David Clayton
Proč Ježíš nikdy nehřešil, když zhřešili všichni ostatní? Je to štěstí nebo věc pouhé náhody, že pouze jeden člověk z miliard lidí, kteří kdy žili, se nikdy nedopustil hříšného činu, dokonce ani jako dítě?
My všichni jsme viděli sobecké chování u dětí ještě předtím, než se staly rozumnými. Měl někdy Ježíš takové chování?
Kdyby Ježíš projevil hříšné chování už jako dítě (například sobecké chování, temperamentní výbuchy hněvu atd.), ukázal by, že má zvrácenou duchovní povahu a potřebuje novou mysl a bylo by pro něho nutné se znovu narodit. Je pravda, že dítě se nemůže dopustit vědomého hříšného činu a proto se nemůže dopustit hříchu. Dítě však může projevovat hříšné chování tím, že ukazuje, že od narození má vrozenou tendenci dělat špatné věci a mít zvrácenou povahu.
Protože Ježíš nikdy nezhřešil, je zřejmé, že vlastnil něco, co jiní lidé nevlastní. Čím se však Ježíš odlišoval od jakéhokoli jiného člověka, dokonce i jako dítě?
Fyzická a duchovní povaha
Nejprve si povšimněme této základní pravdy: každý člověk ve vesmíru má fyzickou nebo materiální povahu, která závisí na genetice nebo fyzických vlastnostech. Každý člověk má však také ještě jinou povahu, duchovní povahu , která závisí na stavu jeho ducha.
Lidské tělo má zvrácenou nebo padlou povahu. Má také slabosti a tendence, které jsou přenášeny geneticky. Člověk má také zvrácenou duchovní povahu. Má mysl nebo ducha, který je zcela sobecký a který ho přirozeně povede k tomu, co je sobecké. Hřích není záležitostí genetiky. Hřích pochází z mysli. Hřích je věcí mysli.
Zdroj sobectví
Jedinou osobou ve vesmíru, která je od přirozenosti obětavá, je Bůh. Když Bůh porodil Syna, byla tato nezištná přirozenost přenesena na Jeho Syna, který zdědil život a přirozenost od samotného Otce.
„Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli a svědčíme o něm. Zvěstujeme vám věčný život, který byl u Otce a byl nám zjeven.“ (1. Jana 1: 2).
Ve vesmíru proto existují pouze dvě Bytosti, které jsou přirozeně obětavé a jsou to Otec a Jeho Syn . Všechny ostatní bytosti mohou být nesobecké, pouze pokud jsou sjednoceny s Bohem prostřednictvím Jeho Ducha. Bez tohoto spojení s Bohem jsou přirozeně sobečtí a sebestřední. Sobectví však není záležitostí těla. Sobectví nezávisí na chování ani na tom, jak člověk reaguje na zákony. Sobectví je vlastnost, která vychází z nitra, z lidské mysli a představuje přirozený přístup všech lidí, kteří jsou odděleni od Ducha Božího.
I když se člověk naučí dodržovat zákon, nebude z něj obětavý člověk. Vzdělání nemůže člověka učinit obětavým. Studium Bible ve smyslu zákona je nemůže učinit nezištným. Jedinou věcí, která může člověka učinit obětavým, je společenství nebo jednota s Bohem. Proto jakákoli výchova nebo vzdělání, kterou Ježíš měl, ho nemohla přimět, aby se choval správně, pokud by jeho povaha nebyla dobrá.
Někteří říkají, že Ježíš byl dobrý jen proto, že byl naplněn Otcovým Duchem, ale že jinak byl od přirozenosti sobecký a zvrhlý stejně jako ostatní lidé. To je naprosto špatná myšlenka. Pokud je to pravda, odkud pochází Jeho sobectví a zvrácenost? Zdědil Adamovo tělo, ale NE Adamovu mysl.
