Zdravko Vučinič
Boží bezpodmínečná láska k člověku je zjevena skrze Ježíše Krista, díky němu je každému člověku stejně nabízen dar spasení. Ačkoli Bůh skrze Krista plně poskytl spásu a to bez přispění člověka, stejně existuje podíl člověka na spáse, a to je právě dobrovolné přijetí tohoto daru.
Bohu nemůžeme lhát, On zná naše srdce, a proto přijímání daru spásy musí být upřímné a ze srdce. To je skutečně možné, když ve světle zjevených pravd z Bible pochopíme, jaký je náš Bůh a co pro nás udělal skrze Ježíše a dovolíme tak Bohu, aby se dotkl našich srdcí a přitáhl nás k upřímnému přijetí nabízeného daru spasení. Proto je Bůh jediný, kdo se může a měl by se dotknout našich srdcí. On nás přitahuje skrze pravdy, které čteme buďto v Bibli nebo je slyšíme prostřednictvím těch, kdo nám hlásají pravdu o spasení skrze Jeho Syna Ježíše Krista.
„Neboť každý, kdo by vzýval Pánovo jméno, bude zachráněn. Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou slyšet bez toho, kdo hlásá? A jak mohou hlásat, nebyli–li posláni? Jak je napsáno: Jak jsou krásné nohy těch, kteří zvěstují pokoj, těch, kteří zvěstují dobré noviny. Ale ne všichni uposlechli evangelium. Neboť Izaiáš praví: ‚Pane, kdo uvěřil naší zvěsti?‘ Víra je tedy ze slyšení zvěsti a zvěst skrze slovo Kristovo.” (Římanům 10:13-17).
„Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mne poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. V Prorocích je napsáno: ‚A budou všichni vyučeni od Boha.‘ Každý, kdo od Otce uslyšel a vyučil se, přichází ke mně.” (Jan 6:44-45).
Spasení nebo nové narození není právně-formální věc, ale je to skutečná realita. Naše nové narození je stejně tak reálné, jak reálné bylo naše první narození od našich rodičů. Boží slovo hovoří o činnosti člověka, který se podílí na přijetí spásy a na znovuzrození. Pokud člověk dovolí Bohu, aby se dotkl jeho srdce a pokud upřímně přijme spásonosné pravdy z Bible, které slyšel nebo uslyší, tak takový člověk bude v zásadě činit pokání a věřit v Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele a Pána. Pravé pokání a víra v Ježíše, založená na Bibli, vede k zážitku nového narození.
„Po Janově uvěznění přišel Ježíš do Galileje a hlásal evangelium Boží. A říkal: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království; čiňte pokání a věřte evangeliu.” (Marek 1:14-15).
„Naléhavě jsem Židům i Řekům svědčil o pokání k Bohu a o víře v našeho Pána Ježíše Krista.” (Skutky 20:21).
Pokání a víra v Ježíše Krista nejsou formálními požadavky nebo formálními podmínkami, které musí člověk splnit, aby mohl být spasen, ale jsou to přirozené reakce člověka, jehož srdce se dotkl Bůh skrze pravdu o spasení a tak ho přitáhl k sobě.
„Nebo pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a trpělivosti, a nevíš, že Boží dobrota tě vede k pokání? Svou tvrdostí a nekajícným srdcem si shromažďuješ hněv ke dni hněvu a zjevení spravedlivého Božího soudu.” (Římanům 2:4-5).
Člověk může formálně činit pokání a formálně věřit v Ježíše, ale to nemá žádnou spásnou hodnotu; byla by to formální víra a ne nadpřirozený zázrak znovuzrození. Opravdové pokání a pravá víra v Ježíše mají hodnotu pouze tehdy, když vycházejí ze srdce. Poté, co se Bůh dotknete lidského srdce pravdou, která vychází z Bible, a člověka to podnítí, aby ze srdce činil pokání a uvěřil v Ježíše jako svého spasitele – předá mu svůj život.
