David Clayton
„Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vymítat démony, budou mluvit v nových jazycích, budou brát hady, a kdyby vypili něco jedovatého, nijak jim to neublíží; budou vkládat ruce na nemocné a ti se uzdraví.“ (Marek 16: 17-18).
Všimli jste si pozoruhodných věcí v tomto verši? Ti kteří uvěřili měli všechny věci dělat v jakém jménu? Je psáno „v mém jménu.“ Ježíšovo jméno bylo základem a důvodem této mimořádné moci, která provázela dílo apoštolů.
„Když se těch dvaasedmdesát vrátilo, radostně mu říkali: „Pane, i démoni se nám poddávají ve tvém jménu!“ (Lukáš 10: 17).
„Petr mu řekl: „Stříbro a zlato nemám, ale co mám, to ti dám. Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ (Skutky 3: 6).
„Bylo to jeho jméno (Ježíšovo), co na základě víry v něj dalo sílu tomuto muži, kterého vidíte a znáte. Ano, víra, která se opírá o něj, ho před vašima očima úplně uzdravila.“ (Skutky 3:16).
Pro upřesnění: když používáme Ježíšovo jméno, Bůh zaslíbil, že nám dá vše, co očekáváme v souvislosti s Jeho jménem. To je to, co Bůh slíbil skrze Něho (Ježíše).
Zdroj síly
Viděli jsme, že jméno Ježíš odkazuje na Jeho charakter a autoritu. K Ježíši musíme přijít v extrémní závislosti na Něm. Musíme záviset na tom, co udělal, na tom, co je a na tom, kde sedí. Musíme však pochopit další důležitý aspekt Ježíšova jména. Veškerá moc, autorita a charakter jsou obsaženy v jednom jediném daru, který je dán Božím dětem. A tento dar je právě Ježíš osobně. Jsou v Něm obsaženy všechny síly a autority. Ano, to je pravda, ale vezměte v úvahu toto Ježíšovo prohlášení:
„Jestliže mě milujete, zachovávejte má přikázání. Já pak požádám Otce a dá vám jiného Utěšitele, aby s vámi zůstal navěky, totiž Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijmout, neboť ho nevidí a nezná. Vy ho však znáte, neboť žije u vás a bude ve vás. Nenechám vás jako sirotky, přijdu k vám.“ (Jan 14: 15-18).
Zamyslete se nad tím, co zde Ježíš říká. Když Ježíš řekl svým učedníkům, že odejde, byl hluboce znepokojen zjevným zármutkem Jeho učedníků a proto se k nim obrátil se slibem: „Pošlu vám jiného Utěšitele – ve skutečnosti přijdu k vám!“ Od té chvíle nemohla být síla učedníků založena na Ježíšově fyzické a viditelné přítomnosti. Až do této chvíle za Ním mohli vždy přijít a říct Mu o svých potížích, vysvětlit Mu své frustrace a své potřeby a On byl vždy při tom, aby jim pomohl. Ale teď odcházel a zdálo se, že zůstanou jako bezmocní sirotci. Ale Ježíš je uklidnil: „Budu mezi vámi (ne fyzicky), ale doslova budu přítomen stejně jistě a skutečně, jako když jste mě mohli vidět ve fyzické podobě.“ Ježíšova autorita a povaha tedy byla s nimi a v nich. To je to, co slíbil – že Utěšitel bude v nich. Není divu, že používali Ježíšovo jméno (autoritu), protože v nich skutečně byl sám Ježíš a jednal prostřednictvím nich.
„Avšak Utěšitel, ten Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl.“ (Jan 14: 26).
„Přijmete ale moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, v Samaří a až na konec světa.“ (Skutky 1: 8).
Celá Ježíšova autorita, charakter a moc byla tedy obsažena v Duchu svatém, který byl dán Jeho lidu. To znamená, že Ježíš se všemi svými vlastnostmi přebývá se svým lidem a ve svém lidu. On je jejich život, jejich Utěšitel, jejich autorita, jejich bezpečí a jejich síla. Proto vše dělají v Jeho jménu a tím uznávají, že On v nich skutečně žije a že všechny jejich skutky koná On. Duch svatý je ve skutečnosti Ježíšovo jméno (oživená Ježíšova autorita). Když tedy ve víře používáme jméno Ježíš, ve skutečnosti otáčíme klíčem, který uvolňuje veškerou sílu Ducha svatého, který je v nás přítomný.
Autorita ve skupině
„Neboť kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ (Matouš 18: 20).
Bůh nás všechny miluje a v Ježíši Kristu je schopen projevovat svou lásku zvláštním způsobem těm, kteří jsou Jeho dětmi. Nikoho z nás nemiluje méně a někoho více, miluje nás všechny stejně. Stejně jako otec miluje každé ze svých dětí a zná je jednotlivě, tak Bůh miluje každého z nás. Jsem otec a vím, že pro mě je jeden z nejšťastnějších okamžiků, když jsou moje děti spolu a já jsem s nimi. Také si pamatuji, že v životě mého otce nebyl šťastnější okamžik, než když se celá rodina sešla a zpívala. Jeho deset dětí je nyní roztroušeno po celém světě, ale když byl naživu, největší potěšení mu způsobovala rodinná setkání, když jsme se sešli a trávili jsme s ním čas.
