David Clayton
Co je to posvěcení? Populární chápání slova posvěcení je, že je to proces, kterým se kvalifikujeme pro nebe. Ve většině případů se to vykládá jako proces, jehož prostřednictvím se postupně stáváme stále svatějšími, stále více podobnými Kristu, až se nakonec staneme takovými jako je On.
Je zajímavé poznamenat, že slovo posvěcení má v Bibli jiný význam a ve většině případů se vztahuje právě již k vykonané práci. Například: “Bůh sedmý den (sabat) požehnal a posvětil jej.“ (Genesis 2:3 ). “Neboť jedinou obětí přivedl ty, které posvěcuje, k věčné dokonalosti.” (Židům 10: 14). Toto slovo (posvěcení) znamená být oddělen stranou pro posvátnou službu a je to jednorázový proces. Ale jak všichni víme v dnešní době se toto slovo používá (vykládá) jako proces, ve kterém se člověk postupně stává stále více a více svatějším.
Zamysleme se nad těmito otázkami: Když říkáme, že posvěcení je „celoživotní dílo“, o jak dlouhém životě mluvíme? Máme na mysli délku života Metuzaléma, kterému bylo 969 let, nebo délku života Enocha (365 let), nebo délku života Mojžíše (120 let) a nebo stačí délka života dnešního průměrného člověka (70–80 let)? A co když život některých lidí byl přerušen mnohem dříve, kvůli nemoci nebo nehodě? Jak dlouho skutečně trvá, než se člověk posvětí? Jak dlouho to trvalo lotru na kříži, který žil jen několik málo hodin poté, co se obrátil?
Nyní vidíme, že musíme přehodnotit své chápání posvěcení. Myšlenka, že posvěcení je proces, který končí, když dosáhneme určité úrovně svatosti nebo dokonalosti, je falešná a špatná myšlenka. Pokud by to byla pravda, pak by to znamenalo, že většina křesťanů není vůbec plně posvěcena. Možná bychom všichni potřebovali delší život. Třeba potřebujeme žít 365 let jako Enoch, ale stejně to nemusí stačit, protože se zdá, že ani Metuzalém, který žil téměř třikrát déle než Enoch, nedospěl do pozice, kdy by kráčel tak blízko s Bohem jako Enoch. Jestliže je posvěcení to, co nás opravňuje vejít do nebe, proč k němu došlo tak rychle v případě lotra na kříži a tak pomalu v případě jiných lidí, jejichž délka života je téměř sto let?
V Židům 4:9-11 nám Pavel říká, že existuje odpočinek, který zůstává pro Boží lid. Vysvětluje, že člověk, který vstoupil do Božího odpočinku, odpočinul od svých vlastních skutků, jako Bůh odpočinul od svých skutků, když dokončil své stvořitelské dílo. Pokud si odpočineme od svých skutků, znamená to, že nebudeme dělat žádné skutky? Rozhodně ne! Jak Pavel znovu říká: “Bůh sám totiž ve vás působí, abyste nejen chtěli, ale i dělali, co se mu líbí!” (Filipským 2: 13). Všimněte si, že i v životě věřícího jsou skutky, ale to nejsou jeho skutky, to jsou skutky Kristovy. V zdánlivě paradoxním prohlášení nám Pavel říká: „Usilujme tedy vejít do toho odpočinku, aby snad někdo po jejich příkladu nepadl kvůli neposlušnosti.” (Židům 4: 11).
Musel jsem se smát, když jsem si uvědomil, co Pavel vlastně říká. On tady říká, že musíme udělat maximum, že musíme makat, usilovat o to abychom vešli do odpočinku. Proč to říká? Nemůžeme tedy odpočinout? Musíme tvrdě pracovat, abychom si mohli odpočinout? Není v tom rozpor? Vůbec ne, zde nacházíme soulad mezi oběma pojmy posvěcení, o kterých jsme již mluvili: že posvěcení je „celoživotní dílo“ a že posvěcení je okamžitá zkušenost, kdy je člověk zcela oddělen pro Boha.
Nebezpečí, před kterým nás Pavel varuje v liště Židům 4, je nebezpečí nevěry. Říká, že se musíme ze všech sil snažit, abychom mohli vstoupit do Božího odpočinku. Ale jak tam můžeme vstoupit? Vstupujeme tam vírou! Je tedy zřejmé, že veškerá naše tvrdá práce má být o naši víru a ne ke konání našich skutků. Kde je víra, tam odpočíváme, vstupujeme do Božího odpočinku. Naše práce je hotová. Naším jediným problémem může být, že nás naše nevěra může odvést od odpočinku a proto se musíme snažit ze všech sil (musíme bojovat), abychom udrželi ohnisko víry. Toto je totalita křesťanského boje, boj o udržení víry, protože kde je víra, tam je boj ukončen, kde je víra, tam Bůh pracuje a bitva je u konce.
Jestliže je vítězství nad hříchem skrze naší víru v Krista, pak je zřejmé, že tuto zkušenost můžeme zažít ve chvíli, kdy uvěříme. Je však také zřejmé, že jelikož naše vítězství je pouze vírou, pak udržení víry je to, co rozhoduje o našem vítězství. Jednoduše řečeno, naše vítězství závisí na tom, zda si víru ponecháme nebo ne. Boží dílo je vždy dokonalé, ale závisí na naší víře, jestli se dokonalé Boží dílo v nás projeví. Je tedy nutné bojovat, ale všimněte si, že to není boj o to, co je správné, ani to není boj o překonávání našich hříchů, ale je to „dobrý boj víry.“ Je to boj o udržení naší víry.
To vysvětluje, proč posvěcení je dílo oddělení se pro Krista, je to momentální akt, který se stane, jakmile jsme v Kristu, ale je to také proces, který trvá až do konce našeho života. Člověk, který je v Kristu, je pro Boha zcela přijatelný a takový člověk je v Něm úplný.
“V něm (v Kristu) je tělesně přítomná veškerá plnost Božství, a tak jste naplněni v Tom, který je hlavou každé vlády a mocnosti.” (Koloským 2: 9-10).
Takový člověk je posvěcen, neboli vyčleněn pro Boha (pro službu Bohu). Avšak každý den svého života, dokud bude naživu, ať už bude žít 969 nebo 70 let, bude muset tento člověk neustále udržovat svou zkušenost v Kristu vírou. To není automatický proces, ve kterém je tento vztah udržován. Víru je třeba pěstovat, živit, používat a pečlivě střežit. Tento „boj víry“ pokračuje, dokud je člověk naživu. To neznamená, že člověku trvá celý život, než se stane svatým. Ne, ale status svatosti, který se nám dostává na samém počátku, si musíme udržet až do konce našeho života, ať už náš život bude trvat další 2 roky nebo 969 let. Je to celoživotní „práce“.
Tak byl i lotr na kříži, který žil jen několik málo hodin, také posvěcen, stejně jako Metuzalém, který žil 969 let. Tato práce neskončila, dokud byli naživu. Nikdy nebyli v pozici, kdy by řekli: „Teď jsem posvěcený a zítra už tu zkušenost nemusím mít.“ Všimněte si, posvěcení nevyžaduje práci. Je to Boží dílo. Je to víra, která přináší posvěcení a tu je třeba udržovat po celý život.