Proto by pokání a víra v Ježíše měly přirozeně vyústit v odevzdání se Ježíši, a to je to, co vede ke zkušenosti nového narození.
Hřích
Abychom pochopili, co je to pravé biblické pokání, potřebujeme vědět, co je hřích, protože bez pochopení problému hříchu nemůžeme pochopit, co je pokání za hřích. Hřích, ze kterého člověk potřebuje spasení není hřích jako páchání jednotlivých hříšných činů, ale hřích jako hříšná lidská přirozenost oddělená od Boha, kvůli které je člověk zotročen a diskvalifikován ze života v Božím království. Hlavním problémem je člověk sám, to jaký je od narození, jeho přirozenost a ne to, co dělá. To, co člověk dělá, je již důsledkem toho v jakém stavu se člověk nachází.
- „Starý člověk – zkažený a oklamaný“ (Římanům 6:6, Ef 4:22, Kol 3:9).
- „Přirozeně tělesní lidé bez Ducha“ (Judova 1:19, Řím 8:9).
- „Duchovně mrtví “ (Efezským 2:1, Kol 2:13, Mat 8:21–22, Lukáš 9:59–60).
- „Podvodný se zlým srdcem“ (Jer 17:9, Mat 15:18-19, Marek 7:20-23, Genesis 6:5).
- „Narozeni v porušení“ (Žalm 51:5).
- „Bezzákonnost“ (1 Jan 3:4).
- „Od přirozenosti děti hněvu (touhy těla a mysli)“ (Ef 2:3, Řím 6:12 ).
- „Tělesný, otrok hříchu“ (Řím 7:14, Job 3:6, 8:34).
- „Hřích, který ve mně přebývá“ (Řím 7:17,20).
- „Zlo je ve mně“ (Řím 7:21).
- „Zákon hříchu v mých údech“ (Římanům 7:23).
- „Tělem zotročen“ (Ř 7:25).
- „Tělesné smýšlení je v nepřátelství s Bohem“ (Ř 8:7).
- „Tělo hříchu“ (Kol 2:11).
- „Skutky těla “ (Gal 5:19–21).
Hříchem všech hříchů a problémem všech problémů je tedy odloučení od Boha, ze kterého vzešla tělesně-hříšná přirozenost a z níž nakonec povstávají tělesně-hříšné činy. Člověk je tedy ze své podstaty hříšný, přirozeně hříšný, hříšný od narození, on sám je problém. Problém není to, co dělá, ale hřích, který je v něm.
Je třeba pokorně přijít před Boha a dovolit Bohu, aby se dotkl vašeho srdce ve světle biblických pravd o pravém hříchu. A to bude mít za následek, že vás usvědčí z vašeho osobního hříchu, z vašeho osobního stavu hříchu, z vaší hříšné přirozenosti a z tohoto uvědomění a usvědčení může vzejít jen opravdové pokání.
Pravé pokání je přesvědčení, že problém je ve vás, že hřích je ve vás, že jste od přirozenosti zkažený hříšník, zlý, sobecký, pokrytec, že nejste způsobilí pro nebe, že si nezasloužíte žít, že jste ztracený a bezmocný sám sobě pomoci. Pokání je, když si uvědomíte, že jste na stejné úrovni jako nejhorší hříšníci, které znáte nebo jste o nich slyšeli, protože všichni máte stejnou povahu zděděnou po Adamovi, bez ohledu na to, zda jste se chovali lépe než mnozí, které znáte, bez ohledu na to, zda si o sobě myslíte, že jste dobří nebo alespoň ne tak špatní, a to bez ohledu na vaše předchozí náboženství.
Opravdové pokání a odevzdání
Všimněte si, jak apoštol Pavel popsal zbožného muže.
