Tři klíčová biblická učení

 

David Clayton

1. Pravda o Bohu

Naše porozumění

Toto učení ukazuje, že v absolutním smyslu je jen jeden Bůh a to je Bůh Otec. Je zdrojem a tvůrcem všech věcí. Ježíš Kristus je doslova zrozený Syn jednoho Boha (Otce). Je narozený před všemi věky a Bůh skrze Něj  stvořil všechno. Duch svatý je Duchem Božím, což znamená, že představuje neviditelný aspekt Boha, jehož prostřednictvím je sám Bůh v každém okamžiku přítomen na každém místě a prostřednictvím kterého uplatňuje svou moc a sílu. (Duch svatý není třetí bytostí ani třetí osobou, která existuje nezávisle na Bohu Otci.) Od vzkříšení a vyvýšení Ježíše Krista je Duch Otce spojen s Duchem Ježíše Krista, takže Duch svatý v nás přebývá jako Duch Otce a Syna.

Jak to ostatní chápou

Společná víra mezi křesťany je, že Bůh je Trojice, kterou tvoří tři různé osobnosti. Někteří adventisté odmítají jméno Trojice a místo toho používají výraz „Božstvo“. Drželi se však konceptu, který lze vysvětlit jen jako „tritheismus“, víra, která věří, že existují tři bohové. Ačkoli věří ve tři bohy, tvrdí, že tito tři bohové tvoří jednoho, protože všichni tři jsou spojeni v záměrech a cílech. Ti, kdo se drží učení trojice a božstva, které tvoří tři bohy, trvají na tom, že všichni tři členové trojice (božstva) jsou si v každém smyslu rovni. To je jejich klíčový bod. Jsou od věčnosti, mají stejnou moc a autoritu. Liší se pouze způsobem, jakým fungují, protože každý z nich hraje jinou roli.

Syn Boží z pohledu Trojice

V nauce o Trojici (trojjediném Bohu) je Ježíš Všemohoucí Bůh. Z pohledu Boha tři v jednom představoval Ježíš dvě oddělené identity žijící v jednom těle. Jedna z těchto identit byla lidská a ta druhá byla Božská.  Tou druhou byl všemohoucí Bůh, který vlastnil veškerou Boží moc. Předpokládá se tedy, že když Ježíš zemřel, zemřela pouze lidská identita, zatímco božská identita nadále žila (protože Bůh nemůže zemřít). Tato myšlenka se šíří všude a věří se, že božská část Ježíše vzkřísila lidskou část z mrtvých, a tak Ježíš vstal z mrtvých! Ti, kdo tomu věří o něco lépe, tak věří, že Ježíš (jeho lidská část) zapíral své božství a nikdy ho nepoužil, když byl zde na zemi, přestože byl stále plně všemohoucím Bohem.
Otázkou je, jak je vyloučena všudypřítomnost a vševědoucnost? Kdyby stále vlastnil všechny schopnosti mocného Boha, jak by mohl být všudypřítomný a zároveň omezený jako člověk? Jak může být vševědoucí, aniž by nevěděl všechno? Kromě toho, jak mohl skutečně žít můj život, zažít moje pokušení a překonat je v mém jménu, když vůbec nebyl jako já?
Od samého začátku se plán spasení stává matoucím, protože máme někoho, kdo přišel zachránit lidstvo, zvítězit ve jménu lidstva a kdo ve skutečnosti vůbec nebyl jedním z nás. Vypadal jako my jen na jedné úrovni, ale ve skutečnosti se od nás velmi lišil, protože disponoval schopnostmi, které my nemáme. A to mu zaručovalo to, že nemohl spadnout tak, jak jsme mohli my.

Syn Boží – naše perspektiva

Ježíš nebyl absolutní všemohoucí Bůh. A proto se Ježíš mohl vzdát a také se vzdal veškeré své božské moci, protože nebyl sám Bůh, ale Boží Syn. Ano, byl to přirozeně Bůh, ale moc, kterou vlastnil, přijal od Boha Otce a proto se ji mohl vzdát. Když se tedy stal člověkem, stal se skutečně a úplně člověkem, takže již v sobě nevlastnil moc všemohoucího Boha, která mu patřila dědictvím. Mohl zemřít skutečně a úplně stejně tak jak umírame my, aniž by jeho další část žila v jakékoli jiné realitě. Je pravda, že od přirozenosti byl stále Božím Synem, což znamená, že jeho duchovní přirozenost byla čistá a svatá. Ale zatímco vlastnil Boží charakter, neměl Boží moc, proto žil plně jako člověk, jeden z členů lidské rasy, člen lidské rodiny v pravém slova smyslu. Jediný rozdíl mezi námi a Ním byl v tom, že to byla lidská bytost, která byla úplně dobrá. Neměl tělesnou povahu (hříšnou přirozenost), s níž se rodí všichni lidé.