Kristovo Božství
Když Ježíš přišel na Zem, vzdal se božské moci a božské slávy. A co potom zůstalo Synu Božímu? Co to bylo, co z něj stále dělalo Božího Syna? Někteří jdou tak daleko že říkají ,, jeho síla, sláva, mysl, přirozenost a charakter jsou pryč“. Tak co přišlo z nebe? Co zbylo z Božího Syna? Podle jejich teorie je vše co měl zcela pryč! Jediné, co mu zbylo, bylo jen Jeho jméno a to taky není pravda, protože žádné z původních jmen mu nezůstalo.
Pokud je toto vše pravda, můžeme dospět k závěru, že Ježíš nebyl Božím Synem a že si Bůh mohl snadno vybrat jakékoli jiné lidské dítě a udělat s ním totéž, co udělal s Kristem. Ti, kdo tomu věří, účinně ničí pravdu, že Ježíš je Boží Syn. Vzpomeňme si na pravdu, že Božství nezahrnuje jen sílu, ale také přirozenost.
Bůh má božskou moc která ho dělá schopným dělat cokoli, např: dělat zázraky, tvořit světy, mít vševědoucnost a tím pádem nemůže být ani pokoušen. Když se Ježíš stal člověkem, vzdal se všech těchto schopností.
,,Ačkoli sdílel Boží podstatu, na své rovnosti s ním netrval. Místo toho se vzdal sám sebe: přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu. Ocitl se v těle jako člověk, ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti.“ (Filipenským 2: 5–8).
Božská přirozenost je vlastnost, kterou vlastní pouze Bůh a Jeho Syn, kterou však lze přiřadit i těm, kteří přijímají Kristův život, ale tato božská přirozenost je vlastnost díky které je Jeho postoj zcela odlišný od veškerého stvoření. Když Ježíš přišel na Zem, neopustil svou božskou přirozenost.
„To Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ (Jan 1:14).
Bůh je dobrý. Je naprosto dobrý. To znamená, že nemá a ani nikdy neměl motiv, který není dobrý a který není založen na lásce a nezištnosti. Všichni víme, že je to pravda. Tato kvalita není založena na Boží moci ani na Božím poznání. To je samotná podstata Boží přirozenosti. Jak nám říká Bible: „Bůh je láska.“ To je ve skutečnosti Bůh. Je to základní vlastnost jeho bytí a je to vlastnost, která odděluje Boha od všech ostatních stvořených bytostí. Na rozdíl od toho, čemu mnozí věří, síla není hlavním atributem Boha. Pokud by tomu tak bylo, pak by se Satan přiblížil k tomu, aby se stal Bohem, protože má mnohem větší moc než člověk. Hlavní charakteristikou Boha je, že je naprosto dobrý. Je čistá láska. Ježíš jako Boží Syn vlastnil tuto duchovní podstatu Boha která se v něm spojila s Adamovou padlou fyzickou přirozeností. Tato božská povaha mu patřila. Od narození byla Jeho, protože to byl Boží Syn. Všechny Jeho motivy tedy byly dobré, spravedlivé a bylo to pro Něho přirozené. Je však zřejmé, že mu byla k dispozici Boží moc a že bez ní by nebyl schopen dělat mnoho dobrých věcí, ke kterým ho jeho mysl vedla. Přestože byl v sobě dobrý, potřeboval být pokřtěn Duchem svatým a potřeboval sílu svého Otce, aby uskutečnil touhy svého srdce.
V jednom aspektu musel Kristus sestoupit na naši úroveň. Převzal naši fyzickou podobu se všemi jejími slabostmi, oslabenou degenerací, která trvala 4000 let. Zde zcela sestoupil na naši úroveň, když byl zde na Zemi, ale jak by nám mohl pomoci, kdyby byl duchovně v přesně té stejné pozici jako my? Může člověk vytáhnout jiného člověk z tekutého písku, pokud sám stojí v tekutém písku? Ne, to není možné. Ježíš musel mít jinou pozici když sestoupil na naši úroveň. Musel mít nějaký způsob, jak pozvednout lidstvo a to bylo něco co lidstvo nemělo, protože v lidstvu není nic dobrého. Muselo se spojit Božské s lidstvím a to mohl udělat jen někdo, kdo sám vlastnil Božství. A tak Kristus v sobě spojil Božství s lidstvím a tím pozvedl lidstvo na úroveň, kde se člověk může stát Božím synem.
