frustrující snažit se dosáhnout na tento cíl. Pořád jsem se prostě nezdál být dost dobrý.
Otázkou je: Získal někdy někdo tímto způsobem Boží požehnání?
Když jsem však pochopil, co to skutečně znamená, že Kristus je moje spravedlnost, pak jsem poznal, že v Něm jsem již způsobilý! V Něm mám DNES nárok na všechna Bohem zaslíbená požehnání – včetně křtu Duchem svatým.
Zdá se, že většina křesťanů je spokojena s tím, že tráví čas studiem nauky za naukou a debatami o malých rozdílech. Zdá se, že existuje víra, která věří, že když budeme mít své doktríny přesně vypracovány, pak Kristus znovu přijde. Zdá se, že se držíme myšlenky, že dokonalost spočívá ve správném porozumění doktrín a schopnosti je správně argumentovat pomocí správné terminologie.
Ale zjistil jsem, že to není realita novozákonního křesťanství. Důraz této rané církve byl jednoduchý; byl to Kristus. Ne Kristus jako nauka, ne Kristus jako něco o čem se pouze mluví, ale Kristus jako živá, aktivní, mocná Osoba, která se mezi nimi neustále projevovala tím, že mezi nimi dělal mimořádné věci. Jejich náboženství se skládalo z moci, života a ne pouze ze slov a pečlivě definovaných doktrinálních argumentů.
Více než slova
Když jsem si uvědomil svůj nárok na křest svatým Duchem, vzplanula ve mně touha. Cítil jsem potřebu, aby na mě byly vloženy ruce, tak jak to zažili věřící v apoštolských dobách, zejména proto, že jsem věřil, že to vnese do mého života větší sílu pro vydávání svědectví a také pro překonání hříchu v mém životě. Možná si položíte otázku: „Nepřijal jsi snad svatého Ducha, když jsi se stal křesťanem? Odpověď je, ano, přijal. Ale stejně tak jako Petr, Jakub, Jan a všichni apoštolové a stejně tak i všichni lidé, kteří přijali Krista před Letnicemi, a přesto to nebylo stejné jako zkušenost, kterou jim Ježíš nabídl po Letnicích. Bylo něco, co přišlo o Letnicích, zkušenost v Kristu, která nebyla nikdy předtím na této zemi zažita, a proto Ježíš řekl:
“Amen, říkám vám, žádné ženě se nenarodil nikdo nad Jana Křtitele, ale kdo je nejmenší v nebeském království, je větší než on.” (Matouš 11: 11).
Starý zákon má několik pozoruhodných hrdinů, kteří měli úžasnou zkušenost s Bohem. Byl to Mojžíš, Enoch, Eliáš, Daniel atd. Bůh tyto muže mocně použil a jejich prostřednictvím vykonal některé z největších zázraků, jaké kdy byly na této planetě viděny. Přesto Ježíš řekl, že „nejmenší“ v království nebeském je větší než kterýkoli z těchto mužů.
Je jasné, že neměl na mysli fyzické království slávy, které má přijít v budoucnosti, kde budou všichni tito starozákonní hrdinové přítomni. Království, o kterém se zmiňoval, se skládá z těch, kteří zažívají privilegium, které nebylo dostupné těmto věrným mužům Starého zákona. Království, o kterém se Ježíš zmiňoval, bylo královstvím milosti, královstvím, které bude ustaveno v Jeho lidu, kam On sám přijde, aby v něm žil.
“Když se ho jednou farizeové zeptali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Boží království nepřichází zjevně. Nebude možné říci: ‚Je tu!‘ anebo: ‚Je tam.‘ Boží království už je přece mezi vámi!“ (Lukáš 17: 20-21).
Naše oprávnění
Tento úžasný zážitek se stal možným, když byl Ježíš oslaven v den Letnic. Pozorně si povšimněme, že to nebylo něco, co nutně vycházelo z duchovního stavu lidí. Ne, bylo to založeno na Ježíšově díle. Bylo to proto, že byl Ježíš oslaven, když nebeský rozvrh dosáhl místa, kdy nastal čas vylití svatého Ducha. Stejně jako se Ježíšovo narození odehrálo „když se čas naplnil“, tak se také stalo toto udělení svatého Ducha.
To byl důvod, proč bylo vylito požehnání. Někdy slyšíme vysvětlení toho, co se stalo, a důraz je kladen na to, jak byli apoštolové připraveni, kolik času strávili v horní místnosti a co tam dělali při vyznávání hříchů a nápravě. To vše byla pravda, ale nebyl to hlavní důvod, proč byl Duch svatý dán. Bible nám říká, že hlavním důvodem darování Ducha bylo oslavování Ježíše. Bylo to něco, co se stalo v nebi, něco, co se týkalo Krista. Nešlo ani tak o to, co se dělo v horní místnosti (i když to bylo také důležité), ale spíše šlo o to, co se dělo v nebi. Stejná pravda je zdůrazněna u Jana 7: 37-39 a ve Skutcích 2: 33, kde se říká:
“V poslední den, když svátek vrcholil, Ježíš vstal a zvolal: „Kdo má žízeň, pojď ke mně a pij! Kdo věří ve mne, z jeho nitra potečou řeky živé vody, jak praví Písmo.“ A to řekl o Duchu, kterého měli přijmout věřící v něho; neboť Duch ještě nebyl dán, protože Ježíš ještě nebyl oslaven.” (Jan 7: 37-39).
“Byl vyvýšen na Boží pravici, přijal od Otce zaslíbení Ducha svatého a to, co teď vidíte a slyšíte, je jeho vylití.” (Skutky 2: 33).
Všimněte si klíčového důvodu uvedeného v obou pasážích pro předání svatého Ducha lidu Božímu: U Jana 7: 37–39 se jako hlavní faktor zdůrazňuje oslavování Ježíše a ve Skutcích 2: 33 se uvádí, že šlo o oslavení Ježíše, který byl po pravici Otce.
Vyvýšení Ježíše na pravici Otce je prostě způsob, jakým Bible vyjadřuje pravdu, že VŠECHNA moc Otce se stala mocí Ježíšovou. Stejně jako je Otec všudypřítomný skrze svého Ducha, tak se nyní stává také Ježíš všudypřítomný skrze stejného Ducha.
Ježíš byl nyní uveden jako Pán, všechno mu bylo položeno pod nohy a byla mu dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jakmile tedy obdržel tuto schopnost, Bůh Ho (Ježíše) vylil na svůj lid, aby naplnil svůj slib jak je zaznamenán u Joela.
“Na všechny lidi pak vyliji svého Ducha a vaši synové i dcery budou prorokovat; vaši starci budou mívat sny a vaši mladíci vídat vidění. Ano, i na otroky a otrokyně vyliji svého Ducha v oněch dnech.” (Jóel 3: 1-2).
Ježíš byl nyní schopen být na každém místě ve stejnou dobu a v plnosti své moci mohl být ve všech lidech, kteří Ho přijali. To byl okamžik, na který se Ježíš těšil, už když byl zde na zemi; Skutečností bylo, že nyní mohl být pro svůj lid větším požehnáním, než jakým byl, když byl zde. Nyní v nich mohl udělat mnohem víc, než když byl s nimi. Proto jim slíbil, že budou konat větší skutky, než činil On, protože „odchází ke svému Otci“. To je to, o čem mluvil, když jim řekl:
“Říkám vám ale pravdu: Je pro vás lepší, abych odešel. Když neodejdu, nepřijde k vám Utěšitel; když ale odejdu, pošlu ho k vám.” (Jan 16: 7).
Pokračování příště
