David Clayton
„Jestliže jsme ještě jako nepřátelé byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, čím spíše nás, již smířené, zachrání jeho život!” (Římanům 5: 10).
Ježíšova „smrt nás usmiřuje, ale nespasí nás. Spása není jen usmíření. Život Ježíše Krista nás zachraňuje. Celý svět je smířen s Bohem skrze Ježíše, ale celý svět nebude spasen.
Za prvé, musíte věřit v toto usmíření a za druhé musíte přijmout Jeho život. Pokud nepřijmete život Ježíše, nezáleží na tom, jak často chodíte do kostela, ani nezáleží na tom, kolik informací máte v hlavě a že znáte všechny pravdy o Bohu a Jeho Synu. Pokud jste nepřijali Jeho život, nemáte spasení. Spasení je život Ježíše Krista.
Skutečná zkušenost věčného života nebyla pro nikoho dostupná, dokud Ježíš nepřišel, nežil, nezemřel a nebyl vzkříšen a dokud nevylil svůj oslavený život na svůj lid. To je velká pravda, život Ježíše Krista je ústředním prvkem evangelia. To je celá podstata o spravedlnosti z víry a to je důvod, proč musíme pochopit pravdu o Bohu. Ježíšův život je vším.
Ospravedlnění je tedy právo na věčný život. Víra je podmínkou pro získání věčného života, ale věčný život je doslovný život Ježíše.
„Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a hubil; já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.” (Jan 10: 10).
„Ježíš jim ale řekl: „Amen, amen, říkám vám: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nemáte v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má věčný život a já ho vzkřísím v poslední den.” (Jan 6: 53-54).
Můžeme tedy být smíření s Bohem, můžeme znát pravdu, můžeme být schopni citovat Bibli od Genesis až po Zjevení, ale pokud nejíme Jeho tělo a nepijeme Jeho krev, nemáme v sobě život. Spasení není teoretický stav, je to zkušenost, kdy je v nás samotný Kristův život. Ježíš říká těm, kdo jedí Jeho tělo a pijí Jeho krev, že již mají věčný život! Neříká „že budou mít“, ale že již mají věčný život v přítomném čase.
Nikdy předtím k dispozici
Ježíš řekl, že přišel sem na Zem proto, aby nám dal život (věčný život). Ale proč by nám přišel dát život, když už by jsme tento život měli? Bible jasně učí, že před příchodem Ježíše existovaly některé věci, které Boží lid neměl k dispozici. Ježíš Kristus přišel a způsobil velkou změnu. Myšlenka, že Bůh nám dává to, co bylo vždy k dispozici
a že Boží lid měl vždy stejné výsady, není pravdivá. Dokonce i adventistická doktrína o dni smíření učí, že Boží lid má dnes přístup do svatyně svatých, který nikdy nebyl před rokem 1844 k dispozici, (v tomto roce protitypový Den smíření skutečně přišel).
Můžeme tedy v určitém okamžiku zažít zkušenost, kterou lidé před příchodem Krista zažít nemohli. Bible to jasně učí. Vidíme to jasně v Matoušovi 11:11:
„Amen, říkám vám, žádné ženě se nenarodil nikdo nad Jana Křtitele, ale kdo je nejmenší v nebeském království, je větší než on.” (Matouš 11: 11).
Jan Křtitel byl největší; větší než Mojžíš, Enoch, Eliáš, David, Samuel, Samson, Izajáš, Jeremiáš a další. Prostě všichni ti kteří žili před Janem byli menší nežli on. Ale píše se, že nejmenší v království nebeském je větší než Jan a to tedy znamená, že i ti všichni kteří žili před Janem jsou menší. To dává smysl pouze tehdy, když pochopíme, že království přišlo až s příchodem Ježíše. Ježíš přinesl Boží království do lidského prostředí a všichni, kdo mají v sobě Kristův život, jsou součástí tohoto království. To je něco, co nikdo nemohl vlastnil dříve, než to Ježíš přinesl lidstvu. Je to prvek, který činí i toho nejmenšího z nás, větším než všechny ty, kteří žili před Kristem. Písmo to učí velmi jasně.
Postup ve třech krocích?