Toto je první důležitá pravda, která závisí na tom, jak člověk chápe nauku o Bohu. Trojjediný Bůh představuje Ježíše jako napůl člověka, jako rozdvojenou bytost, na rozdíl od všech ostatních lidí. Takže pro něj jako takového, nebylo možné zastoupit a zachránit lidstvo v jakémkoli praktickém smyslu. Z tohoto pohledu je spása legální proces, který zahrnuje teoretické argumenty a Ježíš tyto argumenty splnil a uspokojil životem v lidském těle a smrtí na kříži (i když ve skutečnosti nezemřel). Není to praktická spása, je to spása na papíře.

Pravda o Bohu nám dává Spasitele, který byl zcela jedním z nás. Zachránil nás tím, že zaujal místo v našem životě a sám svobodně se rozhodl zůstat věrný Bohu až na smrt.  Opravdu vstoupil do naší zkušenosti a zvítězil v našem jménu. Nyní nám dává život, který žil, a smrt, kterou zemřel. Přenáší nám to skrze Ducha svatého. Je to doslovná realita, nikoli spása na papíře.

Duch Boží z pohledu Trojice

V Trojici je Duch svatý nezávislou osobou / bytostí, jako je Otec a Syn. Jaký je účel třetí „osoby“? Říká se, že na všech místech nese přítomnost Boha. Dává nám lidem vítězství a výhody, které pro nás Kristus získal. Z tohoto učení musíme vyvodit závěr, že Bůh Otec a Ježíš, jeho Syn, nejsou všudypřítomní. Pokud jsou skrze Ducha svatého všudypřítomní a Duch svatý je samostatná osoba, oddělená a nezávislá na Otci a Synu, pak Otec a Syn nejsou všudypřítomní, ale mají zástupce ve formě třetí osoby. To by znamenalo, že Bůh a Ježíš mají omezenou moc a že Duch svatý je ten, kdo je skutečně všemohoucím členem božstva. To také posiluje myšlenku, že spása je v první řadě teoretický proces založený na právních argumentech, protože Duch svatý nikdy nežil můj život, nikdy nezkoušel moje pokušení a nikdy pro mě nezemřel. Tak jak potom může vlastnit život, který potřebuji, abych byl zachráněn? Jak mě může zachránit a dát mi ten vítězný život, který vydobyl v lidském těle, když nikdy nežil na mém místě? Potřebuji život Krista, nikoli život třetí osoby. Pokud je Duch svatý skutečně samostatnou osobou, oddělenou a nezávislou na Kristu, znamená to, že nikdy nebylo nutné, aby se Ježíš stal člověkem a aby žil a zemřel jako člověk a aby prožíval pokušení jako člověk, kromě splnění určitých právních požadavků. Potom tedy nebylo nutné vytvořit nový život, který jsme potřebovali, bylo nutné pouze čelit zákonným povinnostem. Chci říci, že život Ducha svatého byl vždy přístupný. Stejný život byl jak před příchodem Krista tak i po příchodu Krista. Duch svatý jako „třetí osoba“ se nikdy nezměnil, nikdy nebyl člověkem. Život, který dává, je tedy stejný, jaký byl, tak proč tedy musel Kristus přijít, žít a zemřít, abych mohl mít život? Může to být jen proto, že to bylo legální, ne prakticky nutné!

Duch Boží z naší perspektivy

Boží svatý duch není třetí osoba, ale doslova to, co se píše, „Boží duch“, duch, který patří Bohu Otci a představuje jeden aspekt Jeho osoby. Bůh je přítomen na každém místě a působí na každém místě prostřednictvím svého Ducha svatého, nebo ve své duchovní podobě. Duch Boží je spojen s Duchem Ježíšovým a tento Duch doslova přenáší Kristův život na věřící. Není to život třetí osoby, ale Duch svatý zprostředkovává samotný život Krista, který zahrnuje jeho vítězství nad hříchem a úplnou oddanost Bohu. Duch nám vtiskne tento život, a tak nám dá jako dar Kristovy vlastnosti. Člověk je spasen životem samotného Krista, nikoli životem třetí osoby jménem „Bůh Duch“.
„Jestliže jsme ještě jako nepřátelé byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, čím spíše nás, již smířené, zachrání jeho život!“ (Římanům 5:10).
Tento život, který nás zachrání, nebyl lidstvu k dispozici, dokud nepřišel Ježíš a nežil jako jeden z nás.
„Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili.“ (Efezským 2:10). V té době v sobě stvořil tento spásný život, který nám je nyní dán, když přijímáme Ducha svatého.