Když to pochopíme, dokážeme více pochopit to, co Ježíš myslel předchozím prohlášením. Kdykoli se Jeho bratři shromáždí v Jeho jménu — (to znamená se zájmem a pozorností zaměřenou na Něho), bude mezi nimi zvláštním způsobem přítomen. Pak se projeví Jeho přítomnost a Jeho moc. Všimněte si, že toto není případ, kdy se lidé shromažďují z jakéhokoli jiného důvodu, ale pouze tehdy, když se shromažďují v Jeho jménu.
„Až se shromáždíte ve jménu našeho Pána Ježíše, budu v duchu s vámi a bude s vámi moc našeho Pána Ježíše.“ (1. Korintským 5: 4).
Moc Pána je přítomná, když se shromáždíme v Jeho jménu. Můžeme této nádherné realitě rozumět a věřit jí? Když se kolem Něj shromáždíme, zaměříme se na Něho, poznáme Ho a pak nejenže uvidíme, jak se v nás projevuje Jeho charakter, ale také uvidíme projev Jeho síly mezi námi. Když se shromáždíme v Jeho jménu, nemocní budou uzdraveni, démoni vyhnáni, protože On sám žije v nás a mezi námi.
Souvislost s nemocnými
„Je někdo z vás nemocný? Ať zavolá starší sboru a ti ať se za něj modlí a mažou ho olejem v Pánově jménu.“ (Jakub 5:14).
Všichni známe tento verš z Jakubovy epištoly. Je smutné, že jsme s tímto veršem obeznámeni a že je vrytý do naší mysli hlouběji než následující verš:
„Modlitba víry uzdraví nemocného, Pán ho pozdvihne, a pokud spáchal nějaké hříchy, bude mu odpuštěno.“ (Jakub 5: 15).
Je úžasné, že nikde v tomto verši není slovo „snad“.
Ježíš je mezi svým lidem tak přítomen, jako vždy byl a je ochoten a připraven léčit naše nemoci, duchovní i fyzické. To je důvod naší důvěry, to je důvod naší ochoty implementovat pokyny, které nám byly dány. Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i navždy. To, co udělal, když byl zde na Zemi, je připraven a ochoten udělat znovu, znovu a znovu, pro všechny ty, kteří mu důvěřují stejně jako mu důvěřovali lidé před dvěma tisíci lety. A přesto, čím více se čte toto zaslíbení z listu Jakuba, tím menší je naděje a přesvědčení, že toto zaslíbení bude opravdu naplněno.
Proč tomu tak je? Je nám řečeno, že nemocní budou pomazáni v Pánově jménu. Znovu vidíme zásadní skutečnost, že Ježíš je ten, který je v nás a mezi námi a který musí použít Svoji vlastní moc. My nemáme nic, ale když pomažeme nemocného v „Pánově jménu“, rozpoznáváme Jeho přítomnost mezi námi a když k Němu přilneme, tak jsou i nemocní díky tomu uzdraveni. Když pomažeme nemocného v Pánově jménu, manifestace víry v souladu s realitou toho, co pro nás Ježíš znamená a v realitě Kristova charakteru, lásky a milosti Mu umožňuje, aby vzal náš smutek, aby vzal naše bolesti a utrpení, jak duchovní tak i fyzické a mohl je vyléčit (uzdravit).
Kdy se mít na pozoru
„Nějací potulní židovští zaklínači se pak pokusili vzývat jméno Pána Ježíše nad těmi, kdo měli zlé duchy: „Zaklínáme vás Ježíšem, kterého káže Pavel!“ Tak to dělalo sedm synů židovského vrchního kněze Skévy. Zlý duch jim odpověděl: „Ježíše znám, o Pavlovi vím, ale kdo jste vy?“ A ten člověk, ve kterém byl zlý duch, se na ně vrhl, přemohl je a zbil tak, že z toho domu utekli nazí a zranění. Když se to rozneslo mezi všemi Židy i Řeky bydlícími v Efesu, na všechny padla bázeň a jméno Pána Ježíše bylo ve velké vážnosti.“ (Skutky 19: 13-17).
Zkušenost sedmi synů Skévy ukazuje, že v samotném zvuku nebo výslovnosti jména není síla. Používání slov bez víry v to, co tato slova představují, nemá žádný přínos. Nebýt dnes Boží milosti, bylo by více těch, kteří mají podobnou zkušenost jako sedm synů Skévy, nebo se křesťané moderní doby vzdálili tak daleko od všeho nadpřirozeného, že Satan nemá mnoho příležitostí, aby se představil stejným způsobem, jak to udělal se synama Skévy. Moc není ve slovech, ani ve správné výslovnosti.
Tou mocí je Ježíš osobně, ten který vládl přírodě, který vládl ďáblům, nemocem…. je ten stejný, ktrey žije v těch, kdo jsou jeho praví děti. Víra v tuto pravdu, že Kristus žije v nás a důvěra v Něho v Jeho trvalou přítomnost je klíčem, která uvolňuje Jeho moc v našich životech a okolnostech.
Vše je v Jeho jménu
Když plně pochopíme tuto pravdu a reálně ji přijmeme, pak slova apoštola Pavla budou pro nás téměř zbytečná, protože naše srdce nás přirozeně a spontánně dovede ke zkušenosti, kdy se Ježíšovo jméno stane náším důvodem pro všechno.
„Vždycky za všechno děkujte Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.“ (Efezským 5: 20).
„Cokoli děláte, ať už ve slovech či skutcích, všechno to čiňte ve jménu Pána Ježíše a děkujte skrze něj Bohu Otci.“ (Kolossenským 3: 17).
Bůh vám žehnej ve jménu Ježíše!