Většina adventistů nemá ráda, když někdo říká: „Jsem spasen.“ Pokud ale křesťan nemůže říci „jsem spasen“, znamená to, že jeho postavení, jako křesťana, mnoho neznamená. Chybí mu víra, pokoj, radost a naděje, kterou by měl mít. Vyrostl jsem v přesvědčení, že když člověk spáchá hřích a zemře, než řekne „promiň“, je ztracen. Pravdou ale je a většina z nás to může dosvědčit, že i když se velmi tvrdě snažíme nedělat chyby, tak stejně každý den děláme spoustu chyb. Znamená to, že pokaždé, když spácháme nějaký hřích, ztrácíme spásu a pak ji potřebujeme znovu získat?
Ve skutečnosti jsme se učili, že spasení je proces, který zahrnuje tři kroky, nejprve ospravedlnění, pak následuje posvěcení a nakonec oslavení. Všeobecně se věří, že ospravedlnění je prvním krokem na cestě křesťana, v této zkušenosti nás Bůh vidí jako spravedlivé, i když nejsme. Posvěcení je proces, kterým se stáváme postupně lepšími. Proces postupného překonávání hříchu v průběhu života, proces, který trvá, dokud jsme naživu. A pslavení je proměna těla ze smrtelného na nesmrtelné při druhém příchodu Krista.
Co je to posvěcení?
Během doby, kdy Ellen Whiteová žila, bylo slovo „posvěcení“ používáno s jiným významem, než jaký je uveden v Bibli. Mnoho křesťanů v té době vykládalo slovo „posvěcení“ jako stav, ve kterém člověk roste ve své křesťanské zkušenosti a postupně se každý den osvobozuje od svých hříchů a tak roste k dokonalosti. Takto se tehdy chápalo posvěcení, ale musím zdůraznit, že takovéto chápání posvěcení není biblické.
„Bůh sedmý den požehnal a posvětil jej, neboť v něm Bůh odpočinul od všeho díla, jež vykonal, když tvořil.” (Genesis 2: 3).
Když Bůh posvětil sedmý den, bylo toto posvěcení proces nebo jednorázová událost? Byla to jednorázová událost! Skutečnost, že byl tento den posvěcen, jednoduše znamená, že jej Bůh oddělil pro svatý záměr. Stalo se to během okamžiku, nebyl to proces, který by trval určitou dobu. To je hlavní význam tohoto slova v Bibli. Podívejme se na další verš, který je ještě jasnější:
„A takoví jste někteří byli, ale jste omyti, jste posvěceni a jste ospravedlněni jménem Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha.” (1. Korintským 6: 11).
Jste-li tedy křesťan, jste ospravedlněni a posvěceni vírou, odděleni Duchem svatým. To je to, co Pavel učí. Zkušenost s přijetím Ducha Božího je tedy tím, co odděluje nebo posvěcuje Boží dítě.
A co je oslavení?
Oslavení má v Bibli dva různé významy. První význam je, že se týká stavu, který zažijeme, když se naše těla změní a když budeme proměněni v nesmrtelné bytosti.
„V ten den Pán přijde, aby byl oslaven svými svatými a obdivován všemi věřícími – vždyť i vy jste uvěřili našemu svědectví.” (2. Tesalonickým 1: 10).
Pavel tedy používá slovo oslavení v souvislosti s Ježíšovým návratem a s proměnou našich těl při Jeho druhém příchodu. Většina lidí si o tomto oslavení myslí a říká: „No, můžeme mít naději na spasení, ale dokud nebudeme oslaveni, nemůžeme mít jistotu spasení.“ Ale v Bibli existují i jiné významy slova „oslavení.“ Pavel říká:
„Křtem jsme s ním pohřbeni do smrti, abychom – tak jako byl Kristus vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou – i my vkročili do nového života.” (Římanům 6: 4).
Co je to za slávu Otce, který vzkřísil Ježíše z mrtvých? Byl to Duch Boží! V Bibli je Boží slávou představen především Duch Boží. Bible říká, že když Mojžíš postavil svatostánek na poušti, tento svatostánek byl naplněn slávou Boží. Když Šalomoun postavil chrám, stalo se totéž znovu. Tato Boží sláva ve skutečnosti představovala Boží přítomnost a to je totéž jako Boží Duch.
Tento verš říká, že stejně jako byl Kristus vzkříšen z mrtvých slávou Otce, i my jsme vzkříšeni Otcovou slávou, abychom chodili v novotě života. Je to Duch Boží, který nás pozvedá, který nás oslavuje a který nám umožňuje jít novým životem. Když je tedy člověk oslaven, znamená to, že v něm přebývá Duch Boží.
„A které předurčil, ty také povolal, a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil.” (Římanům 8: 30).