2. Dva Adamové

Nauka o dvou Adamech nás učí, že první člověk, který kdy žil, Adam, způsobil pád celého lidstva do hříchu, prokletí a odcizení lidstva od Boha. Ježíš Kristus, druhý (poslední) Adam, způsobil ospravedlnění celého lidstva a smíření s Bohem. Hlavní důraz v této nauce nebo učení je, že stav lidstva závisí na těchto dvou Adamech.

Společná víra o dvou Adamech

Většina bude souhlasit, že jsme zdědili něco negativního od prvního Adama a že od druhého Adama jsme zdědili něco pozitivního. Ale co jsme vlastně po každém z nich zdědili?  A v tom spočívá rozdíl.

• Podle většiny křesťanů jsme zdědili právní postavení po Adamovi. Věří, že Adamův hřích ho učinil vinným před Bohem a všichni jeho potomci se stali vinnými v důsledku jeho hříchu. Proto Adam proklel všechny lidi na smrt, protože učinil celé lidstvo vinným. To, co jsme zdědili po Adamovi, je vina. Stejným způsobem věří, že Ježíš zemřel, aby odstranil vinu od všech lidí. Zákon vyžadoval trest jako odměnu za Adamův hřích plus to, co jsme my svými vlastními hříchy přidali. Ježíš tedy musel zemřít, aby zaplatil pokutu a odstranil vinu. A v tom byl druhým Adamem.
• Někteří z „historických adventistů“ mají také koncept, kde přijímají, že za to, co Adam udělal, ho nelze obviňovat. Také popírají, že jsme zdědili jeho zvrácený život. Tvrdí, že se rodíme v neutrálním stavu, ani dobří, ani zlí a že se stáváme hříšníky, jen když zhřešíme stejným způsobem, jakým zhřešil Adam. Tvrdí, že vše, co jsme zdědili po Adamovi, je oslabená, nikoli zvrácená povaha. Myslí si, že od té doby, co se Ježíš ujal naší přirozenosti, nemůže už v naší přirozenosti existovat nic dědičného nebo hříšného. Nerozumí tomu, že Ježíš nepřišel se stejnou duchovní podstatou, s jakou jsme se narodili. On byl Božím Synem a duch v tomto lidském těle byl Duch Boží. My jsme se však narodili s tělesným duchem, od přírozenosti odděleným od Boha, tělesnými hříšníky. Co tedy z pohledu těchto „historických adventistů“ znamená, že Ježíš je druhým Adamem? To v první řadě znamená, že Ježíš je náš příklad. Adam je příkladem neposlušnosti vůči Bohu. Říká se, že byl naším prvním otcem. A to je asi vše, co se říká. Ježíš je naproti tomu příkladem poslušnosti Bohu. On je naším druhým otcem. A to je asi vše, co se tím míní.Vybereme si, kterého z těchto dvou Adamů budeme napodobovat a to určí, zda jsme v prvním nebo druhém Adamovi. Toto je „evangelium“ napodobování. Je zřejmé, že to vytváří základy pro výuku o spasení ze skutků, protože nás to učí, že naše spása závisí na napodobování Krista, že děláme věci, které On udělal podle jeho příkladu. Místo našeho života se stává On naším vzorem.