„Neboť víme, že Zákon je duchovní, já však jsem tělesný, prodaný do otroctví hříchu. Nerozumím tomu, co dělám; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž činím to, co nenávidím. Činím–li však to, co nechci, souhlasím se Zákonem, že je dobrý. Ale pak již to nekonám já sám, nýbrž hřích, který ve mně přebývá. Vím totiž, že ve mně, to jest v mém těle, nepřebývá dobré; neboť chtít dobro dokážu, ale konat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to již já, ale hřích, který ve mně přebývá. Nalézám tedy tento zákon: Když chci činit dobro, je při mně zlo. Podle vnitřního člověka radostně souhlasím se zákonem Božím. Vidím však jiný zákon ve svých údech, který bojuje proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, jenž je v mých údech. Já nešťastný člověk! Kdo mne vysvobodí z těla této smrti? Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Tak tedy tentýž já svou myslí sloužím jako otrok zákonu Božímu, ale svým tělem zákonu hříchu.” (Římanům 7:14-25).
Pokání rozhodně není to, když přijmeš svou částečnou hříšnost a nebo hříšnost některých svých individuálních činů a přesto někde v hloubi duše zvažuješ, že nejsi tak špatný a dokonce si myslíš, že jsi dobrý, protože možná zvenčí zachováváš Boží zákon, zdržuješ se zla a jsi více či méně morální……
Ne ne, musíš pochopit, že jsi od přirozenosti otrokem hříchu a že hřích je v tobě, ať už jsi věřící nebo ne. Musíš věřit Božímu slovu a ne sobě.
Dokud neotevřeš své srdce Bohu a nepřesvědčíš se o své skutečné hříšnosti, nemůžeš činit upřímné pokání a stále si budeš myslet, že jsi dobrý, jak si to myslel farizeus v dalším Ježíšově příběhu, který poměřoval svou dobrotu svými činy. Farizeus si nebyl vědom toho, že je v něm něco špatného, a proto neměl potřebu činit pokání, a tak nemohl být ani ospravedlněn.
„A těm, kteří spoléhali na sebe, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: „Dva lidé vystoupili do chrámu, aby se pomodlili: jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, lupiči, nespravedliví, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát týdně a dávám desátky ze všeho, co získávám.‘ Avšak celník, který stál opodál, nechtěl ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, projev milost mně hříšnému.‘ Pravím vám, že ten sestoupil do svého domu ospravedlněn spíše než onen farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude pokořen, kdo se však pokořuje, bude povýšen.” (Lukáš 18:9-14).
Kdyby tento farizeus jednou v životě porušil přikázání a vyznal by se Bohu aby naplnil formu pokání, bylo by to marné, protože by stejně nebyl ospravedlněn; nedospěl by k tomu, aby se viděl ve světle Božího slova, které hovoří o vnitřní zkaženosti člověka. Proto pravé pokání je, když se poté, co se Bůh dotkne tvého srdce a přesvědčí tě o tvém pravém stavu, rozhodneš se odevzdat Ježíši. Což znamená, že se úplně od sebe odkloníš k Ježíši, protože sis uvědomil, že si už sám nemůžeš pomoci a že potřebuješ Ježíše; když si uvědomíš, že nejsi schopen udělat nic dobrého, co by tě kvalifikovalo před Bohem, pocítíš potřebu Ježíše. Tehdy přijmeš, že doslova potřebuješ, aby Ježíš přišel a žil v tobě, aby tě zachránil před tebou samotným, před tvou zlou přirozeností a vládl tvému každodennímu životu.
Ježíš nabídl právě takový obrat nábožnému mladému muži, který naplňoval podobu Božího mravního zákona.
„Jeden z předních mužů se ho otázal: „Dobrý učiteli, co mám učinit, abych získal věčný život?“ Ježíš mu řekl: „Proč mne nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, než jeden: Bůh. Přikázání znáš: Abys nezcizoložil, nezabil, neukradl, nevydal křivé svědectví; cti svého otce i matku.“ On řekl: „To všechno zachovávám od svého mládí.“ Když to Ježíš uslyšel, řekl mu: „Jedno ti ještě schází: Prodej všechno, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebesích; pak přijď a následuj mne.“ Když to uslyšel, velice se zarmoutil, neboť byl velmi bohatý.” (Lukáš 18:18-23).