Zde apoštol Pavel vysvětluje, že oslavení není něco, co čeká na poslední den. Říká, že křesťané jsou již ospravedlněni, již posvěceni a již oslaveni! Oslavení je pro křesťany minulostí. Pokud je to pravda, proč by pak pravý křesťan, který má Ducha Božího, nemohl říci: „Jsem spasen?“
Věčná existence, dokonalý život
Věčný život není v podstatě jen věčná existence, ale hlavně kvalita existence. Je to dokonalý stav, ve kterém existujeme, když vlastníme Boží život skrze Ježíše Krista. A když vlastníme tento Boží život, tak to nemůže být nic jiného než věčný život. To je to, na co Ježíš myslel když řekl: „Vzkřísím ho v poslední den.“ Není možné, aby to všechno člověk vlastnil a stále by říkal: „Nevím, jestli jsem spasen“.
„A to svědectví je toto: Bůh nám dal věčný život a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, nemá život.” (1. Jan 5: 11-12).
Věčný život přijímáme přijetím Syna Božího. Jinými slovy, Ježíš a věčný život jsou spojeny, přicházejí spolu. Pokud máme Ježíše, máme věčný život, pokud nemáme Ježíše, nemáme nic.
Znovu se vracíme k této úžasné pravdě, kterou Bible zdůrazňuje a tou pravdou je realita Kristova příbytku v nás. Je to „Kristus v nás, naděje slávy“ (Koloským 1: 27). To je spása a ve všech našich diskusích, studiích, setkáních a poselstvích musí všechno ztratit smysl ve vztahu k této jedné velké věci. V sázce však není jen naše spasení; Kristus v nás představuje podstatu naší spásy, ale také prostředek, kterým Bůh oslavuje své jméno.
Jak můžeme oslavovat Boží jméno, pokud to plánujeme udělat prostřednictvím lidského úsilí? Je také smutné pomyslet na myšlenku přiblížit se Božímu dílu, prostřednictvím lidských metod a schopností. Musíme mít Ježíše žijícího v nás a to je ústřední bod plánu spasení. To je velký zázrak a vesmír to sleduje a bude žasnout po celou věčnost. Je zázrak, jak Bůh uskutečnil svůj plán záchrany. Dává nám svůj vlastní život tím, že nám dal svého Syna. Kdybychom tomu tak věřili do té míry, že bychom tuto realitu mohli zažít naplno! To je právě to, na co svět čeká.
„Kdo nenávidí bratra, je vrah; a víte, že žádný vrah v sobě nemá věčný život.” (1. Jan 3: 15).
Věčný život je něco, co v nás žije již dnes v přítomném čase a není to jen nějaká vyhlídka do budoucnosti. Člověk, který je vrah, v sobě nemá věčný život, ale je jasné, že Boží lid v sobě nemá tohoto vražedného ducha, protože v nich žije Ježíš. A protože v nich žije Ježíš, mají v sobě věčný život.
Právní fikce?
Začal jsem hlouběji studovat téma ospravedlnění z víry a narazil jsem na otázku: „Je evangelium legální fikcí?“ Pomyslel jsem si: „Nemůže to být fikce. Přijímá Bůh lži? Vidí mě Bůh jako spravedlivého, i když jsem ve skutečnosti hříšný?“ Když jsem se snažil najít odpověď na tuto otázku, uvědomil jsem si, že spravedlivým mě dělá život Kristův. Evangelium se nestalo praktickou zkušeností, dokud Ježíš nepřišel na naši Zem. Lidé před příchodem měli pouze zaslíbení. Byli ospravedlněni vírou, měli ospravedlnění, ale ne oslavení. V té době to byla legální fikce, jejich naděje se zakládala na něčem, co se mělo stát v budoucnosti, ale když přišel Ježíš, přinesl spásu do současnosti.
Když David vstane z hrobu, nebude nenávidět své nepřátele, s takovým duchem nikdo nevstoupí do věčnosti. Při vzkříšení David vstane s životem Ježíše Krista a život Ježíše Krista je čistě spravedlivý. Když přijmeme život Ježíše, změní to našeho ducha, změní to naši povahu. Není to spása teoretická, ale je to reálná spása. Pokud tu spásu nemáme dnes, pak samozřejmě stále nemáme věčný život ani spásu. Ale žádný dnešní křesťan by neměl žít pouze na základě ospravedlnění. Pravda v Nové smlouvě je příliš jasná na to, abychom stále žili ve stínu Staré smlouvy.