Naše chápání dvou Adamů

První Adam je otcem lidstva, které upadlo do hříchu. Když se Adam odvrátil od Boha, všichni jeho potomci utrpěli následky jeho pádu. Cokoli zavedl do běhu lidského života, rozšířilo se to na všechny lidi. Toto je nejdůležitější bod v našem chápání učení dvou Adamů. Padlým lidstvem jsme kvůli tomu, co jsme přijali od prvního Adama, tím,co jsme od něho ZDĚDILI. Zásada dědičnosti leží v srdci této nauky (učení). Nejen zákonné dědictví viny na „papíře“, ale i dědictví života. Zdědili jsme Adamův život se všemi jeho slabostmi, nedostatky a zvrácenostmi, které jsou od tohoto života neoddělitelné. Nejdůležitější ze všeho je, že jsme zdědili i jeho zvrácený vztah s Bohem a to je narodit se odcizený a oddělený od Boha.
Stejným způsobem Ježíš jako poslední Adam zcela překonal hřích a znovu spojil lidstvo s Bohem. Udělal to tím, že když byl jako člověk, tak sám svou svobodnou vůli zůstal věrný Bohu a tím zvítězil nad všemi pokušeními. Když byl na zemi, vytvořil ve skutečnosti život, který zachrání lidstvo (Efezanům 2:10). Svou vlastní životní zkušeností zcela změnil důsledky Adamova pádu. Jako jsme zdědili Adamův pád, tak můžeme zdědit i Ježíšovo vítězství, jestliže se znovu narodíme Duchem svatým do jeho života.  Opět jde o DĚDICTVÍ. Život prvního Adama se přenáší prostřednictvím pohlavního rozmnožování a život druhého Adama se přenáší prostřednictvím nového narození ducha v reakci na naši víru.
Toto učení objasňuje, že to, co Ježíš nezažil, nám nemůže být dáno. ,,Protože sám trpěl ve svých zkouškách, můž teď pomoci těm, kdo procházejí zkouškami.“(Židům 2:18). Plán spásy sleduje stejný vzorec jako pád člověka: Jeden člověk žije spravedlivý život a vytváří život, který obsahuje všechny prvky spásy, vše, co bude člověk potřebovat, aby se obnovil a dosáhl souladu s Bohem. Nyní všichni ostatní lidé (kteří jsou ochotni) zdědí tento život. To se může zdát jako jednoduché, ale existuje mnoho lidí, kteří budou říkat, že věří stejně, zatímco se od nás budou lišit v dalších důležitých pravdách. Prozkoumejme hlouběji, co to přesně znamená, když říkáme, že spása spočívá v obdržení života jiného Adama.

1. to znamená, že spása není právní status, ale zkušenost. Právní právo nás nezachrání, ale vlastnictví života nás zachrání (Římanům 5:10).
2.  to znamená, že pokud člověk nevlastní tento život, pak nevlastní spasení (1. Jan 5: 11,12).
3.  to znamená, že než se objevil druhý Adam, nikdo nevlastnil ani nemohl vlastnit spásu, protože život druhého Adama neexistoval, dokud nepřišel Ježíš a nežil ho.
4.  to znamená, že život, který nás zachrání, musí být doslova samotným životem Krista. Ani život Boha Otce, ani život třetí osoby jménem Duch svatý. Musí to být samotný život Krista (Efezanům 2:10; Efezanům 4:10).

Prostřednictvím učení trojjediného Boha ztrácí učení dvou Adamů smysl. Ježíš jako poslední Adam není jako první Adam. První Adam byl přesně takový, jaký jsme my všichni, kromě toho, že byl původně dobrý a my nejsme. Ale z pohledu trojjediného Boha nebyl poslední Adam (Ježíš) jako my, nebyl člověkem jako my, byl Bohem převlečen do  lidského těla. Opravdu nemohl stát na mém místě a vydržet všechny mé zkušenosti. Neexistuje způsob, jak se vyhnout závěru, že jeho život a zkušenosti jsou pečlivě řízeným dílem, velkým dílem s předem stanovenými scénami.
Navíc ve scénáři trojjediného Boha nás život Krista nezachrání (kromě právního smyslu). Ten život vůbec nedostáváme. To, co dostáváme, je pomoc od „třetí osoby“, Ducha svatého, který nikdy nebyl jedním z nás a který nikdy nezažil naše pokušení. Není to spása přijetím života, ale spása přijetím čistého záznamu (spása na papíře). Je to teoretická spása, která nás nechává získat skutečnou spásu prostřednictvím našich vlastních skutků.

3. Evangelium o království

Třetím klíčovým učením je evangelium o království. Ježíš odhalil, že toto je nejdůležitější učení, když řekl: ,,Toto evangelium o Království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům. A potom přijde konec.“ (Matouš 24:14). Křesťanství způsobilo mnoho škod nesprávným výkladem toho, co ve skutečnosti evangelium je. Největší překážkou pro pochopení skutečného evangelia o Království je představa trojjediného Boha (Trojice) a v důsledku toho nedorozumění učení dvou Adamů.