Pokání není to, když přijmete, že od Ježíše potřebujete pouze pomoc, abyste se zlepšili v některých činech, ale když přijmete, že Ježíše zcela potřebujete. Právě na tomto principu bylo pokání výběrčího daní, když řekl: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“. Proto pravé pokání znamená úplnou změnu myšlení, úplný obrat mysli. Částečné pokání se zaměřuje na jednotlivé hříšné skutky a na Ježíše jako částečného Spasitele a Pána, který nám pomáhá řídit svůj život správným způsobem a dodržovat Boží mravní zákon a tak být příkladem pro lidi… To vede k formálnímu náboženství a Ježíše to v takovémto případě představuje jako Spasitele v nějakém právním smyslu.
Naopak bychom se neměli soustředit na jednotlivé hříšné činy, ale měli bychom přijmout fakt, že jsme totálně zkažení hříšníci. Měli bychom přijmout Ježíše jako skutečného osobního Spasitele, který má přijít a žít v nás náš každodenní život.
Skutečně kající člověk, kterého se Bůh dotkl ve svém srdci, si uvědomuje, že jedině Ježíš mu může pomoci. Tato pomoc, ale není jakákoli, ale je to nadpřirozené znovuzrození. Toto nadpřirozené znovuzrození se stává tím, že Ježíš přijde svým Duchem, aby žil v nás a aby se sjednotil s naším duchem a změnil naše srdce a naši přirozenost a aby začal řídit náš každodenní život. V podstatě jde o spasitelnou víru v Ježíše následovanou pokáním a odevzdáním se Mu.
Důvěřujte Ježíši, že přijde do vašeho života a bude vládnout nad vámi i nad vaším každodenním životem, protože jste si uvědomili, že jste bezmocný ztracený hříšník. Samozřejmě že to není ledajaký Ježíš, ale Ježíš , který je zjevený v Bibli; Ježíš, Syn Boží, který se asi před 2000 lety stal člověkem, aby nám prostřednictvím lidské zkušenosti poskytl spásu.
Pravda o Ježíši
Největší biblickou pravdou je, že Ježíš je skutečný, doslovný Boží Syn. Druhá největší biblická pravda je, že Ježíš skutečně a doslovně potřebuje žít ve věřících, aby je zachránil.
- Bůh, aby zachránil člověka, poslal a obětoval to nejcennější co měl – svého jednorozeného Syna – a tak nám ukázal svou lásku (Jan 1:14, 3:16, 1. Jan 4:10,14 ).
- Bůh sám řekl o Ježíši, že je Jeho Syn (Matouš 3:17, 17:5).
- Ježíš osobně řekl, že je Syn Boží (Jan 9:35-37, 10:36).
- Mnoho biblických svědků řeklo, že Ježíš je Syn Boží (Lukáš 1:35, 4:3, 9.41, Matouš 14:32-33, 16:15-17, 27:40, 43. 26:63-37, 27 :54, Jan 1:32-34, 49, 11:27, 19:7, Skutky 9:19-20).
- Bible kategoricky tvrdí, že Ježíš je Syn Boží (2. Jan 1:3, 2. Korintským 1:3, Efezským 3:14, Jan 8:54-55, Římanům 15:6, 1. Tesalonickým 1:9-10, Židům 1:1-2, Skutky 3:13, 4:27).
- Pravda, že Ježíš je Syn Boží, je spásná pravda (Jan 20:30-31, 1. Jan 4:15, 5:1-5).
- Pravda, že Ježíš je Syn Boží, je skálou nebo základním kamenem, na kterém je vybudován Boží lid – církev (Matouš 16:15-18, Efezským 2:18-20.5-23, Sk 4 :11-12 Koloským 1:18).