Ježíš na sebe nevzal lidskou přirozenost, aby potom učil člověka, jak přijmout Ducha svatého, ale věděl, co lidstvo potřebuje, aby mohlo být zachráněno. Nikdo jiný to nemohl udělat, pouze Boží Syn mohl spojit Božství s člověkem.
Může být Bůh v pokušení?
Mysl s božskou vševědoucností nelze pokoušet, protože taková mysl vidí konec od samého začátku. Ale Božská mysl bez vševědoucnosti, která nemůže vidět budoucnost a znát všechno, může být pokoušena. Může být v pokušení zvolit si spíše svou cestu než cestu podrobení. Je pravda, že podstatou zla je sobectví a Božstvo jako celek je nezištná láska. Ježíš byl od přirozenosti obětavý od svého narození. Ale to, o co se Satan celý život pokoušel, nebylo přimět Ježíše, aby udělal něco sobeckého, ale aby udělal něco, nezávisle na Otci. To byl způsob, jak přimět Ježíše, aby jednal nezávisle na svém Otci a aby se podřídil sobě a své vlastní vůli, což je základem Satanovy vlády. Jeho tři pokušení na poušti byla obrazovým znázorněním toho, jak se Satan pokoušel uvést Krista do hříchu.
- Nejprve se pokusil přimět Ježíše, aby proměnil kameny na chléb. To je něco, co se nezdá sobecké, ale kdyby to Ježíš udělal, znamenalo by to, že něco udělal z vlastní iniciativy bez Otcova vedení. Satan ve skutečnosti pokoušel Ježíše, aby se stal nezávislým na Bohu. Ježíš řekl Satanovi: ,,Nejen chlebem bude člověk živ, ale každým slovem vycházejícím z Božích úst.“ Bůh musí řídit každý aspekt života a člověk nesmí rozhodovat sám.
- Dalším Ježíšovým pokušením bylo skočit z vrcholu chrámu a dokázat, že je Božím Synem. Toto pokušení bylo, aby provedením zázraku Ježíš dokázal, že je Boží Syn. Znovu by to bylo Jeho osobní rozhodnutí místo Božího. A znovu byl v pokušení jednat bez Otcova vedení.
- Satan pokoušel Ježíše potřetí tím, že mu nabídl kontrolu nad celým světem bez nutnosti bojovat nebo umírat, pouze pokud ho Ježíš bude uctívat a pokloní se mu. To byla nabídka pro Ježíše, aby získal kontrolu nad světem způsobem, který je v rozporu se způsobem, který určil Bůh. Ježíš návrh okamžitě odmítl.
Jediný případ, kdy Bible odhaluje, že Ježíš bojoval sám se sebou, je v Getsemanské zahradě a na Golgotě. Již nikdy, kromě toho, se během svého života nepotýkal s vůlí Otce. Ale i tehdy Ježíš řekl: „Otče můj, je-li to možné, ať mě ten kalich mine! Ať se však nestane má vůle, ale tvá.“ “Vyžadoval sobecký způsob? Ne. V tomto nebylo sobectví. Pokud by existovala jednodušší cesta, pak by nebylo nutné, aby šel touto těžší cestou. Nyní však vidíme, že byl v pokušení zvolit si svou vlastní cestu a nikoli Otcovu. Ne nesobecký způsob, ale sobecký způsob. To byl samotný kořen Luciferovy vzpoury. Sobectví znamená myslet na sebe místo na ostatní. „Když si vybírám vlastní cestu a podřizuji se vlastnímu úsudku (vedení) tak to znamená, že jednám podle své vůle a ne podle Boží vůle i přesto, že dělám něco, co je dobré. Souvisí to s vírou nebo nedostatkem víry a znamená to věřit ve vlastní moudrost více než v Boží. I když dělám dobro pro ostatní, a pokud je to svévole, je to hřích.