Populární chápání evangelia o Království

Mnoho křesťanů (většina z nich) věří, že království Boží je budoucí realitou. Pro ně je kázání o Království, kázáním o něčem, co teprve přijde. Vztahují to k fyzické říši, ve které již není prostor pro konflikty nebo bolest. Důraz je kladen na fyzické prostředí a budoucnost. Toto porozumění ponechává dnešním křesťanům jen naději do budoucnosti a povinnost usilovat a snažit se jednoho dne vstoupit do tohoto království.

Naše chápání evangelia o království

Království Boží je místo, kde Ježíš vládne osobně jako král. Toto království se liší od toho, co dosud existovalo. Není královstvím, které se řídí pravidly a zákazy jako v jiných královstvích. Tato říše je založena na principu, že král řídí své poddané tak, že v každém z nich přebývá individuálně. Produkuje spravedlnost a mír ve svém Království tím, že dává každému svému poddanému v Království svůj vlastní život. Je to život samotného krále, který je klíčem ke svatosti a slávě tohoto království. Jedná se o nový a revoluční princip, o kterém dosud nikdo na této planetě neslyšel.
Od letnic bylo toto království zakořeněno v srdcích těch, kdo jsou poddanými tohoto království. Toto království bude založeno na Zemi a zničí všechna ostatní pozemská království. Ten den však nenastal a my ještě nejsme fyzicky v tom Království. Ale Království je již dnes v našich srdcích a kamkoli jdeme, Království nosíme s sebou. Království se projevuje v čistém a svatém životě Kristova lidu a prostřednictvím mimořádných darů Ducha, které se projevují prostřednictvím komunity (církve). Tady v příbytku (těle) je úžasný plán spásy. Evangelium je zde krásně odhaleno. Neexistuje učení, které by bylo přibližně stejně významné jako toto.
Nejdůležitější pravdou v tomto učení je, že Boží království se skládá z Kristova života a moci. Království primárně představuje místo a stát, kde je králův život vtisknut do obyvatel jeho království. Jak bylo uvedeno výše, nejedná se o království založené na vnějších pravidlech a politických proklamacích. Je postaven na jednom jednoduchém a zázračném principu; „Kristus v nás!“ (Lukáš 17:21; Kolosanům 1:27) Jedná se o život samotného krále vtisknutého do jeho poddaných, kteří tvoří Království. Takže dnes žijeme v Království, i když jsme ho ještě fyzicky neviděli.

• Pro trinitáře neplatí zásada „Kristus v nás“, ale „třetí osoba v nás“. Jelikož tato „třetí osoba“ byla vždy přítomna a jelikož život této osoby byl vždy k dispozici ve všech věkových kategoriích, nemůže být pravda, že Boží království přišlo, když byl oslaven Ježíš, v roce 31. Království tam muselo být vždy, protože tam byl vždy Duch svatý.
• Nebo druhý pohled ,že Království musí být vykládáno pouze ve fyzickém smyslu, což znamená, že ještě nepřišlo, ale je to otázka budoucnosti.

Ale když pochopíme, že Ježíš založil toto Království už když byl zde na zemi, tak uvidíme pravdu. Přišel, zničil Satanovu moc, přemohl jeho princip hříchu a rozdrtil mu hlavu. „Svázal“ ho a převzal od něj království.
„A uslyšel jsem mocný hlas, jak v nebi říká: „Teď přišlo vítězství, moc a království našeho Boha a vláda jeho Mesiáše, neboť byl svržen žalobce našich bratrů, který je dnem i nocí obviňoval před Bohem.“  (Zjevení 12:10).
Když se vrátil do nebe, byl Kristus oslaven tím, že přijal Ducha Božího v plnosti. Jeho Duch byl sjednocen s Duchem Boha Otce a skrze tohoto Ducha Ježíš vylil svůj život a moc na svůj lid a tímto způsobem přišlo na zemi Boží království. Nyní v Kristu tvoří Boží lid, Boží království na zemi a v tomto království je satan poražen. Dostali jsme vítězství a sílu nad všemi činy nepřítele. Hřích, nemoc, démoni a dokonce i smrt podléhají těm, kdo jsou součástí tohoto království. Když přijmeme tuto pravdu a následujeme ji dojdeme k logickým závěrům.
Jak někdo řekl, pravda o Bohu odděluje maso a kosti a stává se skutečně nejdůležitějším učením v celém křesťanství. Je zřejmé, proč je nauka o trojici nebo trojjediném Bohu spolu s nepochopením učení o dvou Adamech tak nebezpečnou herezí.