- Bible hovoří o protikřesťanském učení, které popírají, že Ježíš je Syn Boží a že On je ten, kdo by měl žít v nás (1. Jan 2:18-25, 1. Jan 4:2-4, 2. Jan 1: 7-11).
- Bible mluví o kázání jiného Ježíše a přijímání jiného Ducha (2. Korintským 11:4).
Znovuzrození zažijeme skrze víru ve skutečnou pravdu o Ježíši, se skutečným pokáním a skutečným odevzdáním svého života Ježíši. Bůh v nás působí ten nadpřirozený zázrak; Jeho údělem je dotknout se našich srdcí a vést nás k pokání, víře a odevzdání.
Osobně věřím, že částečná víra ve spasitelné pravdy, s částečným pokáním a částečným odevzdáním skrze určitou poslušnost v skutcích, nevede k nadpřirozené zkušenosti nového zrození.
Víra v Ježíše jako někoho, kdo není skutečným, doslovným Synem Božím, který nežije ve věřících skutečným a doslovným způsobem – není pravou biblickou vírou. A stejně tak pokání z jednotlivých hříšných skutků – není pravé biblické pokání. Stejně tak skutečné odevzdání – není poslušnost některých skutků, ale odevzdání sebe sama, odevzdání svého života Ježíši. Částečná a zamlžená víra ve spásné pravdy, polovičatá víra, víra na intelektuální úrovni, víra ze strachu z Boha nebo ze zájmu získat Boží přízeň, jako i pokání nebo odevzdání na úrovni jednotlivých hříšných činů, mohou vést k obrácení a do určité formy náboženství, které možná uklidní svědomí, ale nevedou k znovuzrození z Ducha. Nevedou k tomu, aby sám Ježíš přišel a nadpřirozeným způsobem žil v nás a tím změnil naši duchovní povahu.
Jsem přesvědčen, že mnoho křesťanů nezažilo nadpřirozené znovuzrození v Kristu. Tím samozřejmě nechci říct, že mnozí křesťané neměli zkušenost s Bohem a Ježíšem a nebo že nezažili zkušenost obrácení a změnu v životě, kterou nazývají znovuzrození. Ti lidé prožili nějaké pokání, nějakou víru a mnozí z nich více či méně milují Boha, ale nezažili nové narození. Je to druh starozákonního křesťanství; konverze, změna chování, ale ne změna duchovní podstaty. Z různých důvodů se jejich srdce nedotklo spásných pravd, které jsou v Bibli v pravém a plném světle. Mají vlastní vizi spásných pravd, které nevyústí v potřebu opravdového pokání a odevzdání se a pravého přijetí Ježíše do života. Je to spíše určitá forma náboženství, přítomná v náboženských institucích.
Dokud srdce nepochopí svou skutečnou potřebu, nemůže činit pravé pokání. Srdce může pochopit svou potřebu a požádat o to, co potřebuje, pouze tehdy, pokud pokorně dovolí Bohu, aby se ho dotkl ve světle spásných pravd z Božího slova.
Abyste tedy mohli zažít znovuzrození, je nutné opravdové pokání a pravá víra v Ježíše, a to je možné pouze tehdy, pokud se Bůh dotkne vašeho srdce čistými pravdami z Bible. A pokud uvěříme těmto pravdám, tyto pravdy se stanou naší zkušeností a ne jen věcí doktrín nebo intelektu.
Málokdo udělá takovýto obrat
Největším problémem jsou ti křesťané, kteří se podobají Izraelitům z Kristovy doby; to jsou ti, kteří mají tvrdé srdce a odmítají se pokořit a přijmout nové světlo. Není mnoho těch, kteří ve svém životě udělali takový obrat, aby přijali biblické pravdy v novém světle, aby zanechali svou nábožnost, svou náboženskou zkušenost, své předchozí křesťanství, aby přijali vlastní klam a to že šli špatnou cestou a že jsou úplní hříšníci a nakonec se cele odevzdali Ježíši, aby přišel a žil v nich. Apoštol Pavel je jedním z těch náboženských lidí, kteří to takto udělali.