Musel však Ježíš bojovat proti pokušení spáchat smilstvo? Přitahovali ho ženy takovou silou, že se musel osprchovat studenou vodou, aby se ochladil? Musel bojovat s tím, aby nevyslovil dotěrná slova Marii a Martě a neodolal nutkání nevhodně se jich dotknout? Rozhodně ne! Někteří však věří, že Ježíš byl pokoušen stejnými pokušeními, která přitahují a pokouší nás. Bible však říká, že Ježíš nenáviděl hřích. Nebylo to něco, co ho přitahovalo.
„Miluješ spravedlnost a nenávidíš špatnost; to proto tě Bůh, tvůj Bůh, pomazal olejem radosti nad společníky tvé.“ (Židům 1: 9).
Bible samozřejmě říká, že byl ve všech ohledech pokoušen jako my. Když však pečlivě zvážíme několik věcí, vyjde najevo, že i když byl v zásadě pokoušen jako my, nikdy nezažil naše pokušení do všech podrobností. Za prvé, dva lidé mohou čelit přesně stejnému pokušení a zatímco jeden člověk vnímá, že určitému pokušení není možné odolat, ten druhý takový problém nemá. Skutečnost, že Ježíš musel čelit stejným pokušením jako my a že byl pokoušen jako my, ještě neznamená, že s těmito pokušeními musel bojovat, jako bojujeme my. Kdy je pokušení velmi silné? Je to okamžik, který se objeví v naší mysli, nebo když o tom začneme přemýšlet a promýšlet možnosti?
„Když je někdo pokoušen, vždycky jej vleče a vábí jeho vlastní chtíč. Chtíč, jakmile počne, rodí hřích a hřích, když dospěje, plodí smrt.“ (Jakub 1: 14–15).
Když se muž dívá na krásnou ženu a je silně v pokušení jít s ní do postele? Je hřích, když se na ni podívá poprvé, nebo když začne přemýšlet o tom, co by se mezi nimi mohlo stát? Každý upřímný a čestný člověk zná odpověď. Pokušení jsou silná pouze tehdy, když přemýšlíme o tom, jaké by to bylo poddat se jim. Když je mysl člověka rozhodnuta nedopustit se určitého činu, pak tento čin účinně ztrácí veškerou moc pokoušet tuto osobu.
Můžeme uvažovat o Josefově reakci na Potifarovu manželku a porovnat ji s Davidovým hříchem s Batšebou. Pokušení se uchytilo v Davidově mysli, když pomalu kráčel po střeše, potěšil oči krásným tělem manželky svého souseda a zvážil možnosti. Nebylo to tak s Josefem, který nikdy ani na okamžik nepřemýšlel o tom, jaké by to bylo s manželkou svého pána. Hrál si někdy Ježíš s myšlenkami na hřích? Nechal někdy prostor pro příležitost udělat něco špatného? Rozhodně ne! Nenáviděl hřích. Je tedy jasné, že pokud jde o pokušení, která nás často pronásledují, Ježíš nikdy nezažil boj o překonání, kterým musíme často procházet.
Je pravda, že Ježíš musel přemoci hřích a to nám přišel dát, ale to neznamená, že musel bojovat s hříchem stejně, jako s ním bojuji já. Proč ne? Protože nepřišel, aby mi dal boj proti hříchu, ale přišel, aby mi dal vítězství nad hříchem. To je vše, co musel udělat. Poté, co vyhrál toto vítězství, mi nyní dává život, který již zvítězí nad hříchem.