„Ačkoli já bych mohl spoléhat i na sebe. Zdá–li se někomu jinému, že může spoléhat na sebe, já tím víc: obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z kmene Benjamínova, Hebrej z Hebrejů, jde–li o Zákon — farizeus, jde–li o horlivost — pronásledovatel církve, jde–li o spravedlnost, která je v Zákoně, byl jsem bez úhony. Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista uznal za ztrátu. A opravdu také pokládám všechno za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za odpad, abych získal Krista a byl nalezen v něm, nemaje svou spravedlnost, která je ze Zákona, ale tu, která je z víry v Krista, tu spravedlnost, která je z Boha na základě víry,” (Filipským 3:4-9).
Zacheus byl naopak jedním z hříšníků, tedy jedním z těch, kteří nebyli věřící, kteří by se v dnešním jazyce dali nazvat světským člověkem a jejichž srdce bylo pohnuto k neuvěřitelnému obratu.
„Byl tam muž, který se jmenoval Zacheus. Byl vrchním výběrčím daní a byl bohatý. Chtěl vidět, kdo je tento Ježíš, ale nemohl od lidí, protože byl malý. Běžel tedy napřed a vylezl na divoký fíkovník, aby ho viděl, protože tudy chtěl projít. Když Ježíš dorazil na to místo, vzhlédl a řekl mu: Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes budu hostem ve tvém domě. A rychle sestoupil a radostně ho přivítal. A všichni, kdo to viděli, reptali a říkali: Zastavil se u člověka, který je hříšný. Zacheus vstal a řekl Hospodinu: Hle, Pane, polovinu svého majetku dávám chudým a všem, které jsem křivě obvinil, abych vymohl peníze, vracím čtyřnásobně. Ježíš mu řekl: Dnes přišla spása do tohoto domu, protože i toto je Abrahamův syn. Neboť Syn člověka přišel hledat a spasit, co bylo ztraceno“ (Lukáš 19:2-10).
Poselství věřícím lidem, kteří ještě nemají Krista
Bible říká, že poselství o pokání a víře v Ježíše bylo určeno především tehdejším náboženským lidem, tehdejším Izraelitům, a proto lze stejné poselství aplikovat i na dnešní křesťany. Věřím, že dnešní křesťané, stejně jako apoštol Pavel, by měli činit pokání novým a správným způsobem a přijmout Ježíše novým a správným způsobem prostřednictvím skutečného odevzdání svého života a být pokřtěni ve jménu Ježíše Krista (ve vodě a Duchem svatým) a začít od začátku. To je skutečný a největší zlom v duchovním životě.
„…Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Neboť Jan k vám přišel cestou spravedlnosti, ale neuvěřili jste mu. Celníci a nevěstky mu však uvěřili. A když jste to uviděli, ani potom jste toho nelitovali, abyste mu uvěřili.” (Matouš 21:31-32).
„Zkoumáte Písma, protože se domníváte, že v nich máte věčný život, a právě ona svědčí o mně. Ale nechcete přijít ke mně, abyste měli život.” (Jan 5:39-40).
„Ať tedy všechen dům Izraele s jistotou ví, že Bůh učinil toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali, i Pánem i Mesiášem.“ Když to uslyšeli, byli hluboce zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, muži bratři?“ Petr jim řekl: „Učiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na odpuštění svých hříchů, a přijmete dar Ducha Svatého.” (Skutky 2:36-38).
Také věřím, že „výběrčí daní a nevěstky“, tedy ti, kteří nejsou věřící, by měli činit pokání a přijmout Ježíše, aby byli spaseni, jako to udělal Zacheus. Křesťané i nekřesťané potřebují v sobě Kristův život, Kristova Ducha v nich, aby byli spaseni ve zkušenosti, nejen ve formální nebo deklarativní víře v Krista.
